Ať řeka kráčí pomaleji… s Orlińského triumfem ve Valticích

Vivaldiho áriím vdechli život a emoce, které se nás dotýkají stejně jako lidí před více než třemi sty lety. Čtyřnásobné opakování téže hudby prokládané v áriích kontrastní částí, suchopárné jen při školometském dodržování dobových příruček, tryskalo v gejzírech hudební krásy a my jsme si jen toužebně přáli, aby nepřestala. A najednou jsme rozuměli svědectvím ze starých traktátů, když barvitě líčí, jak lidé, zejména prý ženy, dokonce omdlévali opojeny pěveckou virtuozitou tehdejších operních superstars. Tehdy takové kariéře, dobrovolně i nedobrovolně, obětovali své mužství, aby si jako kastráti udrželi adorovanou androgynní hlasovou polohu (a nechávali si za své mistrovství královsky zaplatit). Dnešní kontratenoristé takové zákroky samozřejmě nepodstupují, ovšem i jejich barva hlasů zůstává dráždivá svou genderovou nejednoznačností.

Třebaže si Orliński, jak sám říká, zdokonalování svého pěveckého umění na Julliard School a vydělávání na studia „tvrdě odpracoval“, svou vynikající pěveckou techniku nestaví prvoplánově na odiv. Mohl by, protože v oboru altového kontratenoru dosáhl „bezešvého“ propojení hlavové a hrudní rezonance, s níž rozšiřuje svůj rozsah od mezzosopránových výšek do barytonové polohy. A je obdivuhodné, s jakou znělostí se jeho hlas ve všech, i hlubších rejstřících nese nad orchestrem a rozeznívá v prostoru. Ovládá dechovou oporu, díky níž má kontrolu nad každým tónem a na které může vystavět tah a napětí dlouhých linií frází. Může se spolehnout na intonační přesnost a brilantní techniku pro interpretaci virtuózních legatových i staccatových řetězců koloratur v prestissimu, velkých perfektně propojených intervalových skoků, trylků a dalších ornamentů včetně vibrata, odstínů dynamiky včetně efektu messa di voce. Samozřejmostí je transparentní deklamace.

Všechny tyto pěvecké dovednosti ovšem prezentuje Orliński jako něco snadného a samozřejmého. Stejně jako jeho muzikalita jsou pro něj „pouze“ nástrojem, s nímž nás provází po prosluněných cestách, klikatých cestičkách, stinných zákoutích i temných průrvách afektů, jimiž Vivaldi i libretisté obdařili árie postav svých oper. Ve srovnání s áriemi třeba vrcholných Händelových oper sice Orliński vybral stručnější hudební čísla Vivaldiho divadelních kompozic, které ve srovnání s jeho instrumentálními díly, zejména koncerty, přece jen nebyly jeho doménou, ale i v nich je škála afektů pestrá. Když si vypomůžeme květnatými texty árií, bohatými na básnické obrazy, Orliński jako Anastazie v opeře Il Giustino při odchodu svého milého cítí na svých prsou příval slz a vzdychá bolestí každičký okamžik, když se musí odloučit od duše své duše, zatímco ji setkání se srdcem svého srdce naplňuje štěstím (árie Sento in seno ch‘in pioggia di lagrime a Vedrò con mio diletto). Coby Licido v opeře L‘Olimpiade toužil, aby řeka kráčela pomaleji a on se mohl těšit ze šťastných snů své milované, než ho obklopí tisíce běsů a on sténá a chvěje se obklopen stovkami duchů s chladným jedem, který se mu vlévá do žil (árie Mentre dormi amor fomenti a Gemo in punto e fremo). V opeře La fida ninfa/Věrná nymfa Orliński v Osminově árii Qual serpe tortuosa přirovnával rozkoš lásky ke klikatému hadovi, který se obtočí kolem kmene a svírá jej. Jako Perseus v opeře Andromeda liberata/Osvobozená Andromeda přemítal nad kontrasty záře slunce a temnoty mraků nebo moře klidného a prudce rozbouřeného. V kantátě Cessate, omai cessate se utíkal k útěše smrti, která jediná může ukonejšit krutá beznadějná muka a ulevit slzám nemilosrdně nelítostné milostné trýzně.

V rozhovoru pro Opera Plus Orliński soudí, že lidé mají o kontratenoristech exotické představy a vnímají je stále jako nějakou abnormalitu, ačkoli tímto rejstříkem – podle něho – může zpívat každý, pokud nemá problém s hlasivkami. Po ryze fyziologické stránce nejspíš ano, ale na Orlińském je obdivuhodné, s jakou empatií se jako teprve třicetiletý dokáže ponořit do nuancí všech záchvěvů emocí a „svěřovat“ se s nimi nám, posluchačům „pragmatického“ 21. století tak, že mu bezmezně propadáme. Nejen svým pěveckým uměním, ale i mimořádným charismatem a bezprostředností přesahuje i ty nejbujnější obrazy, které může vyvolávat mužský interpret zpívající v ženské poloze. Přitom koncertem na Lednicko-valtickém hudebním festivalu teprve začala Orlińského intenzivní spolupráce s Jeanem-Christophem Spinosim na jejich názorově spřízněné interpretační cestě k vivaldiovskému repertoáru, která slibuje další prohlubování. Takže je možné, že zatím střídmější uplatňování ozdob a kadence se svou odvahou experimentovat rozvine při znalosti stylu do improvizační volnosti, kterou otevírá barokní hudba. A to Orliński nepředvedl další součást svého mimořádného talentu, s nímž oslňuje i jako breakdancer.

Orliński měl ovšem skvělého partnera v Ensemblu Matheus a jeho houslistovi a vedoucím Jean-Christophovi Spinosim, kteří obě části koncertu uvedli předehrami – k operám L’Olimpiade a Il Farnace a blýskli se muzikantskou energií v měkčím, spíše jemnějším zvuku něžné „rozmluvy“ také v koncertu pro dvoje housle D dur RV 513, v němž se ke Spinosimu v sólovém partu připojila koncertní mistryně Ensemblu Matheus Laurence Paugamové.

Jakkoli si festival dovolil luxusní programovou exkluzivitu svým zaměřením na Vivaldiho, je otázka, nakolik se do dramaturgie zahajovacího koncertu hodilo zařazení méně nápaditého koncertu pro loutnu, který vyzněl v interpretaci na mandolínu i při technické dokonalosti sólistky Anny Schivazappové přece jen „titěrně“, spíše jako „oddechový čas“ před přívalem dalších emocí, jimiž nás zahrnoval a obdarovával Orliński. A na závěr ještě přidal árii Ruggiera Sol da te, mio dolce amore z opery Orlando furioso v dialogu s Radkou Kubínovou na příčnou barokní flétnu, aby završil večer velkou dramatickou virtuózní árii Agitato da fiere tempeste z opery Riccardo Primo Vivaldiho souputníka Georga Friedricha Händela.

Pokud bychom přece jen chtěli nasměrovat vedení festivalu v čele s jeho ředitelem Jiřím Partykou a dramaturgem vivaldiovského 6. ročníku Eduardem Garcíou Salasem k ještě větší dokonalosti, lze úvahy obrátit k využití velkoplošných obrazovek v sále. Pro tento typ koncertu se příliš nehodí – a když už, bylo by nutné překonat technické překážky kabelového propojení obrazu. Jeho zpožďování oproti reálnému zvuku v sále způsobovalo až jakousi mentální „mořskou nemoc“, takže bylo lepší je ze zorného úhlu pohledu vynechat. Divácký komfort by na obrazovkách pozvedl spíše překlad zpívaných textů, když už se nevešel do výpravně koncipovaného festivalového katalogu se zasvěcenými informacemi o programu, interpretech i místech konání koncertů. 

Jakub Józef Orliński ovšem není jediným „esem“ šestého ročníku Lednicko-valtického festivalu zasvěceného letošnímu jubilantovi – Antoniovi Vivaldimu. Programem se prolínají díla se vztahem k českým zemím. Jak na zasvěcené přednášce v půvabném prostředí Hraničního zámku potvrdil muzikolog Václav Kapsa, ještě stále se nepodařilo zcela přímo doložit, jestli Vivaldi na naše území někdy zavítal, zejména v době, kdy pro Denziovou operu v pražském divadle hraběte Františka Antonína Šporka dodával hudbu a zajišťoval zpěváky. Nicméně nás Václav Kapsa zasvětil do napínavého dobrodružství, které dnes může skýtat objevování účetních stvrzenek a soupisů, ale i rozbor složení papíru Vivaldiho autografních partitur, abychom z nich vyvodili, jak čilé tyto styky byly a kolik zde měl Vivaldi podporovatelů – v hraběti Václavovi Morzinovi, Collaltovi, Janu Josefovi z Vrtby i dalších.

Do 16. října, než festival završí houslista Fabio Biondi, fagotista Sergio Azzolini a soubor Europa Galante s českou premiérou čtyř koncertů ze sbírky, které Vivaldi těsně před svou smrtí prodal hraběti Callaltovi, nedávné vivaldiovské objevy na festivalu představí španělský houslista Javier Lupiáñez se svým souborem Ensemble Scaramuccia. Méně často uváděné koncerty rozezní houslistka Amandine Beyer a její soubor Gli Incogniti, kombinaci koncertní a sakrální Vivaldiho tvorby přinese vystoupení italského orchestru Accademia Bizantina s hráčem na housle violu d’amore Alessandrem Tampierim a kontraaltistkou Delphine Galou. Festivalový program obohatí také vystoupení Collegia Marianum se sopranistkou Patricí Janečkovou a v zámeckém divadle Musica Florea uvede svou inscenaci opery Il Farnace.

Lednicko-valtický hudební festival – zahajovací koncert: Jakub Józef Orliński & Ensemble Matheus
Jakub Józef Orliński, kontratenor, Anna Schivazappa, mandolína.

Ensemble Matheus: Jean-Christophe Spinosi, dirigent & barokní housle; Laurence Paugam, koncertní mistr & barokní housle; 1. housle – Petr Růžička, Sébastien Bouveron & Philippe Huynh, 2. housle – Françoise Spinosi, Faustine Tremblay, Hélène Decoin & Veronika Svačinová, viola – Marco Massera & Laurence Tricarri, violoncello – Claire-Lise Demettre & Anne-Charlotte Dupas, kontrabas – Nathanaël Malnoury, cembalo – Stéphane Fuget.

Program:
Antonio Vivaldi (1678–1741)
L‘Olimpiade RV 725, předehra k opeře
I. Allegro
II. Andante
III. Allegro

Árie Anastasie z 2. dějství opery Il Giustino RV 717 „Sento in seno ch‘in pioggia di lagrime“ (Cítím, že má hrud’ je v dešti slz)

Árie Licida z 1. dějství opery L‘Olimpiade RV 725 „Mentre dormi amor fomenti“ (Zatímco spíš, láska sílí)

Komorní koncert D dur RV 93
I. [No tempo]
II. Largo
III. Allegro
Kantáta RV 684 „Cessate, omai cessate“ (Přestaňte, přestaňte již)

– přestávka –

Farnace RV 711, předehra k opeře

Árie Osmina z 2. dějství opery La fida ninfa (Věrná nymfa) RV 714 „Qual serpe tortuosa“ (Jaký to lstivý had)

Árie Anastasie z 1. dějství opery Il Giustino RV 717 „Vedrò con mio diletto“ (Uvidím se s mým milovaným)

Koncert pro dvoje housle D dur RV 513
I. Allegro molto
II. Andante
III. Allegro

Árie Persea z 2. dějství opery Andromeda liberata (Osvobozená Andromeda) RV Anh. 117 „Sovente il sole“ (Často slunce svítí)

Árie Licida z 1. dějství opery L‘Olimpiade RV 725 „Gemo in punto e fremo“ (Naříkám tiše tady a teď)

Přídavky:
Antonio Vivaldi: árie z 1. dějství opery Orlando furioso RV 728 „Sol da te, mio dolce amore”
sólo barokní příčná flétna – Radka Kubínová
Georg Friedrich Händel: árię z 1. dějství opery Riccardo Primo HWV 23 „Agitato da fiere tempeste”