V podtitulu recitálu špičkového mladého českého varhaníka Přemysla Kšicy stálo ještě „k poctě Jiřího Ropka a Otty Nováka“. Tato myšlenka – připomenout dvě varhanické osobnosti spojené s chrámem sv. Jakuba – vyzněla skutečně sympaticky: Jiří Ropek byl připomenut svou nejslavnější skladbou a vzpomínku na Ottu Nováka příznačně představovala improvizace na chrámovou píseň. Jedinou malou „pihou na kráse“ byla skutečnost, že horké počasí posledního týdne vykonalo své a některé rejstříky svatojakubských varhan byly slyšitelně rozladěné.
Vstupní skladba byla obligátní poctou letošnímu výročí J. S. Bacha: Sinfonie z kantáty „Wir danken dir, Gott“ v úpravě M. Duprého otevřela program důstojně a vyrovnaně, jen místy slyšitelně vázla koordinace basové linky s hutným zvukem vrchních hlasů.
Druhou skladbou večera byl jeden z klenotů moderní české varhanní literatury – Variace na téma „Victimae paschali laudes“ Jiřího Ropka, světoznámého varhaníka, skladatele a uznávaného pedagoga, který dlouhá léta (a bez ohledu na nelibost někdejších představitelů socialistického režimu) hrával v chrámu sv. Jakuba. Hudební řeč Ropkových Variací je nápaditá, barvitá a dokonale vycizelovaná. Harmonie je zřetelně inspirovaná francouzskými autory 20. století (Dupré, Alain…), ale přesto osobitá. Kšicova interpretace byla zřetelná, technicky jistá, s velmi pěkně odstíněnými tempy jednotlivých variací. Čitelně vyznívaly i vytříbené polyfonické postupy. Jen místy by bylo možno představit si o něco výraznější rejstříkové kombinace, které by vztahy hlasů ještě lépe podtrhly. Velebné vyvrcholení skladby bylo skutečnou poctou velkému svatojakubskému varhaníkovi.
Následující improvizace byla míněna jako pocta dalšímu svatojakubskému varhaníkovi a skvělému improvizátorovi Otto Novákovi. Téma mariánské písně ztvárnil Přemysl Kšica zcela tradičním hudebním jazykem, docela připomínajícím úvodní bachovskou transkripci. Dalo by se dokonce mluvit o typicky liturgické improvizaci, vystavěné s pokorou a přehledností.
S půlhodinovou fantazií a fugou „Ad nos, ad salutarem undam“ Ference Liszta je vždy spojeno vzrušené očekávání, jak ji který interpret ztvární: možnosti různých pojetí jsou úměrné jejímu rozsahu a členitosti. Olbřímí skladbu s virtuózními technickými nároky vystavěl Kšica s pochopením pro formu a s vynikajícím technickým nadhledem. Přesto zde něco maličko scházelo… Liszt své dílo (v té době nejdelší varhanní skladbu na světě) komponoval jako odvážný, doslova revoluční experiment – a jak je známo, sám jako interpret s fantazií a odvahou až bezohlednou přistupoval k dílům jiných skladatelů. Proto je trochu škoda, že s o něco větší odvahou a fantazijní volností nepojal skladbu Přemysl Kšica. Už vstupní blok variací je velmi pestrý a nabízí mnoho možností k zajímavým, zvukově barvitým rejstříkovým kombinacím. Kšica stavěl tento úsek skladby spíše jen dynamicky, barevně poměrně střídmě. Ani pro perlivé sólistické pasáže nevyužil zajímavější zvukové kombinace. Nepříliš výrazně přednesl i fanfárový motiv, který se ve skladbě několikrát vrací a vybízí k napodobení žesťových „štosů“. Převládající pastózní zvuk chvílemi již skoro hrozil jednotvárností. Ani v agogice si interpret nedopřál více volnosti… Nadějný byl začátek fugy s opravdu energickou, ostrou artikulací, ale poté se interpret opět „ukáznil“. Velkolepou stavbu vygradoval s plnou technickou suverenitou sice důstojně, ale přeci jen zde trochu chyběl onen strhující, vášnivý nápor, který Liszt do své skladby vložil. Jakoby se – obrazně řečeno – bouřlivý virtuóz Liszt ukryl pod sutanou Liszta – ctihodného abbé…
Překvapující byla volba přídavku: Bachova Fuga Es dur (trojitá) věru nepatří k typickým přídavkovým kusům. Kšica ji však podal s takovým nadhledem, uvolněností a mohutnou gradací, že se stala přesvědčivým završením koncertu, který byl celý prodchnut duchem pokory a důstojnosti.
