Týden od 7. do 13. dubna 2014
– Jonas Kaufmann jinak a přece stejně
– Inspirace na dny příští
***
Jonas Kaufmann jinak a přece stejně
Není to ani čtrnáct dnů, kdy v Praze mexický tenorista Rolando Villazón zahájil koncertní turné ke své nové mozartovské nahrávce – a vystoupil tu další sólista, který patří k absolutní světové špičce tohoto oboru – Jonas Kaufmann. Pražský koncert byl součástí jeho jarní série s písňovým cyklem Franze Schuberta Zimní cesta, který v únoru vydal na kompaktním disku. Jakkoli jsou oba tito umělci nejen excelentní pěvci, ale i báječní herci, těžko si představit větší rozdíl v tom, jak své koncerty pojímají. Zatímco Villazón je teatrálně excentrický showman, Kaufmann se soustřeďuje na intenzitu hudby s minimem vnějškových gest.
Německý tenorista Jonas Kaufmann ve Smetanově síni Obecního domu vystoupil už potřetí. Když tu zpíval v předchozích letech (2011 a 2012), jeho operní recitály romantických a veristických árií včetně jeho fenomenální interpretace Wagnera vyvolaly zájem srovnatelný s idoly popmusic: média se předháněla v superlativech o nejžádanější operní hvězdě, o atraktivním štíhlém čtyřicátníkovi s uhrančivýma očima a podmanivým temným tenorem. Už tehdy ale mnohé mohlo překvapit, jak byl recitál, třebaže založený na těch největších „hitech“ citově vypjatého verismu i rozbouřené romantiky, oproštěný od pěveckých manýr a vnějškových parádiček. Schubertova Zimní cesta je nyní právě to dílo, které poskytuje Kaufmannovi optimální základ pro jeho přístup ke koncertním vystoupením, kde se prezentuje v poloze introvertního rozjímání – s rizikem, že publikum zhýčkané (a očekávající) árie světových oper tento jeho náročný záměr nedocení.
Písně jsou specifický, mistrovský obor. Jejich hlavní síla je v bezprostředním intimním účinku na posluchače, nerozptylovaného vizuálními vjemy. Cyklus Zimní cesta velkého německého romantika Franze Schuberta s dvaceti čtyřmi písněmi na básně Wilhelma Müllera z let 1827–28 patří k vrcholům tohoto žánru. Rozsáhlý, více než hodinový cyklus Zimní cesta v těch nejjemnějších odstínech vykresluje různé polohy duše a prožívání muže, který se po ztroskotání prvního milostného vzplanutí trápí různými pochybami a prohrami lásky. Podobná soužení (i radosti) patrně prožil každý a Schubertovy písně jsou výborným médiem pro probuzení vlastních vzpomínek a kontemplaci.
Třebaže byla Zimní cesta psána původně pro tenor a klavír, stala se součástí repertoáru sólistů všech oborů od sopránu po bas. Dokonce láká ke scénickému ztvárnění, jak se o to nedávno v dramaturgické vynalézavosti festivalu Struny podzimu pokusil Jiří Heřman, když svým rukopisem hudebně-dramatického rituálu hledal divadelní tvar pro příběh Poutníka, kterého v trojjediné podobě tří barytonistů nechal putovat zimní krajinou i jeho rozbouřenými city. A střetl se právě s tím, jak obtížné, ba nemožné je převést do konkrétních scénických obrazů ono neuchopitelné „cosi“, které svou nekonkrétností dokáže sklenout právě hudba.
Záleží na nastavení každého posluchače a atmosféře, která v sále vznikne – zvláště u takto dramaturgicky výlučného koncertu sedmdesáti minut nejen bez přestávky, ale i bez potlesku mezi jednotlivými písněmi. Kaufmann se nenechal „rozhodit“ počátečním neklidem ve zcela zaplněné Smetanově síni Obecního domu. A těm, kteří se mu oddali, navodil až transový stav – v kongeniální synergii s klavíristou Helmutem Deutschem. Bylo zřejmé, jak hluboké kořeny má jejich partnerství, které začalo už během Kaufmannových studií. A jak mají oba právě Schubertův cyklus, který společně uvádějí už více než deset let, „prožitý“ do posledního tónu, slova, záchvěvu citu. Ač nekonečná se zdála být jejich paleta nuancí smutku i naděje, rezignace i odhodlání, smíření i bouřlivého vzdoru, bolesti i odlehčeného žertu, mladistvého roztoužení i znavené odevzdanosti. To vše dokázali „zašeptat“, napjatě vyprávět i bouřit s přesně vybranými místy pro forte, jejichž účinek pak působil jako zjevení před ponorem do dalších vln melancholie, žalu, opuštěnosti. A bylo až neuvěřitelné, jak tentýž sólista, který svým hrdinným tenorem „hřímá“ coby Wagnerův Siegmund, Parsifal, Lohengrin, dokáže zklidnit a ztišit svůj projev, aniž ztratí na intenzitě, ba právě naopak. Suverénní ovládnutí temného mužného hlasu sjednoceného ve všech polohách i rejstřících, perfektní deklamace a frázování, práce s dynamikou a dechem jsou pro Kaufmanna jen „samozřejmé“ nástroje k nahlédnutí a odkrytí těch nejtajnějších zákoutí lidské duše.
Je dobře, že se naše hlavní město stalo i pro ty největší pěvecké hvězdy současného operního světa místem na mapě kulturních metropolí, kam se navíc se svými novými programy pravidelně vracejí – byť zdejší publikum často zaplatí i výrazně vyšší částky, než kolik stojí vstupenky na stejné koncerty v Londýně, Miláně, Vídni… Na to, aby umělci takové úrovně vystoupili v Praze i v některé operní inscenaci, zatím čekáme.
Hodnocení autorky: 95 %
***
Inspirace na dny příští
Johann Sebastian Bach: Matoušovy pašije BWV 244. V rámci cyklu Hvězdy barokní opery. Evangelista – Topi Lehtipuu (tenor), Céline Scheen (soprán), Sophie Harmsen (alt), Krystian Adam (tenor), Tobias Bernndt (bas), Marian Krejčík (bas). Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704, dirigent Václav Luks. Rudolfinum, Dvořákova síň, úterý 15. dubna 2014 v 19.30 hodin.
Jonas Kaufmann (tenor)
Helmut Deutsch (klavír)
10. dubna 2014 Smetanova síň Obecního domu Praha
program:
Franz Schubert: Winterreise (op. 89, D. 911)
Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Foto archiv
