Říká se, že výběr a sestavení vhodného repertoáru pro sólový recitál je polovina úspěchu. Možná jen velké hvězdy zářící na hudebním poli již mnohá desetiletí si mohou dovolit na dramaturgii poněkud polevit, protože publikum upoutá jejich mnohaletá interpretační zkušenost. Mladší generace – třeba neméně talentovaná – si musí tuto pozici teprve vydobýt a chytře postavený program může jen pomoci.
Anna Vinnickaja není v hudební oblasti žádný nováček. Svou popularitu získala v roce 2007 po vítězství jedné z nejprestižnějších interpretačních soutěží světa, Soutěže královny Alžběty v Bruselu. Od té doby kritika nešetří chválou, a to jak po jejích vystoupeních, tak nahrávkách. I díky tomu hodnotím dnešní repertoár jako jakousi sázku na jistotu: Chopina i Ravela nejenže mnohokrát interpretovala na koncertních pódiích, ale nedávno i vydala na CD.
Pojďme se ale vrátit k dnešní dramaturgii, která mě velice zaujala svou soudržností, přestože neustále předkládala něco nového a nepředvídatelného. Jakousi introdukcí celého večera se stalo Preludium, fuga a variace, op. 18 Césara Francka (v úpravě pro klavír Thea Wegmanna) a svou funkci splnilo znamenitě. Nejen, že tato známá (ale v klavírní úpravě ne často slyšená) skladba doslova přitáhla pozornost posluchačů bez ohledu na jejich hudební zázemí, ale také jsme už od prvních tónů v nízké dynamice (tak měkkých, jemných a zároveň znělých) mohli odtušit, že máme tu čest se skutečným mistrem úhozu. Někdy (zvláště ve forte) si Vinnickaja k dosažení té správné intenzity ponoru do kláves pomohla momentem pozdržení, ale fascinující bylo, že tato technika nikdy nebyla na úkor celkového tahu a napětí skladby. Jednotlivé fráze, ale i větší celky či celé věty vždy držely skvěle pohromadě a posluchač tak mohl lépe porozumět významu skladby.
Po Franckovi následoval hudební blok věnovaný Alexandru Skrjabinovi a jednotlivé skladby svým chronologickým seřazením jako by postihovaly skladatelův tvůrčí vývoj. Vzhledem k tomu, že se Skrjabin v průběhu života kompozičně hodně proměnil, dostalo se nám opravdu velké vnitřní rozmanitosti. Míra emocí, ať už pozdně romantických či více hudebně experimentálních, poté dokonale „vyhřezla“ gradací Sonáty č. 5, op. 53. V průběhu Vinnickaja nabídla spoustu překvapivých a úhozově zcela zvládnutých dynamických změn, které zajistily pocit plasticity, ale také dokázala skladbu přesvědčivě vystavět až do závěrečné gradace. Ta byla interpretována s maximální kontrolou (interpretační „trans“ se tentokrát nekonal), ale zároveň s plným nasazením.
Po přestávce jsme se opět dostali na hladinu strukturálně i harmonicky „jednoduššího“ poslechu. Čekala nás kompletní Chopinova impromptus, při kterých nás Vinnickaja znovu oblažovala úžasně znělými pianky i při „ševelení“. Zároveň interpretovala tento známý repertoár mnohdy zajímavým způsobem: netradičním frázováním a rubatem či překvapivými důrazy, přičemž ne všechny tyto „libůstky“ známe z její chopinovské nahrávky, která vyšla v únoru 2021. Některé ze zmíněných interpretačních rozhodnutí na mě působila osvěžujícím dojmem. Co mě naopak zklamalo, byl začátek známé Fantazie-impromtu cis moll. Na nahrávce Vinnickaja omračujícím způsobem vystaví po tempové i dynamické stránce počáteční pasážovitou „vlnu“ v pravé ruce – toho jsme se však dnes večer nedočkali. Nasadila opravdu rychlé tempo, kvůli kterému se z této „vlny“ stala spíše chopinovská „laufovitá“ výplň, v notách typicky značená malými notičkami. Toto však Chopin na začátku této skladby nepředepisuje.
Chopina zanedlouho vystřídal Ravel se svým valčíkovým repertoárem (Valses nobles et sentimentales a La valse). Tyto skladby umožňují hráči ukázat širokou paletu výraziva a barev a Vinnickaja se jim plně oddala. Troufám si tvrdit, že toto je jeden z podstatných bodů úspěchu (nejen) recitálového interpreta – umět z klavíru vykřesat co největší množství zvuků, které dokáží klavírní tón odít do pestré barevné škály a upoutat tak posluchačovo ucho. Nejen při grandiózním konci jsme mohli obdivovat měkkost úhozu ve forte, které však bylo zcela adekvátní výrazu a nijak neumenšovalo celkové napětí. Závěrečné tóny pak Rudolfinum přímo zvedly ze sedadel. Na posluchačské nadšení Vinniskaja zareagovala dvěma přídavky z pera Petra Iljiče Čajkovského a Sergeje Rachmaninova.
Festival čekají ještě dva koncerty: 10. listopadu se představí Igor Ardašev, o dva dny později Grigorij Sokolov.
Anna Vinnickaja
8. listopadu 2022, 19:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň
Program:
César Franck: Preludium, fuga a variace, op. 18 (arr. Theo Wegmann)
Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Valčík, op. 1
Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Fantazie h moll, op. 28
Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Dvě poémy, op. 32
Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Sonáta pro klavír č. 5, op. 53
Fryderyk Chopin: Impromptu č. 1 As dur op. 29
Fryderyk Chopin: Impromptu č. 2 Fis dur, op. 36
Fryderyk Chopin: Impromptu č. 3 Ges dur, op. 51
Fryderyk Chopin: Fantazie-impromptu cis moll, op. 66
Maurice Ravel: Valses nobles et sentimentales
Maurice Ravel: La valse
Účinkující:
Anna Vinnickaja – klavír
