Antonín Dvořák běžel v Ostravě maraton

  1. 1
  2. 2

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě na sebe již několikátou sezonu upozorňuje velmi zajímavou, odvážnou a zcela ojedinělou operní dramaturgií. Dá se říci, že je to také jediné z českých divadel, které se v letošním roce výrazněji zapojilo do projektů Rok české hudby a Evropské operní dny. Nezbývá než obdivně hledět na kuráž a nasazení, se kterými vedení ostravské opery připravuje a realizuje program na jednotlivé sezony. Program ale není to jediné, s čím se „Ostraváci“ mohou pochlubit. Vedení divadla si také dokáže vybrat velmi kvalitní interprety.

Poslední zcela výjimečnou akcí byl Dvořákovský písňový maraton uvedený na prvního máje. Jednalo se o historicky první kompletní provedení Dvořákovy písňové jednohlasé tvorby, přičemž některé písně byly v Ostravě představeny úplně poprvé, jiné zase ve svém originálním znění. Je třeba zdůraznit, že přípravě programu předcházelo pečlivé studium pramenů v archivech (především v Muzeu Antonína Dvořáka a dalších institucích), čímž byla znovuobjevena díla již dávno pozapomenutá. Na tomto místě bychom rádi vznesli otázku, jak je možné, že čeští muzikologové zatím nezpracovali Dvořákovy písně tak, aby existovaly tištěné edice všech těchto písní? Jak je možné, že se teprve v roce 2014 dočkáme světových premiér některých těchto děl a že tato díla byla objevena teprve dramaturgií ostravského divadla?

Protože Antonín Dvořák napsal během svého života celkem čtyřiadevadesát jednohlasých písní, byl program časově rozvržen na celé odpoledne a podvečer (15.00 – 20.30). Cykly i jednotlivé písně byly rozděleny do čtyř částí podle data jejich vzniku. Jeden blok trval hodinu a poté měli vždy diváci i interpreti půl hodiny čas na odpočinek, vstřebání zážitků a občerstvení.Důmyslně sestavený program informoval o jednotlivých písňových cyklech, a to vždy s odkazem na rok jejich vzniku, katalogové číslo díla a interpreta, který se právě ujal pěveckého partu. U klavíru se vystřídal Róbert Pechanec, Martin Kasík a Alexandr Starý – všichni velmi zkušení a zruční hráči, kteří se svého partu zhostili se znalostí problematiky, požadovanou citlivostí a dynamickou souhrou s pěvcem, který byl právě na jevišti.Nevšedního pěveckého maratonu se zúčastnila pětice pěvců v zastoupení téměř všech hlasových oborů: Pavla Vykopalová – soprán, Jana Kurucová – mezzosoprán, Jaroslav Březina – tenor, Tomáš Král – baryton, Jan Martiník – bas. Všichni pěvci zaslouží pochvalu za to, s jakou chutí se pustili do studia svých partů a jakým způsobem oslovili svým přednesem přítomné publikum. Vrcholem večera byla sopranistka Pavla Vykopalová. Její projev je decentní, intonačně bezchybný ve všech polohách. Její hlas se sálem krásně nesl. Známe ji jako výbornou operní pěvkyni, ale zde svoji hudební inteligenci posunula ještě na vyšší úroveň. Ne nadarmo se říká, že kvalitní zpěvák-zpěvačka se nejlépe pozná při interpretaci písní. Pavla Vykopalová je toho důkazem – organizátoři věděli, koho mají oslovit. Mezzosopranistka Jana Kurucová, která je členkou Německé opery v Berlíně, disponuje krásným barevným hlasem a svůj celkový projev doprovázela gesty. Ve všech polohách měla vyrovnaný hlas, avšak pro přednes písní byl občas příliš silný. Občasná špatná výslovnost mohla být ještě určitou kaňkou na jinak kvalitním výkonu této pěvkyně. Rozhodně jako zpěvačka nezklamala a moc se těšíme, až ji uslyšíme v nějaké operní roli.Jaroslav Březina je jako zpěvák ať už operních či koncertních vystoupení dobře známý a ani tentokrát v žádném případě nezklamal. Ale něco u něj do úplné dokonalosti chybělo. Stejně jako Pavla Vykopalová dokázal velikost svého hlasu přizpůsobit akustice sálu, jen v nejvyšších polohách svého partu nebyl vždy intonačně úplně jistý. Tomáš Král (baryton) byl ze všech účinkujících interpretů asi nejméně známý. Co mu chybělo do velikosti hlasu oproti ostatním účinkujícím, to se snažil dohnat frázováním a kultivovaným přednesem. Velmi dobře se mu to dařilo, jen v poslední čtvrté části jako kdyby mu v pěveckém maratonu přece jen síly docházely a intonačně již nebyl tolik přesvědčivý. Basista Jan Martiník, který začínal na ostravských divadelních prknech a dnes zpívá v Německu, byl pro většinu obecenstva neznámou. Jeho podání Biblických písní bylo důstojným vyvrcholením celého hudebního maratonu a po doznění posledního tónu mohla posluchače napadnout myšlenka – jaká škoda, že tento maraton právě skončil.Další velmi zajímavou součástí celého projektu byla scénografie. Bohužel autor scény nebyl v programu uveden, ale pouze představen na závěrečném rautu, takže jeho jméno nemůžeme uvést. Scéna byla velmi vkusnou stylizací měšťanského salónu, v jehož popředí stálo koncertní křídlo a pultík s mikrofonem pro zpěváky. V dobře viditelném pozadí pak byl umístěn gauč s křesílky a stolkem, kam se interpreti – v případě, že se střídali – mohli pohodlně usadit a usrkávat vodu z připravené sklenice. Prostorově byl roh místnosti salónu umístěn uprostřed pódia a na jeho vysokých zdech visely zastřené a neurčité obrazy, ve kterých mohl návštěvník jenom velmi těžce odhadovat, co na nich bylo nebo je namalováno. Do zdí místnosti byly umístěny dveře, z nichž přicházeli a odcházeli střídající se zpěváci. Místnost působila celkově velmi komorním, útulným a díky obrazům také záhadným, ale i dramatickým a dějovým dojmem. Jako by mohl každou chvíli někdo nový vstoupit do místnosti a zvrátit děj celého příběhu, který je ale pouze naznačen. Místnost jako prostor se také symbolicky velmi dobře hodí k písňovému žánru. Vytváří dojem uzavřenosti a dává posluchači pocit, že se nachází uvnitř sebe sama a že niterné city v písních vyjádřené jsou upřímné, neokázalé a opravdové.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořákovský písňový maraton (NDM Ostrava)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na