Arcadi Volodos v Salcburku. Notebook Michala Maška (41)

Na Salcburském festivalu, který v řadě Recital vždy nabízí úžasné klavíristy, se letos objevilo těchto pět jmen: Arcadi Volodos, Rudolf Buchbinder, András Schiff, Grigory Sokolov a tradičně, jako je tomu již několik let, Maurizio Pollini, který má také výsostné postavení na festivalu. Koncerty se nejčastěji konají ve velkém sále Festpielhausu, ale občas i v sousední budově s názvem Haus für Mozart, které se říká malý sál. Když však do něj vstoupíte, rozhodně tento pocit nemáte. Na mě naopak působí mnohem vzdušněji a impozantněji než ten velký, což je třeba dáno tím, že sedadla jsou uspořádána pouze v dlouhých, nedělených řadách. Kapacita je přibližně 1.500 míst a pro srovnání, velký festivalový sál je pro necelých 2.200 diváků. Pokud však navštívíte klavírní recitál, je akustika toho menšího mnohem a mnohem vhodnější, kontakt se zvukem je zde ideální, nic se vám nezdá zmenšené a ani na nejtišší pianissima rozhodně nemusíte napínat uši.

Navštívil jsem koncert Arcadi Volodose a bylo to poprvé, co jsem ho živě slyšel. Na programu měl Papillons op. 2 Roberta Schumanna a Tři intermezza Johannese Brahmse op. 117 v první půlce, ve druhé pak předposlední Schubertovu Sonátu číslo 20 A dur, D. 959.

Přemýšlím, co vůbec napsat, asi bych doporučil každému navštívit jeho koncert, neboť z toho, co je možné slyšet na nahrávkách, nabízí setkání s ním něco úplně jiného. Volodos je ztělesněním toho nejryzejšího umělce, jakého si ho dokážeme představit. Přijde, s rukou u srdce se ukloní a poměrně rychle začne hrát. Necítíte z něj trému jako třeba u Polliniho nebo zase zdánlivou netečnost jako u Sokolova. Řekl bych, že přijde jako…  takový medvídek a tak i vlastně hraje. A rozhodně nečekejte nějakou záplavu na odiv vystavované virtuosity. Jediné, co vnímáte a o co Volodosovi jde, je proud hudby, který odkazuje na říši ticha, ve níž se vše rodí a vše je bez jakékoliv snahy o vnější efekt.

Už Richter říkával, že pianissimo je mnohem mocnější než forte, a Volodos si v této dynamice doslova libuje. Opravdu ji používá hodně, ale nemusíte natahovat uši, Volodos vás donutí nalézt něco jako vnitřní mír a klid duše. Jeho hra, technika, nevychází z fyzických možností jeho rukou, ale z jeho srdce. Tomu jsou pak jeho prsty zcela oddány. Kláves se dotýká přesně jako onen medvídek, z dálky to vypadá, jako by měl tlapky. Jeho tón je jiný, než byste vůbec čekali od úderu kladívka do struny. Volodos stejně jako třeba Piotr Anderszewski nebo Radu Lupu používá klasickou židli s opěradlem, ale navíc sedí po celu hru v záklonu, se zakloněnou hlavou, takže se ani nemůže dívat na klávesy.

První polovina koncertu utekla a já ani nevěděl jak. V té druhé to bylo úplně stejné. Volodos není žádný vědátor, badatel, nebo hledač takzvaných pravd, prostě hraje a vy si ho užíváte. Nic víc. Není třeba cokoliv srovnávat, posuzovat. Síla jeho sdělení je impozantní a není nijak agresivní, násilná, je zcela prostá.

Následovalo pět přídavků, všechny jsem neznal, ale první tři a ten poslední byly velice tiché a pomalé, naopak ve čtvrtém ukázal své neomezené technické možnosti, ale nemohu říct, že je vystavoval na odiv, technika zkrátka nebyla vůbec podstatná, podstatná byla spíše virtuozita a život jeho klidného srdce. A v tom je velký rozdíl a právě to mě vlastně u tohoto koncertu a pianistovy osobnosti okouzlilo.