Na profesionální scéně italský basbarytonista Ildebrando D’Arcangelo (1969) před nedávnem započal třetí desetiletí své kariéry, když za tu dobu zvládl už zdá se prakticky vše, co by si zpěvák jen mohl přát: La Scalu i Covent Garden, Vídeňskou státní operu i Metropolitní, Salcburský festival, do svých projektů jej přizvali Claudio Abbado, Georg Solti, Bernanrd Haitink, John Eliot Gardiner, Mikolaus Harnoncourt či Seiji Ozawa. Ne nadarmo je tento charismatický umělec plného, temně zabarveného témbru s výtečnou hlasovou technikou, nepřehlédnutelnou muzikálností i hereckým talentem hudebními publicisty už po několik let označován za jednoho z předních představitelů svého oboru. Mezi jeho stěžejní role patří zejména mozartovské postavy – Figaro, Don Giovanni a Leporello, na jeho repertoáru však najdeme i řadu belcantových rolí z oper Belliniho, Donizettiho a Rossiniho a také barokní hudbu Monteverdiho, Händelovu a Vivaldiho.
Když si člověk pročte váš dosavadní profesní životopis, má dojem, že jste dosáhl snad už všeho, co je ve vaší profesi možné – top divadla i festivaly, spolupráce s významnými dirigenty i kolegy. Nebo je snad ještě něco podobného, po čem toužíte?
Chtěl bych udělat další krok dopředu, protože to je v každé profesi skutečně nutné. Chtěl bych si ve svém repertoáru i nadále udržet Mozarta, ale současně vyzkoušet i další skladatele, protože mně to moje hlasová vyzrálost a zkušenost na jevišti už umožňuje. To je třeba něco, co bych si před deseti lety udělat netroufl. Tím nechci říct, že vše, co jsem doposud udělal, je perfektní – i když perfektní se snažím být vždy; přitom ale toužím vyzkoušet si novou hudbu a nové skladatele.
Repertoár máte už teď poměrně široký. Které dosavadní role se vám nejlépe zpívají a proč? Jak pečlivě si nové party vybíráte a k čemu všemu přitom přihlížíte?
Jak už jsem poznamenal, Mozart je skladatel, na jehož díle jsem pracoval nejvíc a který je také velmi vhodný pro můj hlas. Dona Giovanniho miluji kvůli mystériu, jímž je obklopen. Pro mě to znamená stálé hledání v tomto neuvěřitelně komplexním charakteru, který tolik lidí fascinuje. Skoro stejné to je i s Boitovým Mefistofelem, jehož jsem zpíval pod taktovkou Mistra Mutiho. Tato zkušenost mě nesmírně poznamenala, ale pocity si raději nechávám pro sebe. Potom bych se mohl zmínit o dalších rolích, jako je třeba Hrabě ve Figarově svatbě nebo Figaro, které jsem zpíval mnohokrát a jak říkáte, s nejznámějšími dirigenty. V mém případě nejde ani tak o role, jako o moji vášeň pro zpěv, což je při výběru rolí největší motivace a také mně to dává možnost dostat se do hloubky nových charakterů a jejich osobností. Právě to na svojí práci miluji: možnost být tvůrcem a na jevišti ztělesňovat nejrůznější role.
Doposud jste se věnoval hlavně belcantovému repertoáru. Pustíte se v dohledné době za jeho hranice? Neláká vás třeba Wagner? Nebo soudobá opera?
V současné době nechci na budoucnost moc myslet a raději se soustředím na to, co dělám teď, ačkoli soudobou operu jsem v minulosti už dělal. A co se týče Wagnera, kdo ví… Snad jednou.
Pocházíte z Itálie, která se režijně třeba oproti německým scénám drží přece jen více zpátky, je daleko méně odvážnější. Jaký je konkrétně váš názor na moderní režie oper? A jak hodně přihlížíte ke jménu režiséra, když se rozhodujete o tom, zda tu kterou nabídku přijmete?
Řekl bych, že teď jsem v tomto směru více otevřený. Ovšem tak před deseti lety to bylo se mnou opravdu jiné. Ptával jsem se sám sebe, zda mladí lidé, kteří viděli operu poprvé, by ji neměli vidět tak, jak byla vytvořena a inscenována původně. Dnes jsem ale toho názoru, že moderní adaptace je nutná. Co opravdu však nemiluji, je inscenace napůl tradiční a napůl moderní. Raději mám revoluční nápady, které jsou pro zpěváky inspirativní v tom, co mají sami dělat – a tím jsou pochopitelně i přesvědčivé pro obecenstvo. Celkem vzato, respektuji všechna pojetí, ačkoli jsem už byl v situacích, kdy jsem s režisérem moc nesouhlasil. Ale v takových chvílích jsem se zachoval jako profesionál a vydal ze sebe to nejlepší. Tak to budu dělat vždy.
Na podzim se chystáte do Prahy. S jakým programem? Jsou vám bližší koncerty nebo divadlo? V čem je hlavně pro vás mezi nimi rozdíl?
Kdybych to měl říci krátce – bude to takové, jaký jsem nyní a taky takové, jaký budu v nejbližší budoucnosti. Takže něco ze staršího a něco z novějšího repertoáru. Co se rozdílu mezi operou a koncertováním týče, tak musím přiznat, že koncerty jsou pro mě obtížnější, protože se nelze spoléhat na scénu a režii. Při koncertě se musíte soustředit na výraz, na slovo, na to co zpíváte. Při koncertě tam stojíte sám, ale výsledek se přitom pokaždé může lišit i při stejném programu. Na druhé straně opera představuje kompletní a ucelené dílo. Nemohu přesně říci, čemu dávám přednost, obojí mě fascinuje, ačkoli každé jinak, jak už jsem naznačil.
Jaké další nové konkrétní pěvecké příležitosti, respektive role vás čekají? A nedělá vám při vašem věku a nejspíš i temperamentu problém ztvárňovat věkově daleko starší hrdiny, než jste vy sám? Třeba takového Dona Pasquala?
Co se týče nových příležitostí, začnu pracovat na Gounodově Faustovi a na Berliozově Faustově prokletí. A protože jsem basista, ztvárňovat starší postavy pro mě není problém, jsou často napsány právě pro tento typ hlasu. Zbytek je pak na herci – zpěvákovi, do jaké míry je schopen ten který charakter na scéně ztělesnit.
Vzhledem k vašemu věku i charisma určitě máte nemálo ctitelek, bezpochyby zvědavých na vše soukromí. Co z něj a z vašeho civilního života jste ochoten prozradit?
Na tuto otázku vám toho bohužel příliš neodpovím. Když na konci představení spadne opona, zmizí i ta která postava a také umělec… Můj osobní život, to už je jiná věc.
I tak díky za rozhovor, hodně dalších úspěchů.
Ptal se Vít Dvořák
