První minuty představení přitáhly nepředstíranou pozornost díky pečlivé výstavbě, konkrétně rafinovanému členění – řetězení akce včetně nenápadné synchronizace, rytmizace odtikávající v energii tanečníků. Scéna byla prostá, zanořená do šera. V obrysech se vyjevovaly účelové objekty, jako například dvě židle, stolek s květinami ve váze, lampa. Ostatní vybavení domácnosti nahrazovaly početné, v posloupnosti denní rutiny a vztahových rituálů vedené, gesticko-mimické prvky doprovázené zvukem. Prostor evokoval byt, a současně upozorňoval na skrytá – tajemstvím obestřená a zrakem tímto nepostřehnutelná místa. Koncept dvou na sebe různě dlouhých navazujících částí, vždy zastupovaných ústřední dvojicí, navozoval stav permanentního očekávání, kam se křehkost vztahu evidentně vzešlého z lásky vyvine, kdy praskliny zapříčiní zlom a jeho nutnou proměnu nebo přímo konec. Zatímco první pár nastoupil do koloběhu snad šestkrát a svůj vztah obrazně rozložil pod mikroskopem na pitevním stole, manželský tandem podlehl zkáze mnohem rychleji.
Zvolený formát o dvou dílech sestával z opakování každodenních úkonů, avšak v nuancích postupně deformovaných vyčerpáváním párového soužití či redefinovaných obrazně všudypřítomnými běsy, zamořujícími byt – vynořujícími se ze zákoutí. Postřehnout body rozpadu napomáhala filmová smyčka, která na horizont vnášela již viděné. Díky výborně sesazenému načasování s živou akcí na jevišti se před očima vrstvil odžitý kalendář. Paralelní vnímání minulosti vnášelo do dění kýžené napětí, a zároveň s tím žel předvídatelnost až ilustrativní povahy.
Zdivadelnění tanečního jazyka do řeči civilního mimického divadla jako by ani hlouběji nedovolilo naplno rozvinout potenciál vysoce disponovaného obsazení (Adam Sojka, Paolo Terranova, Lukas Lizama Garrido, Jana Hampl Maroušková, Paula Morejón García, José Guzmán). Svázáním se v duetech, algoritmech gest a vypozorovaném cirkadiánním rytmu se z mé osobní perspektivy klíčové dvojice ochudily o projev či širší vklad svých výsostných dovedností a chvilkově se až pomyslně propadaly do přediva niťových marionet. Detailně propracovaná anatomie rozpadu lidského soužití formou až groteskního vyšinutí z běžného chování a vzlínající z temnoty paměti nevyčištěného prostoru, se také naopak díky své strojené schematičnosti stala živnou půdou pro vyklíčení nemála asociací.
Apartment 24 mj. připomněl literární klasiku na škále od gotického románu přes duchařský horor po magický realismus. S odkazem na repertoárový kus souboru z předchozích sezon, kde poetika znepokojování/znepokojení, hrála/hraje důležitou roli, je Apartment 24 možné s jistou dávkou interpretační odvahy nechat vstoupit do dialogu s Poeovým Zánikem domu Usherů. V obou případech se totiž rozklad stavby a emočního lidství prolínaly. Vnější aktivní síla čili obytný prostor jako zhmotnění úzkosti a zdroj narušování mentální stability dokázal nahlodávat a následně přervat pouta vzájemné náklonnosti nebo probudit skryté pudy a pohnutky. Intimita naznačovaná v bezpečném rámci se postupně propadala do nicoty. Tu v inscenaci obrazně komponovaly celkově zahalené postavy, které svými manipulacemi dotvářely „divnost a záhadnou zatíženost“ prostoru. Vyvření nahromaděných pocitů jednoho z partnerů pak rozštěpilo už tak do krajnosti napnutou blízkost, čímž se magnety zákonitě otočily a hranice vztahu i obývané jednotky se s rozostřením od sebe vzdalovaly, až odpuzovaly.
Dokola se vracející připomínka úpadku vynecháváním dosud viditelně komunikovaných gest, anebo explicitně prostřednictvím usychající – uvadající řezané květiny, však podrývala úvodní vysokou vodivost napětí. Baker i Poe zavedli své hrdiny do pozice izolovaného, kde dosud zažité vzorce žití pozbyly platnosti. Uvěznili je v neudržitelných okolnostech, prodchli strachem a úzkostí, v Apartmentu 24 jako by pak nebylo jiné možnosti bránit se vzpomínkám než z místa se ztrátou (zatracením) odejít, anebo zhasnout, skončit.
Blízkost nahradilo odcizení, stabilitu přemohlo rozkolísání, zmechanizovaná činnost ustoupila tlaku manipulace. Do utichání komunikace vstoupil hudební hluk, nemožnost cokoli si říct přehlušil zvuk, jako by citové vyprázdnění dolévaly tóny zvenku. Inscenace Jose Bakera slila tělesnost a matérii, na jejich průniku zvýraznila citlivost a dramatickou nezbytnost, tím potřebu obhajovat intuici a zabývat se neviditelným – okem nepostřehnutelným.
Závěrem úvahy o uměleckém zpracování nosného námětu zůstává otázka, zda se neodvratný rozklad světů vůbec dá vtěsnat pouze do dvou schematicky, i když precizně fyzicky vystavěných, „povídek“, zda se náhlým utnutím představení koncept zevnitř úplně vyčerpal či zda to, co se ukázalo, není navzdory rafinované vrstevnatosti z dramaturgického úhlu pohledu málo.
Jos Baker: Apartment 24
11. října 2026, 19:30 hodin
Divadlo Komedie, Praha
Realizační tým
Koncept, režie, choreografie: Jos Baker
Umělecká spolupráce: Jeanne Procureur
Originální hudba: Christos Parapagidis
Spolutvůrci a účinkují: Adam Sojka, Paolo Terranova, Lukas Lizama Garrido, Jana Hampl Maroušková, Paula Morejón García, José Guzmán
Kostýmy: Simona Rybáková a umělecká spolupráce Barbora Kotěšovcová
Asistent režie: Madlen Moravcová
Light Design: Michal Kříž
Projekce: Michal Kříž
Světla: Robert Štěpánek
Sound Design: Eva Svobodová, Kryštof Leiský, Jos Baker, Christos Parapagidis
Produkce: Soňa Hájek Bartková
Garderoba, rekvizity, inspice: Monika Jonášová
Premiéra: 10. října 2026, divadlo Komedie
