Trojice tanečníků Michaela Hulvejová, Matej Kubuš (Slovensko), Jerca Rožnik Novak (Slovinsko) a jejich mladší kolegové Dorota Gůrová, Ester Táchová a Kirill Chander Rumyantsev spolu vedou dialog, pohybový i slovní, o naději, víře, přesvědčení, nebezpečí apokalypsy, ale i o radosti. V inscenaci si vystačí se stohem novin a mikrofonem. Noviny jsou symbolem médií obecně a média jsou neutuchajícím zdrojem katastrofických scénářů a hrozeb, ostatně negativita je jednou z nejsilnějších zpravodajských hodnot, takže údiv není na místě. Zde je novinový papír spíš fyzickým médiem a rekvizitou – pád velké „věže“ vystavěné z tohoto nestabilního materiálu je katalyzátorem sporu, hádky a následujícího řetězu fyzických akcí.
Začátek inscenace dynamicky vývoj neslibuje, zavání klišovitým ztvárněním tématu manipulace, když nejprve dospělí performeři usměrňují pohyby a pózy dětí, a role se posléze mění, to za ponurých zvuků hudebního podkresu, který by slušel jako soundtrack hororu. Po apokalypse s babylonskou věží denního tisku se inscenace stává překvapivější. Interpreti se publiku představují a nechávají nahlédnout do svých nejzákladnějších názorů na svět a své místo v něm, na nějž mají právo i ti nejmladší. Čím více se dostávají do vzájemné interakce, tím víc se uvolňuje atmosféra a tím lépe poznáváme, kolik síly a expresivity se skrývá i v tom nejmenším.
Obdivuhodná je sehranost profesionálů s mladými tanečníky, kteří jsou ještě vlastně dětmi. Ačkoli je zřejmé, že jevištní zkušenost již mají (přinejmenším jména dvou malých interpretek najdeme v produkcích souboru Alfred Junior přidruženého k této scéně), je fascinující jistota ve spolupráci na leckdy náročné choreografii, vzájemná důvěra i zdravý exhibicionismus mladých tanečníků. Ať je to třeba fingovaný zápas Mateje Kubuše s jednou z dívenek nebo realisticky vypadající souboj Kirilla Rumantseva s Michaelou Hulvejovou, kdy mezi během, převaly a kontaktní partneřinou stačí ještě křičet. V inscenaci nechybí ani motiv hry a zapojení dobrovolníka z publika (i když je jasné, že byl ve skutečnosti rodinným příslušníkem).
Forma v inscenaci Disastrous přebíjí obsah, protože divák se soustředí právě na profesionalitu, s jakou se podařilo vytvořit pohybový materiál přiměřeně náročný pro všechny účinkující. Není tu vidět snaha po zjednodušení fyzické akce nebo podbízení se, a to ani ve vztahu k publiku, přitom se jistě počítá jak s dospělými, tak s dětmi. Je však zřejmé, že autoři se soustředí na jedno téma a sdílejí s diváky svou vlastní představu naděje pro tento svět.
Prostředí, v němž se účinkující ocitají, je nedefinované, stejně tak jako jejich vztahy, v nichž panuje rovnoprávnost, nezastupují oddělené světy. Ukazují tím i dvojakost naší vlastní existence, naší psychiky, duality dítě-dospělý, kterou máme přirozeně v sobě, i když se to snažíme popírat. A tak snad nejmocnějším pohnutím, které po závěrečné novinové bitvě mezi publikem a vystupujícími zůstává, je nutkání sejít na scénu a skočit do hory novinového papíru, která zůstala v rohu jeviště, jako do závěje čerstvě napadaného sněhu. Tomuto nutkání však zatím podlehli jen dětští diváci. Dospělí se přece po zemi válet nemůžou. Nebo…? Uvidíme v říjnu. Prý bude repríza…
Hodnocení autorky recenze: 90%
Disastrous
Režie, koncept, choreografie: Silke Grabinger
Produkce, asistentka choreografie: Olga Swietlicka
Dramaturgická spolupráce: Angela Vadori
Světelný design: Jan Derschmidt
Kostýmy: Bianca Fladerer
Premiéra 8. června 2017 Alfred ve dvoře Praha
(psáno z reprízy 9. 6. 2017)
Tanečníci a performeři – Michaela Hulvejová, Matej Kubuš, Jerca Rožnik Novak, Ester Táchová, Dorota Gůrová, Kirill Chandler Rumyantsev
