Dirigent (4)
Význam Dvořákova dirigentství
Během svého života skladatel absolvoval celkem 111 dirigentských vystoupení. První z nich se odehrálo v srpnu 1877, poslední 29. 5. 1900, čímž Dvořákova dirigentská činnost pokrývá téměř třiadvacet let skladatelova života. Při porovnání počtu koncertů, které skladatel dirigoval doma a v cizině, docházíme k číslům 74 (Čechy a Morava) a 37 (zahraničí). Domácí vystoupení můžeme dále rozdělit na pražská (42x) a mimopražská (32x), zahraniční lze rozčlenit podle zemí takto: Anglie (18x), USA (10x), Německo (3x), Rusko (2x), Rakousko (2x) a Maďarsko (2x). V naprosté většině případů Dvořák dirigoval svá vlastní díla, skladby jiných autorů provedl pouze v rámci čtyř koncertů. Přestože ve dvořákovské literatuře bývá často uváděno, že jiná než svá vlastní díla Dvořák poprvé dirigoval 23. 1. 1894, stalo se tak již 30. 3. 1893 v New Yorku. Dvořák během svého života dirigoval celkem 158 provedení vlastních skladeb. Jednalo se o osmačtyřicet různých děl, z nichž třiadvacet provedl v premiéře.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Dvořákovy dirigentské aktivity nepředstavují jen jakýsi nevýznamný doplněk ke skladatelské činnosti, ale jsou plnohodnotnou součástí Dvořákova tvůrčího odkazu. Dvořákovo dirigentské umění bylo vysoko hodnoceno doma i v cizině, především na anglické půdě, na které se odehrála většina skladatelových zahraničních vystoupení. Přestože v Anglii byl Dvořák vystaven silné konkurenci mezinárodně úspěšných dirigentů mnohem výrazněji, než tomu bylo v českých zemích, jeho výkony se opakovaně setkávaly s mimořádným ohlasem.
Diplom čestného členství hudebního spolku Žerotín v Olomouci obdržel Dvořák za svá častá dirigentská vystoupení
O tom, že na vrcholu své umělecké dráhy, tedy v 90. letech 19. století, byl Dvořák jako dirigent vnímán již zcela automaticky, svědčí řada skutečností. Jednak skladatelova smlouva s Národní hudební konzervatoří v New Yorku, podle které byl Dvořák povinen dirigovat koncerty studentského orchestru konzervatoře, dále výzva, aby řídil zahajovací koncert činnosti České filharmonie a především poslední Dvořákovo dirigentské vystoupení, kde kromě jedné vlastní skladby dirigoval s velkým úspěchem i díla velkých Mistrů minulosti.
K aktivní účasti na interpretaci vlastních děl Dvořáka zprvu vedla snaha prosadit se na domácí půdě jako skladatel. Je třeba si uvědomit, že ještě na počátku 70. let byl Dvořák jako autor téměř neznámým pojmem a teprve provedením Hymnu „Dědicové Bílé hory“ se dostává do povědomí kulturní veřejnosti jako nadějný tvůrce. Situace se obrátila až roku 1884 po úspěchu Stabat mater, kdy je naopak zván k mnoha dirigentským vystoupením po českých zemích a v Anglii. Pokud mu to časové možnosti dovolovaly, Dvořák těmto výzvám vždy rád vyhověl, neboť kromě prosazení vlastního skladatelského díla viděl především ve svých zahraničních vystoupeních i jistou možnost osvěty ve prospěch české hudby jako celku. Z hlediska pořadatelů pak byla v době skladatelova evropského věhlasu (80. a 90. léta) Dvořákova osobní přítomnost na dirigentském stupínku velkou komerční výhodou, neboť pro publikum výrazně zvyšovala atraktivitu koncertu.
Nelze-li Dvořáka z pochopitelných důvodů srovnávat s tehdejšími velkými evropskými dirigenty „z povolání“, jakými byli Hans von Bülow nebo Hans Richter, jimž bylo dirigování nejvlastnější tvůrčí činností, lze jej alespoň zařadit do kontextu dirigentských osobností domácích. Po Smetanově odchodu z veřejného života působili v Praze především Antonín Bennewitz, který řídil převážně koncerty orchestru pražské konzervatoře, dirigent Hlaholu Karel Knittl a dále dva kapelníci Prozatímního, později Národního, divadla Adolf Čech a Mořic Anger, kteří často dirigovali i orchestrální koncerty. Oba posledně jmenované dirigenty však podle dobových soudů zřejmě nelze považovat za umělecké individuality a kromě toho byli vzhledem ke svým dlouhodobým angažmá v divadle příliš spjati s operní praxí, která musela mít nutně (negativní) vliv na jejich koncertní produkci. Zbývající dvě osobnosti, Bennewitz a Knittl se každý příliš omezovali jen na určitý výsek koncertního života, první na skladby orchestrální, druhý na díla sborová. Dvořák z tohoto srovnání vychází jako dirigent univerzální, který je schopen na vysoké umělecké úrovni řídit jak hudbu orchestrální, tak velká vokální díla kantátového typu, stejně jako žánr operní.
Program Dvořákova posledního veřejného koncertu (4. 4. 1900)Skutečnost, že Dvořák představuje zakladatele novodobého českého kantátově – oratorního žánru lze velice dobře vztáhnout i na jeho samotnou interpretaci. Počínaje šestou dekádou 19. století sice v českých zemích dochází k nebývalému rozmachu aktivit tzv. „zpěváckých spolků“, ty se však věnují převážně interpretaci sborových kompozic a capella. Dvořák opakovaným prováděním svých vokálně – instrumentálních děl v řadě českých a moravských měst významně přispěl k založení domácí interpretační tradice té hudby, jejíž provádění přináší vzhledem ke zvukovému propojení vokální a instrumentální složky určitá specifika.
V příštím pokračování se zaměříme na Dvořákova klavíristická vystoupení.
Pokračování příští úterý