Anna Shafajinskaia, pravá operní diva

  1. 1
  2. 2

Tento rozhovor vznikl dosti kuriózním způsobem. Vlastně poprvé jsem si povídala s někým, s kým jsem se nesetkala a pravděpodobně nikdy ani nesetkám, koho jsem neslyšela, o kom jsem nevěděla… Anna Shafajinskaia. Co máme společného? Jednu internetovou přítelkyni, emeritní členku opery Teatro del Liceo Barcelona. A také to, že jsme narozeny ve stejném znamení… Annu jsem totiž našla na webu mezi přáteli své výše zmíněné známé a ihned mě zaujala svým atraktivním vzhledem. Prostě od prvního pohledu nefalšovaná operní diva!Neodolala jsem a pustila si první odkaz, který jsem našla. Byl to můj milovaný Andrea Chénier a Maddalena v podání Anny. Vzrušující! 

Tolik krásných hlasů na světě je. Mnoho povolaných, ale málo vyvolených, například pro Met…Velice drze jsem Anně napsala, nejen o svém uznání. A tak se náš rozhovor na dálku začal velmi záhy odvíjet…

Anno, odkud pocházíte? Jaká byla vaše rodina a jaké bylo vaše dětství?

Narodila jsem se v Oděse, v nejkrásnějším městě u Černého moře s dlouhými horkými letními dny a se zajímavým nářečím, s melodikou připomínající italštinu. Můj otec Jevgenij pochází ze slavné ruské šlechtické rodiny Bugrimov z matčiny strany a ze strany otce z polského šlechtického rodu Shafajinsky. A moje maminka? Nemá urozený původ, ale její rodina byla skutečně hodně multinárodnostní – bulharští cikáni, Italové, Ukrajinci i Rusové. Můj otec byl zkušebním pilotem, ale po vážné nehodě pracoval u filmu. Tam se potkal s mojí maminkou, která tehdy dostala malou roli ve filmu. Oženil se s ní a já se po devíti měsících narodila… Vzbudila jsem pozornost nejen díky své porodní váze – vážila jsem čtyři a půl kila, zatímco moje maminka čtyřicet čtyři kilo. Říkali mi Yma Sumac, protože jsem křičela hlasitěji než všichni ostatní. Od nízkých tónů celou škálu až po ty vysoké. To křičení mi zůstalo dodnes. (smích)

Takže vaše umělecké sklony jste zdědila po mamince?

Určitě! Maminka byla herečka s vysloveně holywoodským vzhledem, ale kvůli otci nikdy neopustila Oděsu a oděské divadlo, kde pracovala. Měla nabídky do moskevských divadel, ale zůstala v Oděse spokojená s tím, co má. Žili jsme skromný a spokojený život. I když potom, co tatínek později udělal kariéru na největší lodi Maxim Gorkij, se nám žilo líp.

Kam až moje paměť sahá, vždycky jsem se ráda předváděla. Zpívala jsem v tramvajích a trolejbusech. Na svém prvním rande v Moskvě jsem přednesla Puškinovu báseň u jeho pomníku. Můj tehdejší přítel ani netušil, že jsem to já, obklopená tleskajícím a skandujícím velkým davem… Když můj tatínek zjistil, že chci odjet studovat herectví do Moskvy, pouze pronesl, že vlastně nemůžu být ničím jiným, než herečkou… A tak jsem jemu před očima roztrhala papír o přijetí na fakultu filologie oděské univerzity a vyrazila do Moskvy!Jak se vám žilo a studovalo v Moskvě?

Když jsem přišla ze střední školy po maturitě na divadelní akademii Gněsina, která poskytuje v Rusku to nejvyšší umělecké vzdělání, posílali mě všichni studovat nejdřív na konzervatoř – to ale jen do té doby, dokud jsem neudělala pěveckou zkoušku…

Bydlela jsem u svých příbuzných Bugrimovů, ze kterých jsem měla moc ráda hlavně svou babičku Irinu. Ta byla hodně slavnou krotitelkou lvů v cirkuse!

V Moskvě jsem byla obklopena úžasnými a talentovanými lidmi a čas studií byl prostě jedním velkým dobrodružstvím… Jen pro ilustraci: také jsem dvakrát jako nevěsta nakonec utekla od oltáře, protože svoboda je pro mě nade vše!  (smích) Po ukončení akademie jsem byla kvalifikovanou operní, operetní i muzikálovou zpěvačkou!Kam jste zamířila po ukončení studia?

Dostala jsem první angažmá v Music Hall v Sankt Peterburgu. Ale já jsem nakonec po dvou měsících utekla zpátky do Moskvy. Pracovala jsem pak v různých moskevských divadlech, ale nikdy ne v Bolšom, kam jsem dokonce nikdy nemohla jít ani předzpívat. Došlo na to teprve tehdy, když jsem prorazila v zahraničí a dostala jsem se do operního povědomí. teprve pak jsem teprve byla na jeviště Bolšovo pozvána. Vrcholem počátku mé kariéry ovšem bylo angažmá v rusko – americkém muzikálu Rusové na Broadwayi a já se stala muzikálovou hvězdou! Miluji tanec i zpěv, takže jsem si tu příležitost užila.

Mám taky jednu docela smutnou historku. Odletěla jsme z Moskvy na turné do Kanady. Po třech týdnech zmizel v Moskvě náš sponzor a my jsme zůstali v Torontu bez jakýchkoliv prostředků a šance vrátit se do Moskvy. Dokonce i jugoslávská letecká společnost, u které jsme měli letenky, tehdy zmizela z trhu kvůli počátku jugoslávské války. Ruský konzulát nám tehdy odmítl pomoci, prý kvůli údajně velkému počtu takto postižených lidí. Jako ruské občany nás tehdy zradili…Jak jste se ale dostala k opeře? Operní recenze, které jsou o vás k dohledání, mluví často jen v superlativech…

Moje mezinárodní operní kariéra začala vítězstvím v Pavarottiho pěvecké soutěži ve Filadelfii v roce 1997. Maestro Pavarotti si mě vybral, abych s ním účinkovala v Tosce. Myslím ale, že ten skutečný mezinárodní start se podařil až v roce 1999. 

Která je vaše nejoblíbenější role?

Je to Turandot, kterou mám ráda nejen já, ale kterou kladně oceňuje i kritika. Byla jsem dokonce označena jako „jedna z nejlepších Turandot století“. Moc ráda zpívám i Giocondu a Toscu. Prostě vášnivé hrdinky jsou mým osudem a cítím se v jejich ztvárnění sama sebou.

Máte nějaký nenaplněný sen?

Amelie z Maškarního plesu… Tu jsem ještě nezpívala. Udělala by mi radost…

Hodně cestujete. Na které místo nejraději vzpomínáte?

Cestuji hodně, to je pravda. Na co nejraději vzpomínám? Nebude to opera… Krásný a zajímavý byl Nový Zéland!

Anno, děkuji za rozhovor a přeji vám i nadále hodně štěstí a úspěchů. Třeba někdy v tomto rozhovoru budeme moci pokračovat osobně!

  1. 1
  2. 2

Napsat komentář