Aureola Grigorije Sokolova zazářila v Rudolfinu

  1. 1
  2. 2
Aureola, která ozařuje jméno Grigorije Sokolova je pravdivá – to jsme si ověřili na silně očekávaném koncertě v úterý 27. listopadu 2018 v Rudolfinu, v Dvořákově síni nabité do posledního místa.
Grigorij Sokolov, Firkušného festival 2018 (foto Petra Hajská)

„Klavír a já si musíme rozumět“ je zásada tohoto umělce, pro kterého označení „fenomenální pianista“ je zcela na místě. Jedinečnost a živoucí plnost své interpretace dosahuje zdánlivou jednoduchostí: vše podřizuje dokonalosti hry v detailní službě notovému zápisu a klavír pro něj není interpretační nástroj, ale partner, s kterým musí být v naprostém souznění.

Hraje od malička, celebritou se stal v šestnácti, když v roce 1966 získal zlatou medaili na Čajkovského soutěži v Moskvě. Rázem byl světový pianista, ovšem se všemi těžkostmi umělce z Petrohradu v čase totality.

Říká se mu „král klavíru“, jeho hra je osobitě svobodná, každý takt, každá nota prošla mnohahodinovým studiem, mnohonásobným rozvažováním a cizelováním. V podstatě  nekomunikuje s médii, nenahrává, své umění dává do služby živé interpretaci. Pražané po několika předchozích koncertech (před patnácti lety na Pražském jaru 2003 a nedávno na Firkušného festivalu) dobře vědí, koho a jaké umění jdou poslechnout.

Sokolov nabídl koncizně sestavený program z díla Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta. Všech 32 Beethovenových sonát je pevný, samozřejmý a nevyhnutelný základ světového repertoáru a profesního základu každého pianisty. Existuje už víc než stovka kompletních nahrávek, první uskutečnil Artur Schnabel v letech 1932-1937. Sokolov rozehrál Sonatu C dur op. 2 č. 3, zrale promyšlené dílo mladičkého Beethovena z roku 1794. Skladatel byl tehdy krátce usídlený ve Vídni, měl pověst vynikajícího pianisty, docházel k Josephu Haydnovi, který si jej jako svého žáka dávno přál. Svou vysokou reputaci nastartoval privátními koncerty v palácích místních aristokratů. Klavír znal důvěrně a v kompozici byl chválen už od dvanácti let. Opus 2 je trojčlenný, obsahuje tři sonáty, ta, kterou jsme vyslechli je závěrečná, čtyřdílná včetně scherza, které v té době bylo prvkem inovačním.

Grigorij Sokolov, Firkušného festival 2018 (foto Petra Hajská)

Žádný jiný pianista nejde svou kariérní cestou tak svojsky jako právě Grigorij Sokolov. Program, který jsme slyšeli, hraje ve stejném rozvrhu v podstatě v rozmezí dvou tří dnů už od října po celé Evropě, do Prahy přijel z festivalu v Lucernu, pokračovat bude v italské Modeně, prokrouží Německem a Francií a naposledy jej zahraje v půli prosince v Basileji. Tato soustředěnost mu umožňuje bravuru hudebního vyjádření, interpretační ponor, do kterého posluchače vždycky naplno vtáhne. Síla okamžiku, síla prožitku a suverenity byla jasná od prvých tichých staccatových úhozů Sonaty, které předznamenaly, že skvostná virtuozita je plně ve službě hudebního sdělení. Více než klavír vnímáte hudbu, její kompoziční rozvoj, plně a barevně. Ne nadarmo badatelé poukazují na příbuznost prvé věty Sonaty C dur se smyčcovým kvartetem, tak je i zápis místy traktován. Pomalá věta velmi expresivního a podmanivého Adagia staví na zřetelné melodii dané do dialogu s motivem přenášeným střídavě z basu do výšek, pevně drženým překláním rukou. Této brilanci nasloucháte s napětím, které vrcholí kontrastně dramatickými akordy, branou do dalšího prostoru krásy – do hry rytmů ve Scherzu, na něž naváže finální věta s mohutnými trylky závěrem, pádila jak blahodárný živel, v jehož zajetí je všem naprosto skvěle. V Sokolově podání je jasné sdělení, že Beethoven zanechal fascinující veledílo živoucí krásy stejně přirozené, jako je třeba přirozený zpěv slavíka. Ne nadarmo se Beethoven nejednou dušoval, jak mohutná je pro něj inspirace přírodou.

Takřka atacca následovaly Bagately. Název je vlastně tak trochu klamný, znamená jednoduché skladbičky (každý zná a mnohý i brnkal na klavír Pro Elišku). Jedenáct bagatel op. 119 je ovšem cyklus plný veškeré hudební náročnosti a vyžaduje mistrnou interpretaci. Grigorij Sokolov hraje cyklus vcelku jako suitu mistrných miniatur. Mnohé jsou skutečně stručné, v podstatě nepostřehnete, kdy která začíná, leda když zazní ta, kterou znáte a pak o to víc prožijete rozkoš z nadílky zvukových objevů. Netřeba sledovat Sokolovovu hru, prsty běhají s lehkou samozřejmostí jaksi letmých doteků klaviatury, jakoby spínání páček, které samy hrají plnou, takřka orchestrálně barvenou hudbu.

Grigorij Sokolov, Firkušného festival 2018 (foto Petra Hajská)

Navzdory skvěle interpretovanému Beethovenovi byly pro mne největším přínosem koncertu Čtyři impromtus (op. posth. 142 D 935) Franze Schuberta.

Sokolov předvedl, jak omezujícím způsobem vnímáme Schuberta jen jako geniálního skladatele písní a symfonických děl. Schubertovy klavírní Impromtus jsou samozřejmě zpěvné a některé vokální opusy mají i v pozadí, jsou to však drobnosti až vizionářské, každé má svou výraznou charakteristiku a v podání Sokolova, který evidentně odkrývá procedurální stavbu kompozice, jasně slyšíme, jak Schubert uměl exponovat nástroj, chvílemi můžeme soudit třeba až na autorství Liszta. Impromtus napínají posluchačovu fantazii, slyšeli jsme je jako malá, často nostalgická dramata, vždyť taky pochází z času, kdy skladatel znal závažnost své choroby a neodvratný osud. Silně působivě zněly „finesně“ dimenzované repetice v Andante, jakoby návraty k naději a pak nádech tragedie v posledním Impromtu f moll Allegro scherzando, kde závěrečné hluboké F zazvoní coby smírné odcházení, důstojný konec. Schubert dokonalý v exkluzivitě skladatele pro klavír.

Grigorij Sokolov, Firkušného festival 2018 (foto Petra Hajská)
  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na