Anna Karenina – velká událost na plzeňské scéně

  1. 1
  2. 2

Divadlo J. K. Tyla v Plzni má na repertoáru od 17. listopadu novou baletní inscenaci: Annu Kareninu podle ruského klasika Lva Nikolajeviče Tolstého s hudbou Dmitrije Šostakoviče. Je dílem choreografa a režiséra Libora Vaculíka, který je podepsán i pod skvělým Zvoníkem od Matky Boží.Anna Karenina je příběh klasický, dobře známý. Nejen jako literární skvost, ale i díky Ščedrinovu baletu, který byl v Plzni uveden na konci sedmdesátých let minulého století. Nyní však přišla jiná Anna, než je ta Ščedrinova. Po všech stránkách. Libor Vaculík přetavil její příběh svým specifickým pohybovým slovníkem. Zbavil jej romantiky, obnažil až na kost a předložil divákům jako syrový a drásavý příběh, se kterým se může potkat každý z nás. Využil jedinečným způsobem možnosti moderních výrazových prostředků a vytvořil tak mimořádnou inscenaci, která z Tolstého vychází, zůstává po vizuální stránce věrna jeho době, tudíž pel klasiky zůstává, ovšem je dík způsobu ztvárnění moderní. Je syrová a drásavá, místy až krutá a palčivá. A strhující. V tomto moderním a velmi působivém taneční dramatu jsou jednotlivé složky inscenace do sebe perfektně zakomponovány. Hudba Dmitrije Šostakoviče, tanec a jedinečné výtvarné provedení scény a kostýmů. Představení klade na tanečníky extrémně vysoké nároky, nenechává představitelům hlavních rolí chvilku oddechu. Jednotlivé, téměř akrobatické prvky a náročné duety jsou charakteristické jakousi zvláštní strohostí až chladem, přesto se zařezávají do morku kostí.

Taneční výkony byly výborné. Ať to byla působivá Zuzana Pokorná, která ztvárnila titulní roli jako host, nebo člen plzeňského souboru Petr Hos jako nesmlouvavý a přitom zranitelný Karenin, či hostující Ondřej Vinklát jako Vronský.

Libor Vaculík sám vybral a sestavil balet z různých Šostakovičových děl a měl při tom šťastnou ruku. Těžké, hutné  kusy se střídají s lyrickými čísly a vycházejí vstříc choreografově pojetí příběhu. Šostakovičova hudba není pro hudebníky snadná a orchestr Divadla J.K.Tyla ji pod taktovkou Petra Kofroně velmi dobře provedl. Vyzdvihnout je třeba v této souvislosti excelentní houslová a violoncellová sóla koncertních mistrů Martina Kose a Hany Vítkové.

Vaculíkovi, který se soustředil na trojici hlavních postav – Annu, Karenina a Vronského, se podařilo na jevišti vytvořit čitelný příběh podtržený v úvodu i závěru mluveným monologem Anniným. A ačkoliv přináší v rychlém sledu mnoho odlišných scén, není zbytečně popisný a nechává prostor pro tanec. Především to platí pro náročný a velmi efektní duet Anny s Vronským uzavírající první dějství, kdy oba v červených kostýmech tančí na prázdném jevišti, jehož atmosféru vytvářejí rámy s nespočtem planoucích svící. Ve vášni milenců je stopa tragédie, svíce jakoby symbolizovaly budoucí zmar. A Anna opírající se v závěru duetu rameny o jednu ze zvedajících se hran obdélníku se svícemi, náhle jaksi strnulá, je sama jako symbol kříže, symbol utrpení, symbol směsice bolesti a lásky. Nechce a ani nemůže bojovat proti svému citu k Vronskému. Odevzdává se. Osudu? Bohu? Sobě?


Všichni tanečníci splnili obrovské nároky celé inscenace vrchovatou měrou. Perfektní taneční souhra byla obdivuhodná. Petr Hos a Ondřej Vinklát jsou jedinečnými protiklady, mezi nimiž stojí Zuzana Pokorná jako Anna, vnitřně rozrušená a tragická postava, jíž tanečnice dala grácii a chladnou eleganci, pod níž lze tušit planoucí oheň. Petr Hos byl též po výrazové stránce perfektní jako tvrdý Karenin, přitom milující manžel, pro nějž je nevěra jeho ženy velkou ranou. Nese ji velmi těžce a trestá na místě necitlivějším – odpírá Anně přístup k synkovi Serjožovi (dětskou roli výborně a zcela přirozeně ztvárnil Hynek Housar, člen baletní školy Divadla J.K.Tyla). Ondřej Vinklát se představil jako výborný tanečník s obdivuhodnou lehkostí pohybu. V jeho podání je Vronský líbezným, avšak povrchním a vnitřně prázdným mladíkem, tak jiným, než Karenin. A snad právě proto dokáže Annu okouzlit.

Tato inscenace dává prostor i řadě menších rolí a nezapomíná na sborové scény. Ať to jsou uvolněné, elegantní plesy, nebo upjatá momentka Karenina a jeho úřednické suity, dramatická scéna na dostizích či realisticky krutý obraz Vronského v nevěstinci. Perfektně si vedli všichni, celý soubor tak potvrdil své vysoké kvality, neboť jen díky skvělým jednotlivcům je působivý také celek.

V menších rolí premiérové publikum ocenilo oblíbené tanečníky Jarmilu Dyckovou, Richarda Ševčíka, Kristýnu Piechaczkovou, Hanu Čakarmišovou a Zuzanu Hradilovou, Petra Brettschneidera a Petru Tolašovou.

Exkluzivní je výtvarný rámec inscenace. Scéna Martina Černého je jednoduchá, evokuje nádražní budovu, jindy zůstává zcela prázdná jen s několika rekvizitami. Stůl, židle, postel…  Dává prostor tanci i příběhu, přitom vytváří i dík světelné koncepci Libora Vaculíka jedinečnou atmosféru. A výtečně na ní vynikají dobově pojaté, elegantní a stylově čisté kostýmy Romana Šolce, o nichž lze hovořit jen v superlativech.

Jakkoliv se ve dvou  plesových scénách v inscenaci rozezní z nahrávky okouzlující hudba Petra Iljiče Čajkovského, rozvlní nadýchané plesové šaty a zavládne uvolněná elegance, jsou to jen kratičké záblesky vnějšího, snad šťastného světa. Stejně, jako si neoddechnou po celou dobu inscenace tanečníci, nedopřává autor oddechu ani divákům. Rozervanost Annina, konflikty obou mužů a celého trojúhelníku se stupňují v rychlém tempu, aby vygradovaly v drásavé finále, v němž neodvratitelně končí příběh ženy, která opouštěla, aby byla sama opuštěna. Která všechno ztratila a už nechtěla bojovat. A která zlomena, možná pronásledována i svými výčitkami svědomí, hledala klid a odpuštění, aby ve zvláštním okamžiku podivné vyrovnanosti zvolila smrt.
Hodnocení autorky recenze: 85 %

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Anna Karenina - Vaculík (DJKT Plzeň)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na