Arabella v Salcburku: vítězství rozumu nad srdcem

Robert Rytina, 15.04.2014 0:01

„Stále vzpomínám, s jakou nervozitou a obavami jsme loni předstupovali před salcburské publikum,“ píše v úvodu programu k Osterfestspiele 2014 jejich umělecký ředitel Christian Thielemann, a pokračuje: „Na konci se Staatskapelle Dresden i mně dostalo od diváků tak vřelých projevů nadšení, že jsme okamžitě začali považovat Salcburk za svůj druhý umělecký domov.“ Což o to, o podobné komplimenty nebývá v tiskovinách tohoto typu nouze nikdy, ale tentokrát je třeba dát drážďanskému šéfdirigentovi za pravdu. Před rokem nový rezidenční orchestr Velikonočního festivalu jasně dokázal, že se jako prvotřídní těleso může se svými předchůdci – Berlínskými filharmoniky – směle srovnávat, a v tradiční úvodní operní inscenaci se úctyhodně uvedl Wagnerovým Parsifalem. Tím se Christian Thielemann přihlásil nejen k oslavám dvousetletého výročí narození bayreuthského titána, ale i k odkazu zakladatele festivalu Herberta von Karajana, s nímž současný „Künstlerischer Leiter“ jako mladý asistent právě na přípravách Parsifala spolupracoval. A zatímco věčně rozcuchaný Sir Simon Rattle nějaké odkazy či výročí příliš neřeší (loni zahájil „svůj“ Velikonční festival v Baden-Badenu Mozartovou Kouzelnou flétnou, v tomto roce se mu zalíbila Pucciniho Manon Lescaut), Thielemann se svou vždy pečlivě učesanou pěšinkou nemohl jinak než povinně připomenout letošní sto padesáté narozeniny Richarda Strausse.Na první pohled se by se mohlo zdát, že „lyrická komedie o třech dějstvích“ Arabella z roku 1933 je jako jubilantovo mistrovské dílo skvělou volbou. Výběr padl logicky na operu, jejímž libretistou je Hugo von Hofmannsthal – o dalších kulatých deset let mladší Straussův kongeniální spolupracovník a spolu s ním také jeden ze zakladatelů Salcburského letního festivalu. Premiéry ani zhudebnění své poslední předlohy se už Hofmannsthal nedožil, a chtělo by se věřit, že způsob, jakým Strauss kompozici pojal, je jakousi graciézní poctou zesnulému kolegovi. Jako by to byl tentokrát příběh, síla slova a důraz na herecké schopnosti představitelů, které z elegantní a vycizelované partitury vystupují do popředí více, než bývalo u jejího autora zvykem. Historka o krásné dceři ze zchudlé šlechtické rodiny Arabelle, jejím mužném ctiteli z „divokých slovanských končin“ Mandrykovi a Arabellině sestře Zdence, která v nedobrovolném mužském převleku jejich vztah nejprve řádně zkomplikuje, aby mu následně pomohla k naplnění a sama našla lásku, bývá obyčejně divácky nesmírně vděčným dílem.

Sérii lyrických, komických, vážných, ba i poněkud drsných příhod však k ideálnímu vyznění obvykle více sluší menší divadelní scény, kde tato v podstatě konverzační opera jako celek vyznívá většinou nejlépe. Ne že by se úspěšné inscenace Arabelly v průběhu věků neobjevily i ve velkých operních domech, ale obrovitý salcburský Grosses Festspielhaus s jevištěm stometrové délky a hledištěm pro takřka dva tisíce dvě stě diváků je přece jen extrémní případ. A to i navzdory faktu, že historicky první operou, která zde zazněla, byl roku 1960 jiný plod společné práce tandemu Strauss–Hofmannsthal, a to Růžový kavalír.Inscenační tým mladé švýcarské režisérky Florentine Klepper stál tedy mimo jiné před otázkou, jak Arabelliny a Mandrykovy milostné peripetie zprostředkovat rozsáhlému auditoriu na ploše zvící fotbalového hřiště. Osobně se domnívám, že výsledný tvar je hodný úcty a v mnoha ohledech i obdivu. Spolu se scénografkou Martinou Segnou totiž Klepper vytvořila svět, který v prvním dějství funguje doslova ve filmových střizích. Zcela realistický interiér bytu hrabat Waldnerových, situovaný vzhledem do let 1900 až 1910, upoutá už vkusnou kombinací blankytně modrého (a trochu omšelého) nátěru na stěnách a bílé (a podobně oprýskané) barvy na štucích a dalších architektonických prvcích.

Kvůli osudové hráčské vášni pána domu byt logicky nepřekypuje nábytkem; herecká akce v téměř prázdném prostoru však ani na moment nenudí, neboť díky horizontálnímu pohybu celé scény doleva či doprava můžeme vidět i paralelní děj v dalších třech místnostech. U dvou z nich překvapí dokonce dveře, vedoucí do koupelen, a i tím vzniká (i zásluhou rafinovaného osvětlení Bernda Purkrabka) permanentní iluze, že divák sleduje spíše film než divadelní představení. Nádherný duet Arabelly a Zdenky tak zní v prosvětleném dívčím pokoji, zatímco ve ztemnělé ložnici s obavami dumá matka Adelaide o osudu svých dcer. V témže pokoji pózuje Zdenka před zrcadlem s kyticí růží od Arabellina odmítaného ctitele Mattea, a ve vstupním salonu zatím Arabella přijímá od hraběte Elmera pozvání na ples fiakristů. A když Arabella odejde dveřmi za Zdenkou, můžeme spatřit Elmera, jak ještě před odchodem z bytu ukradne bonbón z krabice, kterou sám předtím přinesl jako dárek… Protagonisté komedie, odění do slušivých dobových kostýmů Anny Sofie Tumy, tak působí dojmem, že v podobně civilním duchu, zbaveném vší divadelní stylizace, odehrají příběh až do konce. Závěr prvního dějství však jemně naznačí něco jiného – Arabella tančí v rytmu valčíku na předním nepohyblivém portálu a „jedoucí“ byt za ní se ustálí na úrovni zešeřelého pokoje, ve kterém jsou v podobě živých soch naaranžování všichni členové Arabelliny rodiny i její přátelé. Tvoří tak působivé pozadí pro Arabellino přání, aby se už brzy objevil cizinec, který ji vyvede z temnot na světlo…

Na začátku druhého dějství pronikavé změně v režijní koncepci ještě nic nenasvědčuje. Rozlehlá vstupní hala hotelu, v němž se odehrává ples fiakristů, zaujme kromě decentních ozdobných prvků především výtahovými dveřmi, které se nacházejí uprostřed zadního prospektu. Seznámení a vyznání lásky mezi Arabellou a Mandrykou tedy opět probíhá v prostředí až popisně realistickém. První objetí ústřední dvojice ale všechno změní. Na scéně se objeví téměř dokonalí dvojníci obou hrdinů, kteří otevřou dveře do výtahu, v němž je čeká bíle oděná dívka, rozhazující kolem sebe květiny. Dveře se zavírají a pak i s prostřední částí stěny stoupají vzhůru, levý i pravý zbytek zadní dekorace pak odjíždí každý svým směrem. Před diváky se tak otevírá pohled do temného a hlubokého prostoru, plného osob v pánských společenských oblecích a v maskách. Kostra fiakru a zborcený klavír jako jediná ozdoba tohoto „tanečního parketu“ vypadají dokonale zlověstně. Nad celou surreálnou podívanou se ladně vznese vnitřek výtahu, obsahující dvojníky Arabelly a Mandryky v póze jak ze svatební fotografie. Podaří se páru dojít k takovému nebeskému štěstí i ve skutečnosti?

Dění na přízračném plese (pravděpodobně zhmotnění nejtemnějších představ o životě ve velkoměstě, které se odehrává jen v hlavě „venkovana“ Mandryky) nekompromisně naznačuje, že spíše nikoli. V jednu chvíli dokonce nejen Arabellini ctitelé Elmer, Dominik a Lamoral, ale všichni přítomní pánové stojí v nekonečné frontě, aby potencionální královnu požádali nejen o tanec, ale i o její přízeň. A to by ještě nebylo to nejhorší – když se Arabella ztratí Mandrykovi z očí, nabude její slovanský ženich z poznámek důstojníka Mattea nezvratný dojem, že právě na tohoto mladíka čeká Arabella v jednom z hotelových pokojů. Jak rychle se Mandryka zamiloval, tak rychle se přesvědčil o ženské falši – v Arabelliných bleděmodrých šatech před ním náhle figurují všechny účastnice plesu, Adelaidou počínaje a frivolní Milli od fiakru konče. Když si pak opilý Mandryka zatančí s figurínou nahé prostitutky a mezi poživačné účastníky plesu je přivezen stůl s občerstvením, na němž trůní socha, připomínající slavný erotický obraz ležící ženy s názvem Sfinga malíře Franze von Stucka, zdá se, že symbol zmaru všech nadějí na manželské štěstí je téměř dokonalý.Třetí dějství navazuje na druhé bez přestávky, po doznění krátkého intermezza a po roztažení opony se na scéně mění pouze jediné: výtahová skříň leží napůl zničená na podlaze a na jejím dně spí dívka, která předtím vítala Arabellu a Mandryku květinami. Z plesajících pánů ve fracích se stává mnohohlavý zástup soubojových sekundantů, kterých by bylo nepochybně zapotřebí, kdyby se nedorozumění zdárně nevysvětlilo. Vše se však v dobré obrátí, a když Arabella s Mandrykou na jevišti konečně osamějí, sestaví se v pozadí opět vlídná vstupní hotelová hala, která zde stála na počátku druhého jednání. Pochopitelně dojde i na slavné Arabellino zásnubní předání sklenice vody Mandrykovi, a pak už se oba mohou vydat za zářnou budoucností, která je snad čeká – někde za výtahovými dveřmi…

Koncepce Florentine Klepper dává celou dobu smysl a rozhodně nepůsobí samoúčelně; přechod z reálného světa k Mandrykově noční můře a zase zpět funguje jako vítané osvěžení v pravou chvíli. Podle mého názoru zde však přece jen něco podstatného chybí: lidský rozměr, díky kterému by byl svět na jevišti skutečně uvěřitelný, dále alespoň náznak jiskry, která by mezi Mandrykou a Arabellou přeskočila a přesvědčila, že jsou opravdu stvořeni jeden pro druhého, a konečně – snad i trochu více nadhledu a smyslu pro humor ze strany inscenátorů. Považte: na jevišti se hraje komedie, a až na několik výjimek se v sále nikdo nezasměje… Na druhou stranu je však třeba znovu si připomenout, že tato verze Arabelly vznikla za jevištních (a do jisté míry i společenských) podmínek, v nichž ocení většina diváků spíše spektakulární podívanou než sebelépe vymyšlený pokus o hereckou drobnokresbu. Není navíc vyloučeno, že mnohem spokojenější byli ve finále s uvedeným pojetím diváci televizní: Arabellu vysílala v opožděném přímém přenosu stanice 3sat v režii legendárního Briana Large. Celkově se však kloním názoru, že tato inscenace je dílem režijní vize natolik chladné a racionální, že do srdce se může divákům zapsat jen stěží. A to je u opery, jakou je Arabella, možná přece jen trochu škoda.

Pěvecké obsazení bylo každopádně prvotřídní. Renée Fleming v titulní úloze předvedla jednu ze svých rolí, které se mediálně s oblibou označují jako „erbovní“. Dívka ze šlechtické, byť zchudlé rodiny, která navenek zachovává požadované dekorum a odstup, ale uvnitř těžko skrývá přirozené touhy, to je charakter pro americkou pěvkyni jako stvořený. Její lyrický soprán má stále onu neodolatelně smyslnou barvu a vizuálně snad opravdu nestárne… V jednom z rozhovorů před salcburskou premiérou vyjádřila Fleming názor, že Straussovy hrdinky Arabella, Hraběnka z opery Capriccio a Maršálka z Rosenkavaliera jsou vlastně jedna a táž osoba v různých obdobích života. Osobně se domnívám, že je zpěvačka zobrazuje všechny prakticky shodně, tedy podle uvedeného vzorce „navrch ušlechtilá fasáda, hluboko pod ní nenaplněná vášeň“. A otázkou je zde, zda herecky i pěvecky nepojímá Renée Fleming takto vlastně všechny své role, Rusalku nevyjímaje… To je ovšem jen má osobní spekulace – v úloze Arabelly má Fleming v současnosti jen málo konkurentek a v Salcburku ji i tentokrát předvedla v obdivuhodné formě.Jak už bylo řečeno, režijní pojetí klade v uvedené inscenaci neobyčejný důraz na roli Mandryky. Movitý slovanský hrdina se na scéně objevuje jako skutečný deus ex machina: okamžitě si získává srdce obletované krásky Arabelly a navrch zachraňuje její rodinu z finančních těžkostí. Barytonista Thomas Hampson se pro tuto roli jevil jako ideální představitel; i on už s ní má nemálo zkušeností, a zvláštností salcburské produkce se stala skutečnost, že se v ní poprvé setkal s titulní hrdinkou v podání Renée Fleming. Očekávaná senzace se však nekonala: zmíněná jiskra mezi nimi skutečně nepřeskočila a oba působili na jevišti poněkud solitérně; jako by to byl spíše rozum než srdce, co jim velí zaslíbit se jeden druhému. Hampson navíc bojoval s hlasovými problémy; vyšší polohy zvládal se značným vypětím a trvalo mu většinu jeho nelehkého výstupu v prvním dějství, než se doopravdy rozezpíval. Od druhého dějství však působil o poznání uvolněněji, a zejména představitelsky dokázal přesvědčit, že je po celý zbytek představení skutečně jeho hlavním hrdinou.Suverénně největší aplaus sklidila zcela po právu představitelka Zdenky Hanna-Elisabeth Müller. Mladá německá sopranistka suverénně vyplnila Festspelhaus stříbřitým sopránem zřídka slýchané jistoty ve všech polohách; její duet s Fleming v prvním dějství vyzněl skutečně skvostně a jako jediný si vysloužil potlesk na otevřené scéně. V přestrojení za chlapce Müller nebezpečně připomínala mladou Elīnu Garanču v kalhotkových rolích, a nebála se ani odváženého negližé v posledním dějství, kdy vyjde najevo, že je ve skutečnosti dívkou. Na scéně se objevila jen v rozepnutých pánských kalhotách a se zabandážovanými ňadry. Pro poněkud odosobněné pojetí režisérky Klepper je mimochodem příznačné, že v tomto odění působila pěvkyně možná křehce a dojemně, ale rozhodně ne jakkoli eroticky…O dalších pěvcích je možné zmínit se krátce, ale přesto s vysokým uznáním. Renomovaný basista Albert Dohmen doslova zazářil v malé roli hraběte Waldnera; kromě toho, že se mu podařilo vytvořit na malé ploše jasně čitelnou figuru, zaujal především svým mohutným a nosným hlasovým fondem. Thomas Hampson měl v prvním dějství ve společné scéně rozhodně co dělat, aby se vedle kolegy pěvecky prosadil… Ve stále zajímavějšího a charismatičtějšího pěvce vyzrává také tenorista Daniel Behle. Coby poněkud androgenní krasavec Matteo, zamilovaný zoufale do Arabelly, sympaticky proplul představením až ke společné scéně s objektem své touhy ve třetím dějství, ve které vytvořil pěvecky i herecky silnou miniaturu zhrzeného milence. S vražednými koloraturami si v oblíbené roli Fiakermilly poradila atraktivní Daniela Fally, a díky nepřehlédnutelné postavě a charakteristickému mezzosopránu se neztratila ani Jane Henschel v malé, ale důležité roli Kartářky. Vyrovnaně působila i trojice Arabelliných hraběcích ctitelů v podání Benjamina Brunse (Elmer), Dereka Weltona (Dominik) a Stevena Humese (Lamoral).

A to nejlepší nakonec… V roli Arabelliny a Zdenčiny matky Adelaidy bylo po delším čase opět možné vidět a slyšet na jevišti naši Gabrielu Beňačkovou. Protože patřím ke generaci, která přinejmenším na domácích scénách tuto možnost v době její největší slávy neměla, považuji automaticky zážitek tohoto typu za malý svátek. I přes tendenci k nekritické adoraci (kterou mi snad čtenáři odpustí) musím zodpovědně prohlásit, že po hlasové stránce stále nemohlo být pochyb, že zpívá opravdu paní Beňačková a že její soprán zní stále neobyčejně průrazně a voluminózně. Zpěvaččin věk je na něm přirozeně znát, nicméně u role, jakou je Adelaide, se už nikoli mladistvý vokální projev přirozeně předpokládá. S radostí mohu také konstatovat, že výstupy Adelaidy coby občas ustarané, ale většinou spíše vypočítavé a mile manipulátorské osoby v podání Gabriely Beňačkové dokázaly v publiku vyvolat těch několik málo okamžiků srdečného veselí. Zbývá tedy dodat, že přestože oficiální informace zatím hovoří jinak, není vyloučeno, že se paní Beňačková objeví i v listopadových reprízách této inscenace v Dráždanech. Doporučuji tedy pečlivě sledovat internetové stránky Semperovy opery.Hudební nastudování Christiana Thielemanna lze hodnotit výhradně v superlativech. Staatskapelle Dresden vyrostla pod vedením svého šéfa v těleso, které lze podle mého názoru speciálně v dílech Richarda Strausse identifikovat už po několika minutách poslechu. Thielemann se může nepochybně spolehnout na příkladnou souhru všech nástrojových sekcí, a proto si může dovolit akcentovat i ty nejmenší detaily ve Straussových barvitých partiturách. I v případě Arabelly jsem tak zaznamenal pasáže, které jsem si v podání Staatskapelle užil ve zcela novém světle a dříve si jich nevšiml ani na referenčních nahrávkách… Když šéfdirigent vystoupil na konci představení na pódium i s celým orchestrem, dostalo se všem naprosto spontánních ovací.

O přízeň salcburského publika se tedy umělecký ředitel Velikonočního festivalu do budoucna určitě obávat nemusí. Jakkoli považuji výběr i scénické pojetí letošního operního titulu vzhledem k uvedeným okolnostem za poněkud sporné, rozhodně se jedná o špičkovou produkci, která snese po všech stránkách ta nejpřísnější měřítka. A z nich festival rozhodně nemíní slevit ani v příštím roce, kdy se na jevišti Grosses Festspielhausu objeví populární veristická dvojice Sedlák kavalír – Komedianti s Jonasem Kaufmannem v rolích Turidda i Cania…

Hodnocení autora recenze: 70 %

Osterfestspiele Salzburg 2014
Richard Strauss:
Arabella
Hudební nastudování a dirigent: Christian Thielemann
Režie: Florentine Klepper
Scéna: Martina Segna
Kostýmy: Anna Sofie Tuma
Světlo: Bernd Purkrabek
Sbormistr: Wolfram Tetzner
Choreografie: Volker Michl
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
(koprodukce Osterfestspiele Salzburg / Sächsischen Staatsoper Dresden)
Premiéra 12. dubna 2014 Grosses Festspielhaus Salcburk

Arabella – Renée Fleming
Mandryka – Thomas Hampson
Graf Waldner – Albert Dohmen
Gräfin Adelaide – Gabriela Beňačková
Zdenka – Hanna-Elisabeth Müller
Matteo – Daniel Behle
Graf Elemer – Benjamin Bruns
Graf Dominik – Derek Welton
Graf Lamoral – Steven Humes
Fiakermilli – Daniela Fally
Kartenaufschlägerin – Jane Henschel