As Long as We Dance: tanec o tanci

Ano, uhodli jste správně: je to tanec. Je stále potřeba si filozofii o jeho nezastupitelnosti v našich životech opakovaně uvědomovat, stejně jako ji respektovat, a především dál šířit. Tentokrát se toho ujalo pražské Studio Hrdinů a na své scéně v podzemí Veletržního paláce uvedlo představení As Long as We Dance, kde se v tanci o tanci s patřičnou otevřeností odhalují přednosti i slabosti samotných tančících i tance jako fenoménu.

Šest typově vybraných performerek se v inspirativní spoluprací s polskou konceptuální choreografkou Renatou Piotrowskou-Auffret zaobíralo covidovou současností a jejími dopady na ženský element. Ve snaze o tanečně divadelní tvar naplňující dramaturgický záměr Studia Hrdinů (uvádět minimálně jednou ročně ve vlastní produkci taneční inscenaci) se přirozeným procesem propojila současná existenční situace se současným tancem a současnou ženou – umělkyní – tanečnicí. Vzniklo představení, které (ačkoliv nemá ambici divadelního dokumentu) je „tancem o tanci“. O jeho místě v individualitě člověka, přirozenosti jeho terapeutických možností a metaforické schopností odrážející podobu i stav společenské současnosti. Koncept osobité univerzálnosti této inscenace je předností balancující nad mlhavým údolím. Od pádu do hlubin zapomnění ji vyvažují „opravdové“ tanečnice (Martina Hajdyla Lacová, Cécile Da Costa, Veronika Švábová), které jistí herečky Johana Schmidtmajerová, Diana Toniková a performerka a výtvarnice Zuzana Sceranková. Vzniklá rovnováha je dalším rozšířením žánrových mantinelů performativních možností, které si s tancem rozumí jak verbálně, tak i beze slov. Nicméně verbalita i v tomto tanečním díle o tanci převládá. Útočí na divácké smysly v konkrétních motivech, které proměňují osobní tajemství na veřejné informace. A to se v dnešní době společensky cení, zvlášť ve spojení s tancem.

To, co se cení v tanci samotném, je schopnost práce s rytmem své osobní energie, pohybová adaptabilita na situaci i prostředí a samozřejmě dynamické načasování momentu překvapení. To všechno zde v tanci nalezneme na maximální úrovni, nakonec všechny tři zaangažované tanečnice jsou toho zárukou. Ale nebyly by to zrovna tyto tři taneční umělkyně, aby se spokojily s pouhým naplněním očekávání svých diváků. Zdánlivá nesourodost jejich osobností vytváří překvapivě komplexní obraz uměleckého tance, který rámuje výtvarné vidění Terezy Beranové v povedeném light designu Joanny Leśnierowské.

Sny o tanci začínají sněním o baletu. Sny o kráse, ladnosti, úspěchu a vlastní jedinečnosti klidně po čase balet míjí, ale tanec zůstává. Je jedinou trvalou hodnotou, dokud se tančí, byť třeba jen v náznacích, pózách anebo se sebou samotným ve svých představách, kde člověk hledá vlastní rovnováhu. Elegance paradoxů sobě vlastních Veroniky Švábové klade v zrcadlovém vidění důraz na formálnost vnější podoby, stejně jako na vnitřní hloubku performativního sdělení. Nadnesená sebeironie naprosto sedí, když se s jiskřivou reakcí dotýká okolních emocí. Šokující přiznání nemusí být jen sebe-terapeutickým aktem, může být otevřením nových směrů, témat a zájmů. Z vlastní hořkosti se lze jen vytančit.

Nezkrotná živelnost Martiny Lacové skoro bere dech, když se její potlačovaná touha vydere na povrch a jako žhavá láva se přetavuje do charismatické krásy jejího tanečního pohybu. Působí jako nezastavitelná mořská vlna téměř magneticky přitahující veškerou pozornost. Kontruje zdánlivý minimalismus v pohybovém projevu Cécile Da Costa, ve kterém tato tanečnice postupně rozkvétá. Proměna jejího pohybového slovníku patří mezi největší divácká překvapení, kdy s dokonalou přirozeností svého šarmu nachází jedinečnou jevištní polohu skrze nově započatý vztah těla a pravidelných elektronických beatů, které jsou další vrstvou kontextu současného stavu světa.

Autor hudby Simon Auffret svým mixem divákům i protagonistkám nabízí transformační proces z nablýskaného pozlátka diskotékového světa přes garážové styly klubové house music až do temných undergroundových frekvencí dunivého tekna. Cesta z výsluní lepší společnosti až do strašidelně působícího bunkru vlastní duše. Trvá tak dlouho, dokud se tančí, a končí, když se tančit přestane.

As Long as We Dance
Autor a režie: Renata Piotrowska-Auffret
Režie: Renata Piotrowska-Auffret
Scéna: Tereza Beranová
Kostýmy: Tereza Beranová
Hudba: Simon Auffret
Choreografie: Renata Piotrowska-Auffret a tanečnice
Hrají: Cécile Da Costa, Martina Hajdyla Lacová, Zuzana Sceranková, Johana Schmidtmajerová, Veronika Švábová, Diana Toniková
Dramaturgická spolupráce: Jan Horák a Joanna Leśnierowska
Asistent režie a pohybová spolupráce: Jan Bárta
Světelný koncept: Joanna Leśnierowska
Video: Eliška Kociánová

Odložená premiéra: 24. ledna 2022, Studio Hrdinů