Operní panorama Heleny Havlíkové (71)

  1. 1
  2. 2

Týden od 23. do 29. dubna 2012

 – Pštrosí ministerstvo s hlavou v písku
 – Den zvoníků
 – Inspirace na dny příští
***

Pštrosí ministerstvo s hlavou v písku

Odvolanému řediteli Radimovi Dolanskému, který usiloval o zachování samostatnosti Státní opery, se podařilo oslovit ředitelku londýnské Covent Garden Elaine Padmore, které letos skončilo funkční období v Královské opeře, zda by neměla zájem podílet se na řízení Státní opery. A k překvapení všech tato operní manažerka s rozsáhlou mezinárodní zkušeností v operním krizovém managementu projevila zájem – přinejmenším jako poradce. Její znalosti se přitom neopírají jen o možnosti jednoho z nejprestižnějších světových operních divadel, z hlubokých problémů vyvedla Kodaňskou operou. A v letech 1982-94 byla uměleckou ředitelkou Wexfordského festivalu, který se vyprofiloval mezi stovkami podobných menších festivalů svým dramaturgickým zaměřením na operní rarity. Padmore pro festival získávala široké spektrum kvalitních sólistů a hudebníků. S velkým úspěchem se jí podařilo uskutečnit myšlenku „operních scén“, výňatků z oper, díky kterým do Wexfordu přilákala nové mladé publikum.

Ministerstvo kultury však na nabídku Elaine Padmore nijak nereagovalo, ba nemělo zájem ani o názory osobnosti takového renomé a praxe – nehodily se do umanutě předem připraveného scénáře, jehož falešné a účelové argumenty se postupně hroutí jako domeček z karet. A vydalo se cestou slučování. Takové řešení Elaine Padmore považuje za nešťastné: podle jejího názoru v Praze mohou tři operní divadla – Stavovské divadlo, Národní divadlo a Státní opera, dřívější Nové německé divadlo, každý se svébytnou tradicí, úspěšně koexistovat. A lze nalézt cestu, jak navázat na kořeny/ideje, kterými byla tato divadla založena.

Že svůj zájem o pražskou operu Elaine Padmore myslí vážně, doložila seminářem, který uskutečnila 18. dubna 2012 na pražské HAMU. Byl zaměřen na základní otázky „menežování“ opery v dnešních krizových podmínkách. O semináři budeme referovat samostatně a přineseme také rozhovor s Elaine Parmore, který při této příležitosti poskytla.

Elaine Padmore znovu potvrdila, že její nabídka na spolupráci stále trvá – ovšem pouze v případě, že bude myšlenka propojení divadel přehodnocena.  Zamést takovou nabídku pod koberec je vskutku skandální – ministerstvo kultury se dostává do pozice pštrosa, strkajícího hlavu do písku. Okolnosti „transformace“ pražských oper se tak stávají ještě bizarnější – ostatně nepřipravenost a neustále se měnící důvody provázely slučování od samého počátku. Snad ministryně kultury pochopí, že zděděný moloch Národního divadla je stavbičkou z písku a dokáže z ní pozvednout hlavu s rozhledem ke skutečným zájmům české kultury samostatně bez svých našeptávačů. Například zkušenost náměstka Radka Zdráhala coby vedoucího pohybové výchovy soukromé vyšší odborné školy při zlínském divadle a ředitele Slovácké základní umělecké školy v Uherském Hradišti, který svůj post nedostal díky své kvalifikaci nebo renomé v oboru, ale kvůli povolebnímu rozvržení politických sil, je s mnohokrát prověřenými znalostmi Elaine Padmore zcela nesrovnatelná.
***

Den zvoníkůMinulý týden jsme se věnovali oratoriu Jiřího Pavlici Porta peregrinorum (Brána poutníků), které zaznělo v neděli 22. dubna v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Mimořádná událost se ve svatovítské katedrále odehrála také 30. dubna. Tento den ustanovil pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka Dnem zvoníků. Jakkoliv se zdá, že zvoníci s operou zase tolik nesouvisejí, přece je vhodné na den zvoníků v Operním panoramatu upozornit.

Většina operních skladatelů minulosti získala základní hudební vzdělání v církevních školách a mnozí z nich jistě ministrovali při mších a možná i rozhoupávali zvony. Zvony nejsou jen „zvukem“, ale jsou hudebním nástrojem, a profesi zvoníka lze srovnat s hráči orchestru. Bez církevních škol by dnešní podoba opery byla jiná. Ostatně zvuk zvonů i zvony jako symbol nalezneme v mnoha operách a připomeňme, že Martinů vyrůstal ve věži poličského kostela, kde jeho otec byl zvoníkem. V 18 hodin kardinál Dominik Duka sloužil ve Svatovítské katedrále mši, při které posvětil tři nové zvony, které nahradily ty, které byly zrekvírovány za první světové války, kdy byly přetaveny na děla. 

***

Inspirace na dny příští

Premiéra Dvořákovy Armidy v Ostravě
Ostravská opera, která pod vedením svého ředitele a režiséra Jiřího Nekvasila a hudebního ředitele Roberta Jindry patří k našim předním souborům a svou dramaturgií k těm nejprogresivnějším, uvede 3. května další premiéru své mimořádně úspěšné letošní sezóny, která rozhodně stojí za pozornost – Armidu Antonína Dvořáka. Tato poslední Dvořákova opera na libreto Jaroslava Vrchlického podle renesančního eposu Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém o lásce rytíře křižácké výpravy Rinalda k  čarodějnici Armidě se u nás stále uvádí zřídka, jakoby na ní zůstával stále stín nevydařené premiéry v Národním divadle v roce 1904, která byla pro Dvořáka takovým zklamáním, že ani nevyčkal do konce. Přitom jde o Dvořákovo mistrovské hudebně-dramatické dílo úchvatné svou barvitostí, s jakou vystihuje velké milostné téma a kouzelnou atmosféru Orientu.

Scénicky byla Armida uváděna zřídka, například v Liberci v roce 1968 či v Národním divadl v roce 1987 se Zorou Jehličkovou jako Armidou, Miroslavem Švejdou v roli Rinalda a Antonínem Švorcem jako Ismenem. A před jednadvaceti lety v Ostravě. Tentokrát zazní v hudebním nastudování Roberta Jindry a v režii Jiřího Nekvasila. V hlavní roli vábivé Armidy alternují Dana Burešová a Eva Dřízgová-Jirušová, která Armidu vytvořila už v minulé ostravské inscenaci. Partii rytíře Rinalda, který se zmítá mezi láskou k Armidě a úkolem osvobodit Boží hrob, v Ostravě svěřili Tomáši Černému a Valentinu Prolatovi. V basové úloze vládce Sýrie a čaroděje Ismena se můžeme těšit na Richarda Haana.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář