Anna Paulová předvedla, že klarinet obstojí jako naprosto soběstačný sólový nástroj

Edukátorka Monika Švec Sybolová se zapojuje do koncertních projektů Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK poměrně často. Nejen že umí jasně a poutavě mluvit o obrazech a jejich tvůrcích, ale dokáže je i šikovně propojovat s hudbou, která po přednášce zaznívá. Obraz Klávesy piana. Jezero Františka Kupky z roku 1909 podle slov Sybolové odkazuje na staré mistry, jako jsou Claude Monet či Antoine Watteau, ale zároveň si již pohrává s prvky abstrakce a vertikality, které budou v pozdějších letech pro Kupku stěžejní.

Důležitým motivem obrazu, v kontextu koncertního večera, byl klavír a také ruka klavíristy, který na klaviatuře hraje akord A dur. Sybolová ozřejmila, že Kupka měl hudební synestezii a podobně jako například Messiaen nebo Skrjabin si bezděčně spojoval hudbu s barvami. Kombinace akordu A dur a široké palety barev, kterou v obraze využil, pro něj tudíž měla hlubší význam.

O hudbě a barvách Kupka opravdu hluboce přemýšlel, nebyla to pro něj jen intuitivní záležitost. Jak dokládá například ve své knize Tvoření ve výtvarném umění, ze které Sybolová citovala následující pasáž (cituji jen poslední věty): „Jsou housle škálou modří, nebo červení? Je hoboj a klarinet zelený, žlutý, nebo modrý? Hudebníci 18. století kolorují týmiž odstíny jako jejich současníci v malbě. Moderní se svými čistými tóny malují jako neoimpresionisté.“ S touto citací a vyzváním posluchačů, aby během koncertu porovnali barvy a zvuky v hudbě Mozarta a Martinů, se Sybolová rozloučila a přenechala své „slovo“ hráčům.

Původně měl program zaznít v následujícím pořadí – Wolfgang Amadeus Mozart: Trio Es dur K 498 „Kegelstatt“, Rebecca Clarke: Preludium, allegro a pastorále pro violu a klarinet, Bohuslav Martinů: Sonatina pro klarinet a klavír H 356, Karel Husa: Tři studie pro klarinet sólo. Hráči se však nakonec rozhodli pro jiné pořadí, které bylo, z mého pohledu, mnohem přirozenější a příjemnější na poslech. Proč? K tomu se ještě dostaneme.

Na úvod koncertu zaznělo Preludium, allegro a pastorále pro violu a klarinet, které zkomponovala britská skladatelka a violistka Rebecca Clarke. Studovala na Royal Academy of Music a byla jednou z vůbec prvních profesionálních orchestrálních hráček. Kromě toho skládala komorní a vokální hudbu. Duet pro violu a klarinet, který napsala pro dva amatérské hudebníky – svého bratra a jeho manželku – se o rok později, v roce 1942, dokonce probojoval do programu mezinárodního hudebního festivalu současné hudby (Festival of the International Society for Contemporary Music). Díky tomu se dochoval dopis od samé autorky s popisem skladby i instrukcemi, jak by si přála, aby hráči na festivalu duet hráli.

Klarinetistka Anna Paulová a violistka Kristina Fialová zahrály skladbu Clarkeové neuvěřitelně pečlivě a s velikým zaujetím. Byla veliká škoda, že si skladatelka jejich vystoupení již nemohla poslechnout. Ačkoliv Clarke v dopise úvodní Preludium popsala jako „nenáročné“, mohlo by se velmi lehce stát, že by viola a klarinet neladily. To se však hráčkám nestalo. Klarinet, který se v průběhu první skladby teprve rozehříval, Paulová udržela vůči viole perfektně naladěný v průběhu celé skladby. To byla i zásluha Fialové, která po první větě pečlivě dolaďovala svůj nástroj. Allegro bylo naopak svižné, plné imitací a dialogů. Podobně jako úvodní Preludium, které probouzelo uši posluchačů, i závěrečné Pastorale vrátilo posluchače po bouřlivé prostřední části do klidného ztišení. Hráčky mezi větami dělaly pauzy, například kvůli již zmíněnému přelaďování, ale to ničemu nevadilo. Podle instrukcí Clarke je skladba sice napsaná jako celek, ale vyzývá hráče, aby se nezdráhali, pokud budou chtít, zahrát na koncertech například jen jednu z částí.

Následovala desetiminutová Sonatina pro klarinet a klavír H 356 od Bohuslava Martinů. Skladba vznikla v New Yorku, kde v té době Martinů vyučoval hudbu na Mannes College of Music, a to v posledních letech svého života. Třívětá kontrastní sonatina (Moderato – Allegro, Andante, Poco allegro) v sobě nese prvky neoklasicismu, inspirovaného Poulencovou a Stravinského hudbou, Debussyho barvitost, ale zároveň české motivy a pro Martinů typické různorodé a nečekaně poskládané rytmy – a právě ony rytmy, které jsou v klavírním a klarinetovém partu často naprosto odlišné, místy až zdánlivě neslučitelné, nenechají hráče ani posluchače, byť jen na chvíli, vydechnout. Klavírista Martin Kasík barevně i dynamicky podpořil technicky bezchybnou klarinetistku. Paulová, která se Sonatinou od Martinů zabývá již dlouhá léta, dokonce ji nahrála na jednom ze svých CD, hrála na koncertě zpaměti. Úvodní část zněla trochu zdrženlivě, bylo vidět, že je Paulová lehce nervózní, ale velmi brzy se do skladby plně ponořila a tančila – hudebně i fyzicky. S přehledem a lehkostí v prstech hrála náročné šestnáctinové běhy i trylky. V druhé větě plným a širokým tónem klenula dlouhé melodické fráze, místy bohužel ne úplně intonačně čistě. To však mohlo být způsobeno i zadrženou vodou v klapce. Třetí věta plynula svižně, Paulová předvedla, že dokáže hrát i velmi jasným a ostrým tónem, aniž by ztrácela na kvalitě a kráse ve zvuku.

To vzápětí potvrdila i ve skladbě Tři studie pro klarinet sólo od českého skladatele Karla Husy. Husa, který prožil většinu svého dospělého života v USA, je v zahraničí stále ještě proslulejší než v Čechách. V posledních letech se to však pomalu mění. Tři studie, které Husa zkomponoval pro soutěž Pražské jaro v roce 2008, symbolicky oslavují hned dvoje „šedesátiny“ – nejen že byly psány pro 60. ročník festivalu Pražské jaro, ale zároveň je Husa věnoval k šedesátým narozeninám klarinetisty a profesora Jiřího Hlaváče. První studie nazvaná Horský pták zvukomalebně předváděla ptáka v letu. Paulová hrála tak expresivně, že působila, jako by se proměnila v horského ptáka s širokými křídly a její klarinet byl obrovským zobákem. Naprosto úžasně provedená glissanda, čisté a svítivě krásné vysoké tóny, které i u profesionálních klarinetistů často znějí úzce a jsou nepříjemné na poslech, práce s tichem – Paulová předvedla, že klarinet, ač je to melodický nástroj, obstojí jako naprosto soběstačný nástroj sólový. Ve druhé studii Tesklivá píseň se Paulová vrátila do lyrické roviny a rozeznívala vysoké a akusticky mohutné prostory kláštera. Závěrečná studie Neúprosný stroj, jak už napovídá název, imitovala stroj. Paulová předvedla, jak perfektně zvládá skoky ve velkých intervalech a ostrou artikulaci.

Na závěr koncertu zaznělo Mozartovo Trio Es dur K 498 „Kegelstatt“ – jediná skladba večera, ve které všichni tři hráči zahráli společně. Třívěté trio (Andante – Menuetto – Rondeaux: Allegretto), které Mozart napsal ve svých třiceti letech, vzniklo ve stejném období jako jeho Dvanáct duet pro dva lesní rohy K 487. Těchto dvanáct duet napsal, jak se můžeme dočíst v jeho zápiscích, u hraní kuželek. A protože trio Es dur napsal o necelé dva týdny později, získalo posléze přezdívku „Kegelstatt“. Těžko říct, jak skladba zněla na konci osmnáctého století, kdy ji hráli Mozart na violu, jeho studentka Franziska Jacquin na klavír a Anton Stadler, Mozartův oblíbený klarinetista, pro kterého o pár let později zkomponoval ještě klarinetový kvintet a klarinetový koncert. V podání klarinetistky Anny Paulové, violistky Kristiny Fialové a klavíristy Martina Kasíka znělo trio živě a charakterově vyváženě. Klavírista Kasík vnášel do tria hravost a lehkost, violistka Fialová se barevně ujala nižších poloh v melodických linkách a klarinet svítil převážně v horních rejstřících. Jejich promyšlená interpretace s citem pro detaily se projevila velmi zřetelně u druhé věty. Ta obsahuje velké množství repetic a hrozí u ní, že se po čase posluchač začne nudit. Hráči si však decentně pohrávali s tempem, dynamikou a artikulacemi, a tak dokázali posluchače množstvím repetic provést, aniž by unavili jejich pozornost.

Jako přídavek zazněla první ze Dvou písní op. 91 od Johannese Brahmse. Skladba je původně psaná pro klavír, violu a zpěv. To ale nebyl žádný problém, protože pro Paulovou je naprosto přirozené na klarinet zpívat. Trio sklidilo obrovské ovace. Hráči by se na pódium pravděpodobně vrátili poklonit mnohokrát, ale jak vtipně poznamenala Fialová, s vysokými podpatky a dlouhými šaty pro ně (ženskou část účinkujících) bylo příjemnější zahrát přídavek již po prvním návratu na pódium a neběhat opakovaná maratonová kolečka mezi zákulisím a pódiem.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK: Anna Paulová
29. února 2024, 19:30 hodin
Klášter sv. Anežky České, Praha

Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Trio Es dur K 498 „Kegelstatt“
Rebecca Clarke: Preludium, allegro a pastorále pro violu a klarinet
Bohuslav Martinů: Sonatina pro klarinet a klavír H 356
Karel Husa: Tři studie pro klarinet sólo

Účinkující
Anna Paulová – klarinet
Kristina Fialová – viola
Martin Kasík – klavír