Aprílová Turandot v Plzni

Měl jsem krásnou ideu. Napsat glosu k repríze Turandot v Plzni a pogratulovat Janu Adamcovi k nadcházejícímu životnímu jubileu. Ani jsem si neuvědomoval, že je 1. dubna, tedy Apríl! Ten se ovšem projevil půvabně. Jednak pan Adamec nezpíval, jednak představení bylo zcela vyprodáno. Pomohla sice paní inspektorka, leč bylo na ní vidět, že jsem pro ni osoba podezřelá. Ale poprvé jsem nezaplatil plné vstupné jako jindy. Viděl jsem v Plzni čtvrtou Turandot v této inscenaci, ale vždy byla návštěvnost kolem 70%. Po více než roce, shodou okolností, bylo vše jinak.

Ale k představení. V dané repríze zaskočil v roli Kalafa Nikolaj Višňakov, který není v obsazení plánován. Původní zklamání se rychle rozplynulo. Pana Višňakova jsem kdysi viděl jako Lenského. Od té doby jeho hlas zmohutněl a z lyrického hlasu se rozvinul krásný, hrdinný tenor s italskou špičkou. Připomněl mi kdysi legendárního Bohumíra Vícha. Kdo ho dnes ještě pamatuje?  A jak výjimečně nádherný to byl tenor! Višňakov předvedl nádherně vyrovnané střední polohy a suverénní výšky, na nichž role Kalafa, přiznejme si, hodně leží. Vysoké háčko na konci slavné arie Nessun dorma bylo výtečné a po něm následující áčko držel Višňjakov tak enormně dlouho, že se málem připravil o zasloužený potlesk.  Ale k výškám jen připomenu, že i céčko v unisonu s Turandot ve druhém dějství bylo skvělé, ba i zvukově překryl sopranistku (Ivana Šaková), což se vzhledem k alikvotním tónům oktávy málokdy v tomto místě stává.
Nechci ve své glose psát obvyklé klišé o opeře samé, ani o režii (Václav Málek), která ostatně právě u tohoto titulu Pucciniho nemá mnoho prostoru pro experimenty. Ostatně pět inscenací Turandot, které jsem viděl v životě, včetně oné plzeňské v sezóně 1973-74 (s Helenou Buldrovou a Zdeňkem Jankovským) se vzácně podobá jako vejce vejci. Málokterá opera je tak ryze pěveckou záležitostí jako právě Turandot. Pozdní Pucciniho dílo, jehož premiéra byla v Miláně v roce 1926, v době kvasu mnoha moderních slohů, může působit jako až bizarní anachronismus doby. A přes tento fakt si vydobyla své právo na život a  je vděčným a uváděným dílem světových operních scén.

Byl jsem rád, že u dirigentského pultu byl Jiří Štrunc, syn vynikajícího sbormistra stejného jména. Dirigent s velkým citem pro souhru, tempa, dynamiku díla. I na repríze již hodně vzdálené od premiéry dokázal dílo interpretovat přesvědčivě v celku i v detailech. Ne, že by se nevyskytly ve velkých sborových scénách kritické okamžiky v rytmech a nástupech, ale tyto Jiří Štrunc dokázal eliminovat s velkou dirigentskou rutinou a zkušeností.
V repríze se sluší poukázat na výkony, které obzvláště zaujaly. Vedle zmíněného výkonu Nikolaje Višňakova jsem byl nadšen výkonem trojice ministrů (Ping, Pang a Pong), která byla výtečně sezpívána a  jevištně báječně ztvárněna. Snad nepřeženu, ale v minulých inscenacích, na rozdíl od všech ostatních rolí, jsem je neviděl a hlavně neslyšel lépe ztvárněné. Imponoval zejména Jiří Hájek /(Ping) krásným projevem znělého hlasu, který z dané role učinil věru labužnickou pěveckou pochoutku. Připomněl mimoděk ve stejné roli Františka Havelku před mnoha léty, barvou svého krásného barytonu i jeho pružností a dynamikou. Ale i oba tenoristé, Tomáš Kořínek a Ondřej Socha vehementně dokazovali, že vpravdě není malých rolí. Kdysi jakoby fráze Stanislavského se právě zde jevila jako velmi pravdivou. Obdobně David Szendiuch jako král Timur. Pěvecky výborný, abych připomněl dávnou inscenaci v hudebním nastudování Josefa Chaloupky, navázal na basistu Karla Petra velmi přesvědčivě i ve výrazu role. Mužské hlasy byly v této repríze pozoruhodné, přitahovaly pozornost více než v předešle viděných.

Ženské hlasy tentokrát jakoby trochu stály stranou. Stanislavského v minulosti často ironizovaná teze se ukázala tentokrát věrohodná. Titulní roli zpívala Ivana Šaková (v oněch sedmdesátých letech Helena Buldrová) a Liu Ivana Veberová (v minulé inscenaci Libuše Bláhová). Opera hodně stojí na sboru (Zdeněk Vimr) jako málokterá jiná. Ten opět prokázal své kvality a zjevně patří k nejlepším sborovým tělesům v republice, jak se také na operu v Plzni sluší. Totéž platí o orchestru, který vynikal oproti českým krajským scénám výrazně již v éře Bohumíra Lišky, Karla Vašaty, či pana Kofroně. Když přijedu do Plzně, vždy je to operní orchestr, který se dost liší zvukově i plastikou frází od obvyklého standardu v Čechách.
Sečteno a podtrženo. Repríza  plzeňské Turandot si udržela po víc než roce profesionálně pozoruhodnou platformu. Záskok v roli Kalafa přinesl víc než velmi dobrý výkon, trojice ministrů předčila jakákoliv očekávání. Vyprodané divadlo zájezdovou skupinou nebylo v počátku příliš vřelé. Pan Jiří Štrunc dlouho vyčkával v odsazení po árii Liu na potlesk, leč ten se nedostavil… V průběhu představení ledy tály, jak se na Apríla sluší, a v závěru se již publikum projevilo mnohem spontánněji.

Na představení jsem jel s ideou gratulace panu Adamcovi k jeho jubileu. Bez ohledu na změnu v obsazení, která nebyla na internetu známa,  mu přeji hojnost zdraví, nechť i nadále oslovuje publikum výkony, jakých jsem byl svědkem.

Giacomo Puccini:
Turandot
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Václav Málek
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Richard Ševčík
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery a balet Divadla J.K.Tyla v Plzni
Premiéra 12. června 2010 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 1. dubna 2012)

Turandot –  Ivana Šaková
Císař Altoum –  Miroslav Kopp
Timur – David Szendiuch
Kalaf – Nikolaj Višňakov
Liu –  Ivana Veberová
Ping – Jiří Hájek
Pang – Tomáš Kořínek
Pong –  Ondřej Socha
Mandarín – Dalibor Tolaš
Perský princ  –  Plamen Prokopiev

www.djkt-plzen.cz

Foto Marta Kolafová