Antonín Dvořák jako interpret (6)

Klavírista (1)

Dvořákovo klavírní školení

Zatímco s hrou na housle se Dvořák seznamoval již od raného dětství prostřednictvím učitele Josefa Spitze v rodné Nelahozevsi, ke klavíru se dostal až později, ve svých dvanácti letech. Stalo se tak ve Zlonicích, kam se mladý Dvořák přestěhoval ke svému strýci a kde začal studovat u místního učitele hudby a skladatele Antonína Liehmanna. Ten dbal nejen o zdokonalování svého žáka jako houslisty, ale zároveň ho učil i hře na klavír a varhany. Liehmann byl z lokálního hlediska vynikajícím hudebníkem a je nepochybné, že mladý Dvořák pod jeho vedením dosáhl během následujících dvou let značných pokroků.

Antonín Liehmann, Dvořákův učitel ve Zlonicích

Ukončením pobytu ve Zlonicích však také končí jakékoli další Dvořákovo vzdělávání v klavírní hře pod odborným dohledem. Z hlediska cvičení prstové techniky a schopnosti číst z listu ho částečně mohl suplovat jednak následující roční pobyt v České Kamenici, kde měl mladý Dvořák možnost hrát na varhany v místním děkanském chrámu, ale především následná studia na varhanické škole v Praze. Dvořákovi, který v prvních letech svého pražského pobytu bydlel u příbuzných či v pronájmu, klavír doma citelně chyběl a z finančních důvodů nebylo na jeho zakoupení ani pomyšlení. Klavírem nicméně disponovala domácnost jeho přítele ze studií Karla Bendla, kam Dvořák často docházel přehrávat klavírní výtahy oper, orchestrálních děl apod. Primární byla evidentně touha po poznání slavných děl minulosti, ale „vedlejším efektem“ byla nakonec i pozoruhodná zběhlost ve hře z listu, jak o ní hovoří např. Josef Suk (viz dále).

Dvořákova klavíristická vystoupení

První známé veřejné vystoupení v úloze klavíristy absolvoval Dvořák 17. 2. 1875 na jednom z koncertů Umělecké besedy, kde doprovázel svoji ženu Annu při interpretaci písní Vzpomínání a Proto z cyklu Písně na slova Elišky Krásnohorské, B23. Po tříleté přestávce následuje Dvořákova účast na koncertě Besedy brněnské (15. 12. 1878), jehož iniciátorem byl velký propagátor Dvořákova díla v Brně, Leoš Janáček. Kromě orchestrální verze čtyř Slovanských tanců zde zazněl cyklus mužských sborů Z kytice národních písní slovanských, jehož klavírního doprovodu se ujal sám autor. Jednalo se o první úplné provedení cyklu, dvě části zazněly o několik dní dříve v Praze. Na provedení dvou částí stejného díla se Dvořák podílel i o půl roku později, a to na koncertě v Českých Budějovicích (1. 6. 1879), kam zavítal společně s pražským Hlaholem a houslistou, profesorem pražské konzervatoře Ferdinandem Lachnerem. Společně s ním pak provedl také svůj Mazurek. Lachner byl rovněž jedním z účinkujících na dalším Dvořákově koncertě, tentokrát v Turnově (29. 6. 1879), kde oba umělci společně s violoncellistou Aloisem Nerudou provedli v premiéře Dvořákovo Klavírní trio g moll, druhou premiérovou skladbou toho večera pak byla Polonéza A dur. Kromě novinek zazněl i výběr z několika starších Dvořákových děl.

Počátek 80. let představuje v českém kulturním životě období, kdy kulminovaly akce na podporu stavby Národního divadla. Dvořák se na tomto úsilí aktivně účastnil vlastními koncerty, jejichž výtěžek ve prospěch nového stánku umění věnoval. První z nich, který dirigoval v Praze na Žofíně, sestavil z vlastních orchestrálních děl (viz druhý díl seriálu), druhý uspořádal v Tursku 9. 5. 1880, kde zasedl ke klavíru, aby doprovodil manželku Annu a její sestru Klotildu Čermákovou při interpretaci výběru z Moravských dvojzpěvů a podílel se na provedení Maličkostí pro dvoje housle, violoncello a harmonium, op. 47. Další dobročinný koncert uspořádal Dvořák o čtyři měsíce později, přičemž výtěžek tentokrát nesměřoval do Prahy, ale do Zlonic. Skladatel inicioval tuto akci ve prospěch postavení pomníku Antonínu Liehmannovi, svému někdejšímu učiteli. Kromě Mazurku a výběru z Moravských dvojzpěvů, které Dvořák doprovázel na klavír, se skladatel podílel také na provedení dvou Slovanských tanců v osmiruční úpravě pro dva klavíry a části Verdiho Requiem v poněkud neobvyklé úpravě pro klavír a harmonium.

Po dvouleté pauze, která v Dvořákových klavíristických vystoupeních nastala, se skladatel objevuje u klavíru teprve 16. 9. 1882 v Táboře, aby se podílel na provedení svých Cigánských melodií, Večerních písní, Sonáty F dur a výběru z Legend. Na počátku roku 1883 vytvořil Dvořák jedno ze svých nejvýznamnějších komorních děl, Klavírní trio f moll. Jeho premiéru se rozhodl uskutečnit v Mladé Boleslavi, s jejímiž hudebními kruhy byl v té době v úzkém kontaktu (tamní spolek Boleslav nedávno předtím uvedl Stabat mater a Dvořákovi udělil čestné členství). Koncert se uskutečnil 27. 10. 1883 a na provedení se kromě autora u klavíru podílel houslista Ferdinand Lachner a violoncellista Alois Neruda. Ve stejném složení pak bylo dílo znovu uvedeno na pražských koncertech 13. 11. 1883 a 23. 4. 1884. Druhý z nich měl slavnostní charakter, byl nazván „Dvořákův večer“ a kromě Tria f moll na něm za Dvořákova doprovodu zazněly tři Moravské dvojzpěvy a Inflammatus ze Stabat mater. Dvořák se pak podílel i na interpretaci tří částí ze svého čtyřručního klavírního cyklu Ze Šumavy při jejichž provedení mu byl partnerem Karel Kovařovic.

Počátkem roku 1884 navštívil Dvořák v souvislosti s provedením Stabat mater poprvé Londýn. Kromě dirigování ho čekala také dvě klavíristická vystoupení. Nejprve zasedl ke klavíru 11. 3. v rámci soukromého koncertu, který ve svém domě uspořádal Dvořákův londýnský nakladatel Littleton, a podruhé 22. 3., kdy na veřejném koncertu doprovodil tenoristu W. J. Winche při přednesu dvou Cigánských melodií (se stejným programem měl Dvořák vystoupit již o dva dny dříve, ale pro trému odřekl). Nejbližší další příležitost, při které vystoupil Dvořák jako klavírista spadá až do března 1887, kdy provedl spolu s Karlem Ondříčkem v premiéře své Romantické kusy.

V řadě Dvořákových klavíristických vystoupení pak nastává čtyřletá pauza, přerušená až premiérou jednoho z autorových nejpopulárnějších děl, Klavírního tria „Dumky“. Odehrála se v Praze 11. 4. 1891 a na provedení se spolupodíleli houslista Ferdinand Lachner a violoncellista Hanuš Wihan. V souvislosti se dvěma čestnými doktoráty, které Dvořák obdržel roku 1891 od pražské a cambridgeské univerzity, se konala řada slavnostních koncertů v Praze i v menších městech. Dvořák se zúčastnil pouze jediného z nich, 7. 5. 1891 v Písku. Jako klavírista se zde podílel na provedení Sonáty F dur, výběru ze Slovanských tanců a Klavírního tria g moll a doprovodil ženský sbor při přednesu dvou Moravských dvojzpěvů a svoji ženu Annu při přednesu Inflammatus ze Stabat mater.

Program prvního koncertu Dvořákova turné “na rozloučenou” (3. 1. 1892 Rakovník) před odjezdem do Spojených států

Když Dvořák podepsal smlouvu s newyorskou konzervatoří, rozhodl se uspořádat koncertní turné po českých zemích „na rozloučenou“ před odjezdem do Spojených států. Celá akce, jejíž organizace si vyžádala mimořádné úsilí všech zúčastněných subjektů, představuje svým rozsahem zcela ojedinělý počin v oblasti tehdejšího koncertního života: turné zahrnovalo čtyři desítky komorních koncertů v řadě českých a moravských měst a jeden orchestrální koncert v pražském Rudolfinu. Na všech se Dvořák podílel i jako interpret vlastních děl. Rozsáhlá akce začala 3. 1. 1892 v Rakovníku a skončila 29. 5. 1892 v Písku. Na programu všech čtyřiceti komorních koncertů byla převážně Dvořákova díla v interpretaci autora, violoncellisty Hanuše Wihana a houslisty Ferdinanda Lachnera. Neměnnou položkou programu bylo Klavírní trio „Dumky“ obvykle doplněné některým z dalších autorových klavírních trií a několika drobnějšími skladbami pro housle nebo violoncello s doprovodem klavíru. Ve dvou případech provedl navíc Dvořák spolu s místním klavíristou některé části ze čtyřručního cyklu Ze Šumavy.

Violoncellista Hanuš Wihan, AD a houslista Ferdinand Lachner při turné “na rozloučenou”

Ve stejném období, ale mimo rámec koncertního turné, byl Dvořák jedním z interpretů „Dumek“ také 31. 3. 1892 na koncertu Akademického čtenářského spolku v Praze. A „Dumky“ v Dvořákově podání slavily úspěch ještě dvakrát, a to 16. 9. 1894 v Semilech a 28. 9. 1894 v Praze. Po definitivním návratu ze Spojených států usedl Dvořák ke klavíru veřejně již jen jednou. Stalo se tak v rámci komorního koncertu z jeho děl 19. 12. 1899 v Budapešti, kde obstaral klavírní doprovod k výběru z Moravských dvojzpěvů.

Pro doplnění obrazu Dvořáka klavíristy je nutno zmínit se také o skladatelových častých návštěvách v rodině pražského podnikatele Jana Neffa, spojených s malými domácími koncerty. Amatérské „muzicírování“, související s tehdejší snahou vzmáhajících se středních vrstev o účast na vysoké kultuře, bylo oblíbenou zábavou měšťanských salónů. Během pravidelných hudebních večerů přivedl vlastenecky smýšlející Jan Neff Dvořáka na myšlenku kompozice Moravských dvojzpěvů. Většina z nich pak byla poprvé provedena právě v Neffově domácnosti a za Dvořákovy účasti u klavíru. Jeden z těchto večerů se svým významem poněkud vymyká. 18. 3. 1883 byla k 20. výročí založení Neffovy firmy uspořádána slavnost, jíž se zúčastnil široký okruh rodinných přátel. Olomoucký časopis Našinec o této události tehdy přinesl jakousi reportáž, podle které „maloruské písně, jež zpívala pí Neffová s pí Čelakovskou za průvodu Dvořákova, byly zvláště krásny“ a kromě toho „následovaly tři skvostné živé obrazy […] a mistr Dvořák hrál při nich sám na harmonium.“

Pokračování příští úterý