Architekt hudby Krystian Zimerman. Notebook Michala Maška (35)

Krystian Zimerman, vítěz chopinovské soutěže z roku 1975. S jeho jménem jsem se setkával prakticky od dětství, slyšel jsem a viděl řadu jeho nahrávek a videozáznamů, které mě jistým způsobem přitahovaly, ale musím říct, že nijak zvlášť neobohacovaly. Asi i proto jsem se během let ani moc nesnažil zajít na jeho koncert. Až před třemi lety se naskytla možnost v Salcburku, avšak koncert byl na poslední chvíli zrušen. Nyní, 6. listopadu ve velkém sále Berlínské filharmonie jsem měl štěstí a musím říct, že osobní kontakt s tímto umělcem na mě udělal zcela jiný dojem, než jak se mi jeví ze záznamů. Na programu byly dvě poslední Schubertovy sonáty: A dur D 959 a B dur D 960, díla velkolepá, jedna z posledních, jež skladatel zanechal. Slyšel jsem tyto sonáty nesčetněkrát koncertně. Od Polliniho, Schiffa, Kissina, Barenboima, Sokolova i Lang Langa, který ve mně zanechal ten nejlepší dojem. Ale po tomto koncertě musím říct, že Zimerman pomyslným pořadím řádně zamíchal. Byl to velkolepý koncert absolutní koncentrace, oddanosti, preciznosti, monumentální stavby, ale i lidskosti.

Zimerman vešel do sálu na vteřinu přesně, tedy ve 20.00, a již jeho vstup, který mi připomínal vstup boxera do ringu, vehnal do lidí vzrušení a energii. Taková sebejistota, taková síla (nikoliv však arogance) na vás působí podobně jako u Barenboima, avšak Zimerman je ještě větší uragán, je o krok dál. Je totiž dokonale zušlechtěný a pod kontrolou. Nečekaně (nebylo uvedeno v programu) před Sonátu A dur zařadil ještě Sieben leichte Variationen in G, které večer nádherně uvedly.

Krystian Zimerman (foto Roberto Serra)
Krystian Zimerman (foto Roberto Serra)

Zimermanova hra je prakticky dokonalá a je jedním z mála klavíristů, který tvoří fráze i stavbu skladeb trochu jinak než 99 procent ostatních. Podobně jako Géza Anda, i Zimerman je schopný neskutečně dlouhých crescend i decrescend, kdy nebere ohled na vzestupný či sestupný pohyb melodické linky. Čili melodie se může hýbat několikrát nahoru i dolů, do toho se vyskytují i melodické ozdoby, ale Zimerman nic nevykresluje jako Barenboim nebo Horowitz anebo Brendel. Je schopný vystavět třeba stovky not jednu vedle druhé a každou následující silnější než tu předchozí. Pro lepší představu příklad: na straně 3 začne v pianu a na straně 10 skončí ve forte. Bez jediného vychýlení. Jsou to celé plochy. To mu umožňuje vystavět tyto sonáty jako naprosté monumenty a jejich délka vám vůbec nepřijde tak velká, jaká ve skutečnosti je.

Krystian Zimerman (foto Anna Kaczmarz)
Krystian Zimerman (foto Anna Kaczmarz)

Má obrovský smysl pro dramatičnost a je zajímavé přečíst si jeho prohlášení. Zimerman říká: „Nehraji noty, hraji důvod, proč skladatel napsal tyto noty. Noty nejsou umění, jsou pouze médium.“ Dále říká: „Nehledám krásný zvuk, hledám správný zvuk; nechci, aby křídlo znělo krásně, chci, aby někdy znělo i ošklivě, aby následovalo mé emoce.“ S první částí zcela souhlasím, noty jsou superznak, tedy znak znaku, a lidé, kteří se soustředí pouze na noty, tedy jen na zvuk, nepochopili vzkaz, který hudba zanechává. Proto se také shledáváme u velkých interpretů s tím, že ačkoliv hrají nedokonale, síla sdělení je větší než u většiny ostatních. U druhé části („chci, aby křídlo znělo i ošklivě…“) si bohužel nejsem jist, zda jsem za celý koncert slyšel byť jedinou hrubě ošklivě zahranou notu. Silně, šíleně, zběsile, zoufale – to ano, ale ani náznak ošklivosti. Vše bylo vznešené a potvrdilo mně moje přesvědčení o umění a i slova Hanse Heinricha Eggebrechta, že umění je hra. Jakmile by to totiž bylo skutečné, tedy i hrubé, nebyla by nad tím vším smutkem i zoufalstvím záře, nikoho by to nezajímalo. Umění by se stalo něčím všedním, realitou, a tu zažíváme denně.

Zimerman dokonale ovládá svoje prsty, jako málokdo, takovouto přesnost má jen zlomek klavíristů, a také má obrovský intelekt. Právě to, co mě nijak zvlášť nepřitahovalo z nahrávek, tedy jistá odtažitost a velký nadhled, mě teď na koncertě ohromilo. A i když jsem si několikrát říkal, tady by to chtělo už s dynamikou pohnout, je třeba brát v úvahu, že Zimerman neudělá dynamický výkyv třeba 2 minuty. A proto mě v celkové stavbě zcela přesvědčil. Vše pochopíte, až se kruh – celá stavba – uzavře. Zimerman je v pravém slova smyslu hudební architekt nejvyšší třídy. Je mágem na práci s časem i dynamikou.

Obě sonáty Zimerman hrál z not a před druhou polovinou měl krásný proslov v němčině k publiku, kdy vysvětlil několik okolností a také to, že se nehodí hrát na závěr přídavek. Byl to jeden z nejpřímějších a nejupřímnějších koncertů, co jsem kdy zažil. Lépe to nejde, takto to má být.

Krystian Zimerman (foto Krzysztof Karolczyk)
Krystian Zimerman (foto Krzysztof Karolczyk)

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na