Arturo Benedetti Michelangeli, sochař mezi pianisty

Když jsem si nedávno po letech s velkou chutí pustila britský seriál Dobrodružství Sherlocka Holmese s fantastickým Jeremym Brettem v hlavní roli, vybavila se mi tvář jednoho z největších pianistů dvacátého století, u něhož byla jednou z příznačných charakteristik takzvaný „poker face“. Právě nedostatek emocí byla jedna z výtek, které často směřovaly na adresu Artura Benedetta Michelangeliho (1920–1995), umělce, jehož dvojí životní jubileum si v letošním roce můžeme připomenout.Benedetti byl podobně jako většina výjimečných lidí poměrně komplikovanou osobností, a tak vedle chvalozpěvů na jeho bravurní techniku plnily stránky kulturních rubrik novin po celém světě i informace o jeho časté oblibě rušit koncert těsně před začátkem, o jeho aroganci, povznesenosti a nesnesitelném chování. S publikem prakticky nekomunikoval a závěrečné ovace dokázaly na jeho tváři vyvolat jen další vrásky a přimět ho k rychlému odchodu z jeviště. Stejně jako byly nepochopitelné jeho činy, zůstal nepochopen i Benedetti, a to i kvůli častým mystifikacím, kterých se vědomě dopouštěl při poskytování interview.

Podle autorů, kteří se neomezili jen na konstatování Benedettiho výstředního chování, ale pokusili se nahlédnout i do jeho duše, je nutné hledat cestu k jeho složité osobnosti v útlém dětství. Arturo se rodičům narodil ještě před sňatkem, což v silně katolické Itálii počátku dvacátého století znamenalo jasné stigma. Otec byl absolventem právnické fakulty a kromě toho měl vystudovánu i hudební akademii. Kvůli chatrnému zdraví, v důsledku útrap prožitých na frontě první světové války, musel své povolání advokáta opustit a věnoval se doma výuce hudby. Velkou vášeň pro hudbu projevovala i Arturova matka, povoláním učitelka matematiky a literatury. Chlapec tedy od malička vyrůstal v mimořádně podnětném prostředí a rodiče se díky své kvalifikaci postarali i o jeho vzdělání, takže Arturo nikdy nenavštěvoval školu. Od malička ho sužovaly nejrůznější zdravotní problémy, ale na rozdíl od své mladší sestry přežil. Rodina byla spíše uzavřená sama do sebe a ani Arturo o kontakt se svými vrstevníky nijak zvlášť nestál. Po čem však marně toužil, byly projevy náklonnosti ze strany matky. Zatímco otec byl mimořádně vřelý a s prvorozeným synem ho pojilo hluboké citové pouto, matka Artura sice velice milovala, ale neustále obavy o jeho osud jí bránily přespříliš projevovat své city navenek.

Arturo usedl za klavír poprvé ve třech letech, o rok později začal navštěvovat individuální lekce v hudební škole v rodné Brescii, kde se krátce věnoval i hře na housle. Pozornost veřejnosti na sebe poprvé upoutal v pěti letech, kdy spolu s dalšími dětmi vystupoval na školní besídce. Na první pohled se od svých vrstevníků lišil – klidný, neusměvavý, přezíravý a nekomunikativní. Několikrát se vrátil beze slova od klavíru do portálu, kde ho zase rychle vystrčili na jeviště, než si někdo uvědomil, že stolička u klavíru je na chlapce příliš vysoká a sám na ni nevyleze. Jeho výkon však publikum nadchl do té míry, že o něm padla zmínka i v místním deníku. „Malý Arturo Benedetti Michelangeli vzbudil v publiku největší úžas za bezchybné provedení dvou etud od Czerneho. Vedle snahy zachytit hudební význam skladby, přidal také technickou jistotu a schopnost předat své pocity prostřednictvím zvuku.“

V roce 1930 odjíždí Arturo do Milána, aby pokračoval ve studiu pod vedením vyhlášeného profesora a zakladatele mimořádně úspěšné klavírní školy Giovanniho Anfossiho, pod jehož vedením se kromě klavíru věnuje také hudební kompozici. Zázemí mu poskytuje jistá Maria Lentati, která k chlapci chová až mateřské city a Arturo je vděčně přijímá. Díky ní se také stává majitelem vlastního koncertního křídla. Ve čtrnácti letech absolvuje na milánské konzervatoři závěrečnou zkouškou složenou ze skladeb Paganiniho, Brahmse a Ravela, za kterou obdrží z deseti možných bodů osm a půl. Pokračuje v soukromém studiu s Anfossim a začíná se připravovat na profesionální kariéru. V roce 1936 se umístí jako druhý v mezinárodní klavírní soutěži v Janově, o rok později ve Florencii je znovu na druhém místě. V roce 1938 se v Bruselu dostane mezi dvanáct finalistů soutěže založené a financované belgickou královnou matkou Alžbětou.

Nakonec skončí na sedmém místě, a to kvůli „vážným potížím s provedením klavírního koncertu č. 1 od Jeana Absila“, jak ve svých pamětech zmiňuje známá britská klavíristka Moura Lympany, která tenkrát skončila druhá. Velice zajímavý je v této souvislosti výrok jednoho z porotců, světoznámého pianisty Arthura Rubinsteina, který dokazuje, že Benedetti byl ve svých osmnácti letech již uznávaným a známým klavíristou: „Arturo Benedetti Michelangeli, slavný italský umělec, sice předvedl neuspokojivý výkon, nicméně dokázal, že již vládne dokonalou technikou.“ Právě jí nadchl i zakladatelku soutěže, velkou milovnici hudby a zdatnou houslistku Alžbětu, která jej pozvala do královského paláce, aby si společně zamuzicírovali. Na památku obdarovala Michelangeliho diamantovými manžetovými knoflíčky ve tvaru sedmičky, která podle ní měla být do budoucna jeho šťastným číslem.

O rok později se její slova ukázala být prorocká. Pod číslem sedm vystupuje Michelangeli v červenci 1939 na mezinárodní soutěži v Ženevě a tentokráte ji zcela suverénně ovládne. Proslulý Alfred Cortot, který je členem poroty, se neubrání při oznamování výsledků zvolání: „Zrodil se nový Liszt!“ Nabídky od nahrávacích společností a zahraničních agentů se začínají jen hrnout, ale vypuknutí druhé světové války Michelangeliho vyhlídky na mezinárodní kariéru překazí. Přijímá tedy nabízené místo profesora na boloňské konzervatoři, ale vzhledem k věku se na něj vztahuje vyhlášení mobilizace. Vojenské služby je nakonec ušetřen, a to přímo na žádost z nejvyšších míst. Michelangeliho životopisci spekulují, že v tom zřejmě měla prsty Alžběta Belgická, která byla matkou italské korunní princezny Marie-José.

I přes omezení, která jeho koncertní kariéře způsobil válečný konflikt, Michelangeli absolvuje několik vystoupení v rodné Itálii a dokonce zavítá i do Ženevy a Barcelony. Pod hlavičkou nahrávací společnosti La voce del padrone pořídí několik studiových nahrávek, z nichž nejzajímavější jsou nepochybně Griegův Op. 16, Debussyho Reflets dans l´eau, Fantasque od André-Françoise Marescottiho či Scarlattiho Sonata K96. V roce 1943 plní slib, k němuž se zavázal ještě před odchodem do Milána, a žení se s Giulianou Giudetti, s níž se seznámil, když docházela na hodiny klavíru k jeho otci. Přestože se Giuliana v následujících letech stane jeho sekretářkou a manažerkou, jejich manželství je před světem utajeno – nikdy se neobjevují na veřejnosti spolu, Michelangeli ji nikde nezmiňuje. Giuliana jeho rozhodnutí plně respektuje a oddaně mu stojí po boku i přesto, že ji Arturo ještě před svatbou upozorní: „Nečekej ode mě věrnost, ale oddanost ano, vždycky.“

Po špatné zkušenosti s příslušníky německé okupační správy, kteří mu při jedné policejní razii poté, co zjistí, že je pianista, vyhrožují zlámáním všech prstů, utíká k přátelům mimo Bolognu a ukrývá se u nich celý rok až do května 1945. Velký návrat na koncertní pódium slaví v červnu 1945 recitálem v La Scale. Poté už následuje jedno turné za druhým. V následujících třech letech vystupuje v Anglii, Spojených státech, Švýcarsku, Belgii, Kanadě a Argentině a jeho věhlas roste. Z této doby také pocházejí dvě mimořádné živé nahrávky, které jsou odborníky vydávány za dokonalou ukázku Michelangeliho bravurní techniky – Beethovenův Pátý klavírní koncert (La Scala, 1947) a Schumannův Klavírní koncert a moll, op. 54 (Carnegie Hall, 1948).

Právě v průběhu amerického turné dojde poprvé k situaci, která je v budoucnu s Michelangeliho jménem často spojována. Michelangeli turné totiž bez udání důvodu v půlce zruší a vrací se do Evropy. Jeho krok je vykládán jako vrtoch namyšleného umělce, který si americké publikum nedokázal kvůli své rezervovanosti a nekomunikativnosti získat. Ve skutečnosti se však Michelangelimu hluboce příčilo promotérství amerických impresáriů a tím i enormní zájem o jeho osobu. Aplaus publika mu očividně nebyl příjemný. Vždy totiž zastával názor, že potlesk publika má být určen autorovi. „Potlesk patří Beethovenovi, Chopinovi, Debussymu, ne mně. Nenávidím, když je aplaus určen pianistovi.“V padesátých letech se Michelangeli zaměřuje v koncertních provedeních především na Mozarta, Chopina, Debussyho a Ravela. Ceněnými živými nahrávkami z tohoto období jsou Mozartův Koncert d moll K466 (Florencie, 1953) a Chopinova Sonáta č. 2 b moll, op. 35 (Arezzo, 1952). Jeho velkou láskou jsou však i skladby pro cembala italských autorů osmnáctého století, které čas od času publiku představí. Partitura již polozapomenuté sonáty od Baldassara Galuppiho se během jediného dne stane v Itálii doslova nedostatkovým zbožím, poté co ji v Michelangeliho provedení odvysílá italský rozhlas. Kolotoč mezinárodních turné, nahrávání, výuky a především dennodenní osmi až deseti hodinové cvičení u klavíru si však v roce 1954 poprvé začne vybírat svou daň.

Objevuje se podezření na onemocnění souchotinami a Michelangeli se musí na rok stáhnout do ústraní. V roce 1955 se opět vrací na koncertní pódia, ale o rok později, těsně před vystoupením ve Stockholmu, mu lékaři objeví na plicích ohnisko tuberkulózy. Michelangeli odmítá pobyt v sanatoriu a podstupuje ambulantní léčbu. Hraní pro něj představuje obrovskou námahu. Své ženě se svěří: „Je to, jako bych na zádech nosil metrák.“ V této době také mění styl oblékání a na veřejnosti, a tudíž i na fotografiích se velice často objevuje ve vlněném roláku. Oblíbí si ho ryze z praktických důvodů – protože nejlépe vstřebává nadměrné pocení, které je jedním ze symptomů nemoci.Ze stejných důvodů se jeho nezbytnou pomůckou při koncertech stává černý kapesník, do něhož si v jednotlivých pauzách utírá zpocené ruce.

Od roku 1957 se v plné síle znovu vrací ke koncertování a o jeho výjimečnosti se může přesvědčit i Praha. V rámci festivalu Pražské jaro se Michelangeli veřejnosti představí hned dvakrát, nejprve za doprovodu Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK přednese Beethovenův Klavírní koncert č. 5 a o dva dny později vystoupí se samostatným recitálem složeným ze Schumannových a Chopinových skladeb. Zhruba ve stejné době přijímá mezi své žáky mladého českého klavíristu Ivana Moravce, který podobně jako další talentovaní pianisté (například Martha Argerich, Maurizio Pollini, Hanz Fazzari) absolvuje vyhlášené Michelangeliho kurzy interpretace a techniky v Arezzu. Od okamžiku, kdy Michelangeliho začala živit jeho mezinárodní kariéra, věnoval velkou část svých příjmů právě na organizaci těchto kurzů, které se v dalších letech kromě Arezza konaly i v Appianu, Moncalieri a švýcarské Castagnole. Výuka totiž byla jeho velkou vášní a odmítal, aby mu za ni bylo placeno. Věrný svému heslu „na hudbu mají právo ti, kteří si ji zaslouží“ poskytoval všem svým studentům nejen lekce, ale i pobyt v rámci celého kurzu zdarma.Šedesátá léta představují absolutní vrchol Michelangeliho dosavadní kariéry. V roce 1964 zažívá jeden ze svých největších triumfů v Moskvě. Ač zuří studená válka, Michelangeliho nahrávky jsou v Sovětském svazu známy a mezi ruskými milovníky hudby má řadu obdivovatelů. Není tak divu, že si jej naživo přijde poslechnout dvakrát více lidí, než jaká je kapacita sálu Moskevské konzervatoře. Zejména přednes Beethovenovy Třetí klavírní sonáty publikum nadchne natolik, že není k utišení. Moskevští posluchači jsou stejně jako jejich kolegové z dalších zemí, kam Michelangeli v šedesátých letech zavítá (Japonsko, USA, Izrael, Německo), svědky klavírní techniky dovedené k dokonalosti. A není divu. Podle Maurizia Polliniho existují v technice transcendentální oblasti, které hraničí s poezií. A Michelangeli na ně dosáhl. Byl schopen dokola hodiny a hodiny cvičit jen několik tónů z dané skladby, dokud sám neuznal, že jsou dokonale vyvážené a že lépe už je není možné zahrát. Tento způsob praktikoval na celou skladbu, a teprve poté začal přemýšlet o její interpretaci. Jeden z jeho studentů Carlo Dominici byl svědkem toho, kdy Michelangeli „bez přestávky na jídlo nebo na odpočinek opakoval mi v centrálním rejstříku jedenáct hodin v kuse na tisíc různých způsobů“. Svým studentům Michelangeli nikdy neopomněl připomenout, že „technika je hudební fantazie“.

Neutuchající úspěchy let šedesátých jsou však v roce 1968 náhle přerušeny událostí, s níž se Michelangeli do smrti nesmíří. V tomto roce totiž zbankrotuje nahrávací společnost BDM, kterou společně se dvěma přáteli založil. Státem jmenovaný správce konkursní podstaty nařizuje zabavení majetku společníků, v případě Michelangeliho jde mimo jiné i o dvě koncertní křídla a horské chaty v Trentinu. K zabavení jednoho z pianin dojde přímo v koncertní hale v Rimini, kde se chystá na večerní koncert. Michelangeli cítí obrovskou křivdu a veřejně se zapřísáhne, že v Itálii už nikdy neodehraje ani notu. A nejen to, dokonce se ze země odstěhuje. Přestože celá kauza končí o dvanáct let později smírem a přestože premiér Aldo Moro i prezident Sandro Pertini v průběhu sedmdesátých let na Michelangeliho apelují, aby svůj názor změnil, nenechá se obměkčit a až na výjimky zůstává v dobrovolném exilu, za který si zvolil Švýcarsko.

V následujících dvou desetiletích se výjimek pro návrat Michelangeliho do Itálie najde hned několik.  Jako hluboce věřící křesťan nemůže v letech 1977 a 1987 odmítnout žádost svatého stolce o vystoupení v rámci benefičních koncertů tak, jako tomu bylo již jednou v roce 1960. Jako milovník Dolomitů se jezdí kochat jejich krásou do Val di Sole v oblasti Trentino, kde má mezi místními horaly řadu přátel. Jako rodák z Brescie neodmítne ani pozvání na účast na benefičním koncertu v roce 1980. A jako milovník značky Ferrari nikdy neodolá pozváním Enza Ferrariho na představení nových modelů. Závodní vozy jsou další z Michelangeliho velkých lásek. Třikrát se účastnil legendárního závodu Mille Miglia, a přestože z obavy před úrazem nepraktikoval žádný sport, rychlá jízda po úzkých a klikatých silničkách mu nebezpečná nepřipadala. Na rozdíl od jeho spolujezdců, kteří bývali k smrti vyděšení. Známý italský houslista Salvatore Accardo, který jednou využil Michelangeliho nabídky na svezení, svůj zážitek popsal následovně: „Byl jsem vyděšený. A on ani nemukl. Nepohnul se. Byl vážný. Připomínal Bustera Keatona.“Odchod do Švýcarska s sebou nese velké změny v Michelangeliho profesním i soukromém životě. Od roku 1970 mu věrně po boku stojí jedna z jeho bývalých studentek Marie-José Gros-Dubois, která převzala po Giulianě Giudetti i veškeré manažerské povinnosti. I ona zachovává vůči svému partnerovi naprostou loajalitu a před očima veřejnosti i médií zůstává skryta. Odborné veřejnosti však neunikne, že se Michelangeliho dosavadní klavírní repertoár začíná zužovat. Při svých vystoupeních nyní interpretuje skladby asi poloviny z třiceti pěti autorů, kteří tvořili jeho standardní repertoár ve čtyřicátých letech. Právě tato skutečnost, která je ještě markantnější v osmdesátých (pouze třináct autorů) a devadesátých letech (pouze sedm), se začíná přetřásat mezi jeho kritiky. Pro většinu z nich je to jen důkaz toho, co už o něm prohlásili Beniamo Dal Fabbro, Piero Rattalino či Harold C. Schonberg – Michelangeli nikdy neměl fantazii a jako člověk bez emocí je těžko dokázal interpretovat. A logicky s přibývajícím věkem mu to činí čím dál tím větší potíže. Michelangeli se jakýchkoli komentářů k tomuto tématu za svého života zdržel, ale vyjádření jeho ženy a dalších blízkých přátel například dirigenta Sergia Celibidacheho nabízejí jiné vysvětlení. Podle nich Michelangeli zahrál bravurně cokoli a jeho záběr byl mimořádně široký, ale vzhledem k velké míře sebekritiky si pečlivě vybíral skladby, které interpretoval veřejně. „Vrchol je pro všechny stejný, ale ne všichni na něj dokáží vylézt,“ říkával v této souvislosti své ženě.

V sedmdesátých letech se také začínají stupňovat Michelangeliho nároky na nástroje, s nimiž vystupuje. Stává se doslova postrachem dirigentů, se kterými spolupracuje, ale zejména manažerů koncertních síní, protože je spokojen jen s málokterým koncertním křídlem. A tak se často do poslední chvíle hledá po celém městě klavír, který Michelangelimu vyhovuje. Pokud je hledání bezúspěšné, slavný pianista nemá problém koncert těsně před začátkem zrušit. Podobnou situaci zažil i slavný dirigent Carlo Maria Giulini, který společně s Michelangelim nastudoval v roce 1979 ve Vídni provedení Beethovených Klavírních koncertů č. 1, 3, 5, které vedle nahrávek Brahmsovy Balady, op. 10 (1973) a Schubertovy Sonáty D537 (1975) jsou považované za další z ukázek pianistova mistrovského umu. Michelangeli měl ve Vídni k dispozici pět koncertních křídel, ale u každého našel nějakou chybu. Výběr se tak protahoval do nekonečna a další nervy drásající okamžiky přineslo stěhování piana na jeviště. Teprve v okamžiku, kdy se Michelangeli přesvědčil, že nástroj při přesunu neutrpěl žádnou újmu, opadlo veškeré napětí a zkoušky se mohly naplno rozeběhnout.

A protože Michelangeli nikomu nic nevysvětloval, nechali se aktéři těchto okamžiků a senzacechtiví novináři svést k různým hypotézám nejčastěji toho typu, že jde o vrtochy excentrického bohéma. Giulini se jako jeden z mála snažil Michelangeliho chování pochopit i přesto, že si nikdy nepadli do oka a každá spolupráce s ním pro něj byla mimořádně stresující. Podle něj totiž Michelangeli „rozuměl jako nikdo jiný mechanice nástroje“. Jeho ucho bylo tak citlivé, že dokázalo rozpoznat sebemenší odchylku ve zvuku, stejně tak i jeho prsty při kontaktu s klaviaturou rozpoznaly, že vlivem vlhkosti ztěžkla. Angelo Fabbrini, prvotřídní ladič, který Michelangeliho od sedmdesátých let doprovázel na všechna zahraniční i domácí vystoupení, uvedl, že dokázal odhalit změny na klávesnici tohoto druhu, a to i v případě, kdy se jednalo „o rozdíl o váze průklepového papíru“. Všechny tyto problémy, nad kterými by obyčejný člověk a možná i leckterý profesionální pianista mávl rukou, pokud by je ovšem vůbec objevil, byly pro Michelangeliho naprosto zásadní a nedokázal se přes ně přenést. Ze svých standardů nemohl slevit, a proto pak raději celé vystoupení zrušil. A nedělal to kvůli sobě, ale z úcty před skladatelem a jeho dílem, které chtěl publiku představit v odpovídající kvalitě. O tom, že jemu samému takováto extrémní rozhodnutí také vadila, svědčí i fakt, že se jim snažil předcházet, a proto s ním na turné často cestovaly i jeho dva vlastní klavíry.Jeho dobrovolný odchod do exilu a soudní spor, který více než desetiletí vedl se svou rodnou zemí, k jeho osobě pochopitelně přitahovaly pozornost a tím pádem se i množily žádosti o interview. Přestože jich Michelangeli za svého života poskytl velice málo, dokázal jejich prostřednictvím vytvořit kolem své osoby řadu mýtů, jež jsou mnohými dodnes považovány za skutečnost. Jeho fabulace se podle jeho životopisců týkaly dvou období – dětství a druhé světové války. V rozhovorech poskytnutých právě v sedmdesátých letech je možné se dočíst, že Michelangeliho rodina pocházela z Německa, odtud příjmení – původně Benedikter, že jeho babička byla velká cestovatelka, která ho jako malého vozila s sebou po Evropě a že jeho učiteli na klavír byli rakouští mistři. Druhou světovou válku pak Michelangeli podle svých slov prožil na palubě bombardéru a na jejím konci padl do německého zajetí. Znalci lidské duše by možná našli vysvětlení, proč se k takovým smyšlenkám uchýlil, my ostatní se můžeme o důvodech jen dohadovat.

V osmdesátých letech již Michelangeli koncertuje podstatně méně než doposud. Na vině jsou jednak stupňující se zdravotní problémy a také nevole k veřejnému vystupování. Po relativně úspěšném začátku osmdesátých let, kdy Michelangeli mimo jiné absolvuje turné po Japonsku, následuje v jejich druhé polovině jedna nepříjemná zkušenost za druhou. V roce 1986 se mimořádně negativního ohlasu v celosvětových médiích dočká jeho rozhodnutí zrušit koncert v Curychu jen pár hodin předem, protože kdosi chtěl vyvětrat koncertní sál a tím poškodil již připravené koncertní křídlo.O rok později Michelangeli přislíbí řádu maltézských rytířů účast na koncertě ve Vatikánu, jehož cílem je vybrat finanční prostředky pro neurologické oddělení jejich římské nemocnice. Utržená částka ve výši 640 milionů lir však nedoputuje na místo určení, ale zmizí kdesi v účetnictví řádu. Michelangeli se cítí být podveden, zneužit a rozpoutá s řádem právní bitvu, která o dva roky později vyzní do ztracena. Zdravotní kolaps (výduť aorty), který zažije v roce 1988 přímo v průběhu recitálu v Bordeaux, je jen vyústěním vleklých potíží spojených s nastřádanými pocity křivdy a nadměrným vypětím.

Díky rychlé pomoci přežije a znovu se vrací, tentokráte s velkou chutí, k nahrávání a veřejnému vystupování. V roce 1992 absolvuje několik koncertů v Mnichově, které město a mnichovští filharmonici připravili na počest Sergia Celibidacheho, jejich dlouholetého uměleckého vedoucího. A na podzim podnikne turné do Japonska, kde má obrovské množství příznivců, kteří Michelangelimu již odpustili, že při svém posledním pobytu v zemi turné předčasně ukončil, protože jedno z jeho koncertních křídel bylo při přesunu z jednoho města do druhého poškozeno. Dne 7. května 1993 se v Hamburku představí veřejnosti naposledy, a to při recitálu složeném z Debussyho skladeb.

Podle Michelangeliho ženy Giuliany však bylo toto vystoupení ukázkou velké bolesti, utrpení a přemáhání se, s nimiž slavný klavírista v posledních letech dennodenně bojoval. Umělec, o němž rakouský spisovatel Oscar Sandner prohlásil, že byl „sochařem mezi pianisty, jako nikdo jiný, dokázal jediným dotykem prstů vytesat jednu notu za druhou“, umírá 12. června 1995 v Luganu. Podle svého přání je pohřben pod neoznačeným náhrobkem v městečku Pura, které mu bylo od roku 1979 druhým domovem. Ve své hluboké osamělosti se rozhodl setrvat i po smrti: „Tak vidíš, takový potlesk, tolik lidí a potom, o půl hodiny později, se cítíš opuštěnější ještě více než předtím.“

Foto archiv