Anne-Sophie Mutter nepřestává překvapovat. Ač někdo říká, že je doba jejího hudebního světa už pryč, každý další její koncert mne utvrzuje v názoru, že s tímto prohlášením nemohu souhlasit. A naopak, vystoupení od vystoupení mne její krystalizující přednes fascinuje čím dál víc. Při pocitu, že v zahraném tónu už nelze najít něco dalšího, Anne-Sophie Mutter pokračuje ve hře a otevírá posluchači svět, o kterém se mu nesnilo. Svět plný nepřekonatelných ploch, barevnosti a přesnosti, svět intenzity i senzitivity, síly i jemnosti. Svět, kde nelze najít místa, kterých nemůže dosáhnout.
Svoji hru otevřela Nostalgií japonského skladatele Tóra Takemitsu. V této skladbě se střetává několik rovin. Avantgardní evropské vlivy poválečné hudby a hudba východní kultury, popřípadě postromantické momenty z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ty se přetváří v zajímavou hudební syntézu a originální hudební řeč. Pro Mutter je tato hudba prostorem pro jednu z jejích přirozených sólových poloh. Ke skladbě přistoupila s poměrně silným patosem a „nostalgií“, která vynikla oproti minimálnímu zvuku smyčců Philharmonia Zürich. Monotónní citové vyjádření filharmoniků a jejich měkký zvuk tento střet jen zvýraznil, Mutter svojí citovou senzitivitou překonává tato místa nesmírně procítěnou hrou.
Bruchův První houslový koncert, to je docela jiný svět, kde se curyšští filharmonici a Mutter potkali v nesmírně silné interpretační syntéze. Navzájem si rozuměli a dokázali na sebe v celé skladbě reagovat. Sólové party koncertu Mutter přetvořila v razantní a nesmírně plné momenty, které rozvíjela až v průzračnou krystalickou hru virtuózních ploch. Nebála se v nečekaných momentech Allegra moderato gradovat napětí a zdálo se, jako by předložila posluchačům několik partií s více druhy vibrata. Adagio poukázalo na stoprocentní souhru všech hudebníků, stejně jako na radostné momenty štěstí. Filharmonici několikrát a zcela přirozeně dokázali reagovat na poměrně nečekané změny rytmiky ze strany sólistky a tyto momenty využili k jejich většímu vyzvednutí a originalitě interpretovaného koncertu. Jindy až dravě a drze zvýraznili patetické momenty všech tří částí. Mutter svou zvyšující se dynamikou hry podpořila poměrně svižné tempo orchestru ve finále koncertu, který uzavřela bouřlivá reakce publika.
Poslední skladba večera, Čtvrtá symfonie e moll Johannesa Brahmse, byla absolutní Brahmsovou hudbou. Byla to hudba bez patřičných silných patetických složek, přímá hudební výpověď s několika vrcholy a intenzitou. Maestro Fabio Luisi, který je i hudebním ředitelem Curyšské opery, pracoval během celé symfonie s nezvyklou intenzitou a expresivitou. Vlivem toho byla především první věta až drásavá a poměrně úsečná. Plné smyčce ve třetí větě Allegro giocoso razantně strukturovaly již tak širokou a barvitou interpretaci. Žádné klidné momenty, i z klidných částí byla cítit nedočkavost v pozitivním slova smyslu. Ta hudba zkrátka plynula dramaticky a zcela přirozeně. Dechy ve finální Allegro energico e passionato ohlásily triumfální závěr, který opravdu přišel v silné jednoznačné tutti.
Hodnocení autora recenze: 95%
Dresdner Musikfestspiele 2017
Eröffnungskonzert
Philharmonia Zürich – Luisi – Mutter
Dirigent: Fabio Luisi
Anne-Sophie Mutter (housle)
Philharmonia Zürich
18. května 2017 Semperoper Drážďany
program:
Tóru Takemitsu: Nostalghia für Violine und Streichorchester (im Gedenken an Andrei Tarkowski)
Max Bruch: Konzert für Violine und Orchester Nr. 1 g moll op. 26
Johannes Brahms: Sinfonie Nr. 4 e moll op. 98
