Australský slavík Nellie Melba (2)

(Dokončení)

V roce 1890 se devětadvacetiletá Nellie setkává v Paříži s o osm let mladším Louisem Philippem, vévodou orleánským, následníkem francouzského trůnu, který se má brzy ženit. Na svatbu však v Nelliině náručí okamžitě zapomíná a také ona je láskou doslova poblouzněna. Oba milenci svůj vztah nijak neskrývají a cestují spolu po Evropě. Jednou z jejich zastávek je i Vídeň, kde fakt, že spolu sdílejí slavnostní lóži v divadle, sice vyvolá lehké pozdvižení v řadách rakousko-uherské aristokracie, ale víc nic. Do momentu než se do celé věci vloží Blanche Marchesiová, která se do Vídně provdala a Nellie dosud neodpustila. Na romanci následníka francouzského trůnu a na skutečnost, že Nellie je doposud vdanou ženou, upozorní novináře a zrodí se skandál nebývalých rozměrů. Celou situaci navíc zkomplikuje oznámení Nelliina manžela Charlese, že podává žádost o rozvod z důvodu cizoložství manželky. Nellie se stane štvanou zvěří, média ji pronásledují v Londýně i Paříži. Snoubenka Louise Philippa ruší svatbu a francouzská královská rodina je zděšena z představy, že by její jméno mělo být vláčeno rozvodovým stáním „nějaké zpěvačky“. Proto donutí vévodu, aby se Nellie vzdal. Nellie si dobře uvědomuje, že v sázce není jen láska, ale především kariéra. Její právníci tak začnou vyjednávat s Charlesem podmínky, za nichž svou žádost stahuje. Je velmi pravděpodobné, že jednou z nich je svěření syna Charlese jr. do péče otce, protože chlapec znenadání přeruší studium v internátní škole a odjíždí s otcem do USA. Charles se s Nellie v tichosti rozvede o pár let později. Skandál se sice podaří na poslední chvíli uhasit, ale štěstí v lásce ani jeden z jeho protagonistů už nikdy nenajde. Nellie si od této chvíle už žádného muže nepustí příliš k tělu, i když existují důkazy o tom, že krátkých milostných afér měla v následujícím období pěknou řádku. Do médií však nikdy už žádná z nich nepronikla.Od tohoto okamžiku se soustředí jen a pouze na svou kariéru a rozšiřování svého majetku. Pohybuje se v nejlepší společnosti, mezi své známé řadí kromě zmiňované lady Grey také následníka britského trůnu prince z Walesu, Sarah Bernhardt či bankéře Alfreda de Rotschild. Úměrně tomu roste i její sebevědomí. Na otázku jedné vévodkyně, zda by nechtěla být spíše šlechtičnou než zpěvačkou, odpoví: „Vévodkyň jsou spousty, ale Melba je jen jedna.“ Její chování vůči ostatním ženám ve společnosti je většinou přehlíživé, obecně nesnesitelně arogantní. Polemiky často utíná konstatováním, na které se těžko hledá reakce: „Já jsem Melba.“ Díky astronomickým honorářům a především finančnímu poradenství de Rotschilda úspěšně rozšiřuje svůj majetek, takže na přelomu století je z ní na naše poměry miliardářka. Zaměstnává armádu sloužících včetně kuchaře a kadeřníka, šije u nejlepších módních návrhářů belle epoque, k cestování po železnici používá vlastní, luxusně zařízený vagón a po čtrnáct sezón v Covent Garden si platí nejdražší apartmá v londýnském hotelu Savoy. Právě tamní šéfkuchař a její velký obdivovatel Auguste Escoffier na její počest vytvoří dodnes oblíbený dezert – broskev Melba. Nellie miluje kožešiny, hedvábí, květiny a drahé kameny. Mnohé z nich dostává od svých ctitelů jako například od ruského cara, který byl jejím hlasem tak unešen, že jí po vystoupení v Petrohradě daroval překrásný diamantový a perlový náhrdelník. Pozadu nezůstal ani císař Franz Josef I., kterému Melba podle jeho vlastních slov pomohla vymanit se na chvíli ze zármutku ze ztráty manželky a syna. Nejen za to ji obdaroval medailí vykládanou drahými kameny. V roce 1903 však nešťastnou shodou okolností Nellie o některé ze svých „pokladů“ a vzpomínek přichází. Část podpalubí lodi Saxonia, na níž se plaví z Bostonu do Evropy, je zaplavena a kromě drahých divadelních kostýmů a luxusního oblečení, musí Nellie oželet i množství partitur s vlastnoručními poznámkami Verdiho, Deliba či Gounoda. Přestože si slávu vydobyla v Evropě a USA, Nellie nikdy nezapomněla na svou vlast. V roce 1902 se poprvé po šestnácti letech vydala domů a dočkala se triumfálního přivítání, kdy davy lidí lemovaly přístavy, ulice, nádraží a naplnily všechny prostory, kde vystupovala. Stejná situace se opakovala v letech 1907 a 1909, kdy Melba znovu neúnavně cestovala po Austrálii a šířila povědomí o světě opery. V roce 1911 už přijíždí s dalšími uznávanými evropskými zpěváky (například Johnem McCormackem) a kromě jiného s nimi v Sydney uspořádá i představení Verdiho La Traviaty. Enrico Caruso, její nejoblíbenější pěvecký partner, který v roce 1902 vystřídal po jejím boku neméně oblíbeného Jeana de Reszke, však z obav z velké vzdálenosti nakonec nabídku na australské turné odmítá. V letech 1913 – 1914 podniká Nellie velké turné po šedesáti severoamerických městech, v jehož průběhu ji doprovází slavný český houslový virtuos Jan Kubelík.

První světová válka přemění Evropu na válečnou zónu a Nellie i kvůli umírajícímu otci odjíždí do Austrálie, kde na své rozlehlé usedlosti začne plánovat způsob, jakým se zapojit do válečného tažení. Vůči Německu má velkou averzi možná i proto, že se kdysi neshodla s císařem Vilémem o tom, jak by měla zpívat Markétku v Gounodově Faustovi. Část svého domu poskytne Červenému kříži, který tam zřídí nemocnici a ozdravovnu pro raněné australské vojáky. Sama pak začne neúnavně lobovat za finanční podporu armád britského impéria. Přes velké nebezpečí, které ve válečných časech představovala zaoceánská lodní přeprava, uspořádá řadu benefičních koncertů i v USA. Dnešní odhady hovoří o tom, že se jí tímto způsobem podařilo vybrat neuvěřitelných 7,5 mil. britských liber. Za tyto zásluhy jí roku 1918 syn jejího dobrého přítele prince z Walesu a tehdejší britský král Jiří V. uděluje šlechtický titul.Ve dvacátých letech se Nellie začne pomalu připravovat na odchod do pěveckého důchodu. Přestože je stále prima donnou v Covent Garden, její pozice v tomto divadle od roku 1910, kdy nastoupil na ředitelskou židli Thomas Beecham, upadá. Mohou za to vzájemné antipatie a příchod „nové krve“ v podobě Luisy Tetrazzini. V Austrálii se snaží zajistit si nástupkyni a na pěvecké konzervatoři v Melbourne, kterou v průběhu války založila, si i pár nadějných talentů vybere. Nicméně nemá šťastnou ruku. Možná proto, že její svěřenkyně nemají dostatek vůle na to, aby dodržovaly její základní radu: „Nemůžete doufat, že se stanete primadonami, pokud nebudete chtít obětovat všechno svému umění.“ V první polovině dvacátých let uspořádá v Londýně i rodné Austrálii řadu koncertů, které vždy označí jako své poslední. Přesto se vždy na jeviště brzy vrátí, protože bez něj nemůže žít. V roce 1926 však definitivně opouští Covent Garden, když se před vyprodaným hledištěm a celou královskou rodinou loučí jako Mimi v La Bohèmě, opeře, které dopomohla k mimořádné posluchačské oblibě. Nellie byla jasným důkazem účinnosti pěvecké techniky Marchesiové, která všem jejím žačkám zaručovala dlouholetou kariéru. V pětašedesáti letech se s Londýnem rozloučila naprosto triumfálně a bez jediné známky opotřebení hlasu. Květinových darů bylo toho večera tolik, že vytvořily na pódiu kupu vyšší než ona sama. V následujících letech tráví Nellie většinu času na své australské usedlosti, kterou s ní obývá i syn Charles, jeho žena a především milovaná vnučka Pamela. S věrným australským publikem se rozloučí koncertem v Melbourne v roce 1928. O tři roky později, pár měsíců před sedmdesátými narozeninami, umírá v důsledku infekce, která se do jejího těla dostala při faceliftingu, který podstoupila v Londýně. Na jejím náhrobku jsou vytesána závěrečná slova Mimi z La Bohème „Addio, senza rancore“. 

Díky pokrokovosti Nellie Melby, která stejně jako Enrico Caruso patřila k průkopníkům gramofonových nahrávek, si i dnes můžeme udělat určitou představu o hlasu této velké operní divy.

Německý  novinář Jürgen Kesting, autor Die Grossen Sänger des 20. Jahrhunderts, který přes veškeré technické nedokonalosti podrobil všechny její nahrávky důkladné analýze, tvrdí, že „žádná zpěvačka 20. století nezvěčnila větší počet tak čistých tónů. Jsou to tóny, které přesahují hranice lidského hlasu. Trilky, které kmitají tak pravidelně jako sinusoida, škály, které jsou sestaveny z perel.“

Ani české publikum nezůstalo ošizeno o mimořádný zážitek, který vystoupení Nellie Melby přinášela. V roce 1900 vystoupila na scéně Nového německého divadla v Praze ve Verdiho La Traviatě.