Aspoň chvilková náplast

Drobnější, než by mohl ten, co jej zná jen z televize či kina čekat, se svižnou chůzí, sympaticky temperamentní, jak se na správného Itala sluší, docela často si při zpěvu špičkou boty podupávající do rytmu, či si při chvilkách soustředění prsty zlehka přejíždějící špičku svého nosu. Letos čtyřiačtyřicetiletý Ildebrando D’Arcangelo se po kvůli nemoci nakonec zrušeném říjnovém koncertu teď konečně v Praze objevil v náhradním termínu. Asi přitom jen málokdo z úterního publika ve Dvořákově síni pražského Rudolfina si pamatuje jeho Dona Giovanniho, tak jak ho před jedenácti lety – tehdy přece jen ještě ne tolik žádaný jako dnes  – zpíval v pražském Stavovském divadle v někdejším poněkud vyčichlém remaku slavné Kašlíkovy – Svobodovy inscenace. Tehdy na jeho podpis zcela jistě tolik fanoušků jako včera nečekalo, o bouřlivém potlesku při příchodu charismatického basbarytonisty do předsálí Dvořákovy síně jen několik minut po posledním přídavku ani nemluvě. Ildebrando D’Arcangelo zkrátka za oněch jedenáct let pokračoval ve své ohromné kariéře: brázdí operní svět od vídeňské Staatsoper přes londýnskou Covent Garden až po newyorskou Met, jako doma je pochopitelně i v La Scale.Jaký tedy D’Arcangelův pražský návrat byl? Před zcela vyprodaným sálem, a to včetně empory, se začínalo Mozartem – jeho extrémně obtížnou (ač zdání mohlo klamat) a posluchačsky nepříliš vděčnou koncertní árií Per questa bella mano (za zajímavé souvislosti z doby jejího vzniku, připomenuté v tištěném programu, zaslouží pochvalu Jitka Slavíková). Následující Verdi – aspoň na mé gusto poněkud hřmotně zahraná předehra k Luise Millerové – pak působil poněkud nepatřičně, k úvodnímu Mozartovi se prostě nehodil. Tři Verdiho hrdinové – Fieskův recitativ a árie ze Simona Boccanegry, velká árie Filipova z Dona Carlose (nešlo si neuvědomit propastný rozdíl oproti dojmům z nejnovější pražské premiéry) a nakonec romance Banca z Macbetha (proložená přece jen poněkud nejistě provedeným Verdiho Adagiem pro trubku a orchestr) pak naplno daly již koncetrovanému publiku možnost si vychutnat sytě zabarvený, nosný, ve všech polohách vyrovnaný a technicky výtečně zvládnutý D’Arcangelův basbaryton, schopný snad tisíce a jednoho různých výrazů. Jen škoda, že (nejen) tady americký dirigent Christopher Franklin v čele Pražské komorní filharmonie jakoby se sólistou místy až soutěžil o to, kdo bude ve finále víc slyšet. Jak to mnohdy dopadalo, netřeba dodávat. Po přestávce se Ildebrando konečně i rozmluvil, když publiku (a očividně též orchestru) oznámil, že druhou půlku se rozhodl začít nikoli v tištěném programu avizovaným Mozartovým Hrabětem z Figarovy svatby, ale Verdiho Attilou. Ukázalo se to jako dobrá volba, neboť do finále tak odsunutý Mozart (D’Arcangelova snad největší láska a taky asi nejvlastnější parketa) celý pražský večer symbolicky zarámoval – a Ildebrando je v něm opravdu skvostný: podobně jako Hrabě, i po něm přidaná šampaňská árie (se sklenkou v ruce) a nakonec Figarova Non più andrai rázem publikum zvedaly z křesel. Ohromný vnitřní tah měla ale ještě před samotným finále i Mefistova serenáda z Gounodova Fausta (opět ta úžasná hlasová mimika!), naproti tomu rondo o zlatě vyznělo přece jen poněkud matně. Dramaturgicky zajímavým počinem pak bylo zařazení Wieniawského Fantazie na motivy Gounodovy opery, v níž se skvěle zahraným houslovým sólem blýsknul houslista a koncertní mistr PKF Jan Fišer (a přece jen tak dal rychle zapomenout na předchozí sólové party svých kolegů – kontrabasisty Pavla Klečky v úvodním Mozartovi a Lubomíra Kovaříka v trubkovém Verdiho Adagiu).

Pro nejednu z žen v hledišti (ale i v orchestru) se bonusem večera staly rudé růže, když se Ildebrando rozhodl celou svojí kytici v sále rozdat. Hned tak nezapomenutelný večer to ale byl pro všechny. A aspoň chvilková náplast na značnou pachuť, která v souvislosti s odvoláním Rocca právě v ten den znovu připomněla, do jak hlubokého suterénu se úroveň pražské opery v posledních měsících propadla.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Ildebrando D‘Arcangelo – basbaryton
Dirigent: Christopher Franklin
Pražská komorní filharmonie
2. dubna 2013 Dvořákova síň Rudolfina

program:
Wolfgang Amadeus Mozart:
– Per questa bella mano
koncertní árie pro bas a orchestr 
sólo na kontrabas Pavel Klečka

Giuseppe Verdi:
– Předehra k opeře Luisa Miller 
– A te l’estremo addio… Il lacerato spirito
recitativ a árie Jacopa Fiesca z prologu k opeře Simon Boccangera 
– Adagio pro trubku a orchestr 
Lubomír Kovařík – trubka 
– Ella giammai m’amo 
árie Filipa II. ze 3. dějství opery Don Carlo 
– Come dal ciel precipita 
romance Banca z 2. dějství opery Macbeth

= přestávka =

Giuseppe Verdi:
– Mentre gonfiarsi l’anima parea… Oltre quel limite, t’attendo, o spettro!
árie a kabaletta Attily z 1. dějství opery Attila

Charles Gounod:
– Vous qui faites l’endormie 
serenáda Mefistofela ze 4. dějství opery Faust 
– Le veau d’or est toujours debout! 
píseň Mefistofela z 2. dějství opery Faust

Henryk Wieniawski :
– Brilantní fantazie na témata z Gounodova Fausta pro housle a orchestr (část) 
Jan Fišer – housle

Wolfgang Amadeus Mozart :
– Hai giŕ vinta la causa… Vedrň mentr’io sospiro
recitativ a árie Hraběte ze 3. dějství opery Figarova svatba

přídavky:
Wolfgang  Amadeus Mozart:
– Finch’han dal vino (Don Giovanni)
– Non più André (Le nozze di Figaro)

Exkluzivní rozhovor, který Ildebrando D’Arcangelo Opeře Plus před časem poskytl, najdete zde
Foto Petr Dyrc