Ať řeka kráčí pomaleji… s Orlińského triumfem ve Valticích

  1. 1
  2. 2
Strhující, úchvatný, skvostný! Takový byl – bez nadsázky – zahajovací koncert Lednicko-valtického hudebního festivalu, na kterém si Jakub Józef Orliński podmanil publikum v Zámecké jízdárně. Jeho interpretace Vivaldiho árií v partnerství s Ensemblem Matheus a s jeho lídrem, houslistou Jeanem-Christophem Spinosim, vyvolala bouři nadšení.

Jakub Józef Orliński, Lednicko-valtický hudební festival 2. října 2021 (zdroj Lednicko-valtický hudební festival)
Jakub Józef Orliński, Lednicko-valtický hudební festival 2. října 2021 (zdroj Lednicko-valtický hudební festival)

Vivaldiho áriím vdechli život a emoce, které se nás dotýkají stejně jako lidí před více než třemi sty lety. Čtyřnásobné opakování téže hudby prokládané v áriích kontrastní částí, suchopárné jen při školometském dodržování dobových příruček, tryskalo v gejzírech hudební krásy a my jsme si jen toužebně přáli, aby nepřestala. A najednou jsme rozuměli svědectvím ze starých traktátů, když barvitě líčí, jak lidé, zejména prý ženy, dokonce omdlévali opojeny pěveckou virtuozitou tehdejších operních superstars. Tehdy takové kariéře, dobrovolně i nedobrovolně, obětovali své mužství, aby si jako kastráti udrželi adorovanou androgynní hlasovou polohu (a nechávali si za své mistrovství královsky zaplatit). Dnešní kontratenoristé takové zákroky samozřejmě nepodstupují, ovšem i jejich barva hlasů zůstává dráždivá svou genderovou nejednoznačností.

Třebaže si Orliński, jak sám říká, zdokonalování svého pěveckého umění na Julliard School a vydělávání na studia „tvrdě odpracoval“, svou vynikající pěveckou techniku nestaví prvoplánově na odiv. Mohl by, protože v oboru altového kontratenoru dosáhl „bezešvého“ propojení hlavové a hrudní rezonance, s níž rozšiřuje svůj rozsah od mezzosopránových výšek do barytonové polohy. A je obdivuhodné, s jakou znělostí se jeho hlas ve všech, i hlubších rejstřících nese nad orchestrem a rozeznívá v prostoru. Ovládá dechovou oporu, díky níž má kontrolu nad každým tónem a na které může vystavět tah a napětí dlouhých linií frází. Může se spolehnout na intonační přesnost a brilantní techniku pro interpretaci virtuózních legatových i staccatových řetězců koloratur v prestissimu, velkých perfektně propojených intervalových skoků, trylků a dalších ornamentů včetně vibrata, odstínů dynamiky včetně efektu messa di voce. Samozřejmostí je transparentní deklamace.

Všechny tyto pěvecké dovednosti ovšem prezentuje Orliński jako něco snadného a samozřejmého. Stejně jako jeho muzikalita jsou pro něj „pouze“ nástrojem, s nímž nás provází po prosluněných cestách, klikatých cestičkách, stinných zákoutích i temných průrvách afektů, jimiž Vivaldi i libretisté obdařili árie postav svých oper. Ve srovnání s áriemi třeba vrcholných Händelových oper sice Orliński vybral stručnější hudební čísla Vivaldiho divadelních kompozic, které ve srovnání s jeho instrumentálními díly, zejména koncerty, přece jen nebyly jeho doménou, ale i v nich je škála afektů pestrá. Když si vypomůžeme květnatými texty árií, bohatými na básnické obrazy, Orliński jako Anastazie v opeře Il Giustino při odchodu svého milého cítí na svých prsou příval slz a vzdychá bolestí každičký okamžik, když se musí odloučit od duše své duše, zatímco ji setkání se srdcem svého srdce naplňuje štěstím (árie Sento in seno ch‘in pioggia di lagrime a Vedrò con mio diletto). Coby Licido v opeře L‘Olimpiade toužil, aby řeka kráčela pomaleji a on se mohl těšit ze šťastných snů své milované, než ho obklopí tisíce běsů a on sténá a chvěje se obklopen stovkami duchů s chladným jedem, který se mu vlévá do žil (árie Mentre dormi amor fomenti a Gemo in punto e fremo). V opeře La fida ninfa/Věrná nymfa Orliński v Osminově árii Qual serpe tortuosa přirovnával rozkoš lásky ke klikatému hadovi, který se obtočí kolem kmene a svírá jej. Jako Perseus v opeře Andromeda liberata/Osvobozená Andromeda přemítal nad kontrasty záře slunce a temnoty mraků nebo moře klidného a prudce rozbouřeného. V kantátě Cessate, omai cessate se utíkal k útěše smrti, která jediná může ukonejšit krutá beznadějná muka a ulevit slzám nemilosrdně nelítostné milostné trýzně.

rozhovoru pro Opera Plus Orliński soudí, že lidé mají o kontratenoristech exotické představy a vnímají je stále jako nějakou abnormalitu, ačkoli tímto rejstříkem – podle něho – může zpívat každý, pokud nemá problém s hlasivkami. Po ryze fyziologické stránce nejspíš ano, ale na Orlińském je obdivuhodné, s jakou empatií se jako teprve třicetiletý dokáže ponořit do nuancí všech záchvěvů emocí a „svěřovat“ se s nimi nám, posluchačům „pragmatického“ 21. století tak, že mu bezmezně propadáme. Nejen svým pěveckým uměním, ale i mimořádným charismatem a bezprostředností přesahuje i ty nejbujnější obrazy, které může vyvolávat mužský interpret zpívající v ženské poloze. Přitom koncertem na Lednicko-valtickém hudebním festivalu teprve začala Orlińského intenzivní spolupráce s Jeanem-Christophem Spinosim na jejich názorově spřízněné interpretační cestě k vivaldiovskému repertoáru, která slibuje další prohlubování. Takže je možné, že zatím střídmější uplatňování ozdob a kadence se svou odvahou experimentovat rozvine při znalosti stylu do improvizační volnosti, kterou otevírá barokní hudba. A to Orliński nepředvedl další součást svého mimořádného talentu, s nímž oslňuje i jako breakdancer.

Orliński měl ovšem skvělého partnera v Ensemblu Matheus a jeho houslistovi a vedoucím Jean-Christophovi Spinosim, kteří obě části koncertu uvedli předehrami – k operám L’Olimpiade a Il Farnace a blýskli se muzikantskou energií v měkčím, spíše jemnějším zvuku něžné „rozmluvy“ také v koncertu pro dvoje housle D dur RV 513, v němž se ke Spinosimu v sólovém partu připojila koncertní mistryně Ensemblu Matheus Laurence Paugamové.

Jakkoli si festival dovolil luxusní programovou exkluzivitu svým zaměřením na Vivaldiho, je otázka, nakolik se do dramaturgie zahajovacího koncertu hodilo zařazení méně nápaditého koncertu pro loutnu, který vyzněl v interpretaci na mandolínu i při technické dokonalosti sólistky Anny Schivazappové přece jen „titěrně“, spíše jako „oddechový čas“ před přívalem dalších emocí, jimiž nás zahrnoval a obdarovával Orliński. A na závěr ještě přidal árii Ruggiera Sol da te, mio dolce amore z opery Orlando furioso v dialogu s Radkou Kubínovou na příčnou barokní flétnu, aby završil večer velkou dramatickou virtuózní árii Agitato da fiere tempeste z opery Riccardo Primo Vivaldiho souputníka Georga Friedricha Händela.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments