Operní panorama Heleny Havlíkové (98)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 19. do 25. listopadu 2012
 – Festival Janáček Brno 2012:
      Nesmrtelná EM, tentokrát z Norimberku při hostování v Brně
      Temná Káťa z nizozemského Maastrichtu
 – Inspirace na dny příští
***

Nesmrtelná EM, tentokrát z Norimberku při brněnském hostování

Jedinečné kulturní události se u nás zahušťují natolik, až je třeba se rozhodovat mezi dvěma „taháky“ a neprohloupit jako Buridanův osel. V pátek 23. listopadu u nás poprvé koncertně vystoupila sopranistka Anna Netrebko a současně na festivalu Janáček Brno hostovala Norimberská opera s Janáčkovou Věcí Makropulos v režii Roberta Carsena, který patří v tomto oboru světově k nejprestižnějším. (A ještě liberecká opera představila v premiéře své nové nastudování Massenetova Dona Quichotta.) Jakkoliv bylo zřejmé, že koncertní provedení Čajkovského Jolanty v provedení operní superstar Netrebko bude lahůdkou, hostování zahraničního divadla s kompletní operní produkcí (včetně orchestru) je událost, která je v našich podmínkách zcela mimořádná; a patří dík zakladateli festivalu Janáček Brno Danielu Dvořákovi, že se mu takovou myšlenku podařilo prosadit. Pádným důvodem pro výběr Věci Makropulos je i chronický rozpor mezi zaujatým uváděním a nadšeným přijímáním oper Leoše Janáčka ve světě, a zdrženlivým, rozpačitým až chladným, ba odmítavým vztahem doma. Jsou opravdu zahraniční janáčkovské inscenace tak kvalitativně „jiné“ ve srovnání s těmi našimi?

Není obvyklé, aby operní podoba konverzační komedie o „posledních věcech člověka“ získala takovou diváckou oblibu. Janáčkovi se podařilo z dramatické předlohy Karla Čapka toto téma srozumitelné napříč kulturami povýšit hlubokou lidskostí, s jakou geniálně vyjádřil opuštěnost třístaleté heroiny.

Makropulos patří v posledních letech po Jenůfě, Bystroušce a Kátě ke čtvrté nejčastěji uváděné Janáčkově opeře. K nejžádanějším sólistkám titulní role po údobí Anji Silji patří takové sopranistky jakou je Angela Denoke, Cheryl Barker, na repertoáru ji má také Karita Mattila, jejíž skvělý výkon v Metropolitní opeře, kde mají tuto Janáčkovu operu na repertoáru, jsme díky přímým audiopřenosům mohli slyšet letos v květnu díky stanici Český rozhlas – 3 Vltava. U nás je role Emilie Marty spojena s osobnostmi Marie Podvalové, Milady Šubrtové, Naděždy Kniplové, v roce 2001 ji v Brně vytvořila také Gabriela Beňačková a na začátku letošního roku v ostravském koncertním provedení Eva Urbanová, která tak doplnila svou skvostnou galerii janáčkovských postav.Norimberská inscenace byla dokonale profesionálně připravena a provedena i po hudební stránce dirigentem Marcusem Boschem, který precizně odstínil jednotlivé vrstvy partitury. Bohužel se mu v akustice Janáčkova divadla ne vždy dařilo vyvážit zvuk orchestru vůči sólistům tak, aby je nepřekrýval. Obsazení bylo mezinárodní: Emilli Marty pěvecky přesvědčivě ztvárnila ruská sopranistka Zhanna Afanasieva, která má roli zažitou už z Mariinského divadla v Petrohradě. Americký tenorista Michael Putsch jako nepříliš výrazný Albert Gregor měl zpočátku problémy s výškami. Ustaraného Vítka zpíval švédský tenorista Martin Nyvall, energickou Kristu slovenská mezzosopranistka Judita Nagyová, uhlazeného barona Pruse německý barytonista Kurt Schober, ušlápnutého submisivního Janka německý tenorista Martin Platz a pragmatického advokáta Kolenatého slovenský basbatyronista Gustáv Beláček (domovsky v SND Bratislava), který se v této roli výrazně prosadil.

Pro Roberta Carsena není inscenace Věci Makropulos v koprodukci s Národní rýnskou operou a benátským La Fenice zdaleka prvním setkáním s Janáčkem a jeho četné úspěšné inscenace přebírají další a další operní scény. V případě Věci Makropulos nijak neexperimentoval a pokorně posloužil moravskému Mistrovi s jasným přesvědčením, že téma je (a bude) aktuální i bez násilných aktualizací. Kostýmy korespondují s dvacátými lety minulého století, scénu pro první dějství charakterizují registratury advokátní kanceláře, druhé se odehrává během bourání kulis paláce princezny Turandot po představení, v němž diva Emilia Marty ten večer zpívala.(Takto zdánlivě nenápadně Carsen přidal do děje i její hádanky). A pro třetí dějství jeviště zaplňují štendry s garderóbou a kufry, které EM za svůj třistaletý život nashromáždila a vláčí s sebou.

Už při předehře Carsen v přesné zkratce vystihuje třistaletý životní koloběh Eliny Makropulos od momentu, kdy musí jako pokusná osoba vypít elixír nesmrtelnosti, který její otec alchymista připravil pro císaře Rudolfa II. Pak nahlížíme do zákulisí, kde se operní diva EM v hektickém sledu převléká do divadelních kostýmů od renesance po současnost a odchází se znovu a znovu klanět do prudké záře protisvětel. V tuto chvíli se zatím vždy s obrovskou kyticí vrací do „zákulisí“… Je zřejmé, že to, co je pro jiné jedinečným zážitkem, se stalo pro EM únavnou rutinou. Carsen pak dále rozvíjí její váhání mezi strachem ze smrti a únavou z nekončící existence. Stejně, jako kulisáci postupně odklízejí pompézní dekoraci Turandot, i Marty se „odstrojuje“ ze svých převleků a paruk, kterými je přeplněný její šatník, aby nakonec přijala lidský smrtelný osud, holohlavá, osamělá, ale smířená. A stejně jako na začátku, na konci opery ji opět vidíme v zákulisí, kde opuštěná všemi recepis na elixír roztrhá a jeho útržky trousí po zemi na své poslední cestě do záře reflektorů.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Věc Makropulos (Staatstheater Nürnberg)

[yasr_visitor_votes postid="33976" size="small"]

Vaše hodnocení - Janáček: Káťa Kabanová (Opera Zuid Maastricht)

[yasr_visitor_votes postid="34019" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments