Až se octnu před tváří Boha, chci mu říct, že jsem se snažil

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Kdykoli přijede Manfred Honeck do Prahy dirigovat Českou filharmonii, je to svátek. Nejen proto, že z každé skladby dokáže vytvořit smršť barev a propracovaných detailů, umí také spolupracovníky strhnout svou energií a emocionalitou. Nevím, jak hlavního hostujícího dirigenta vnímají hráči České filharmonie, ale my novináři ho máme rádi. Není skoupý na slovo a otevřeně mluví i o velmi osobních věcech. Třeba o víře nebo o své rodině. A protože je slavnostní čas, stočila se řeč i na slavení Vánoc u Honecků v rakouském Altachu…
Jste devátým hudebním ředitelem Pittsburgh Symphony Orchestra. Od roku 2008, kdy jste nastoupil, vám byla smlouva dvakrát prodloužena, naposledy do sezony 2019– 2020. To musí být ale velká výhoda pro dirigenta, moci soustavně pracovat s jedním orchestrem tolik let…

Jsem velmi rád, že byla smlouva prodloužena. Mělo to své důvody: pracovat na jedinečném zvuku orchestru a charakteristickém způsobu hraní vyžaduje značný čas. To se nedá zvládnout v krátkém období. A když s nějakým orchestrem spolupracuji, chci mu vtisknout osobitou pečeť. U velkých orchestrů tradičně působili šéfdirigenti delší dobu. Jen v samotné Americe: Zubin Mehta u New York Philharmonic třináct let, Seiji Ozawa u Boston Symphony Orchestra dokonce devětadvacet let. Nu, ale časy se mění, máme jiné možnosti, vzdálenosti se zkracují a díky rychlým přeletům a dalším možnostem můžeme také častěji působit jako hostující dirigenti. Pro mě jsou však důležité výborná interpretace hudby a vytvoření pevného vztahu s orchestrem. Když mi v Pittsburghu podruhé nabídli prodloužení smlouvy, ptal jsem se sám sebe, zda to mám přijmout. A odpověděl jsem si, že bych měl. Ten orchestr je totiž vynikající a dokáže vyjádřit mé záměry.

Kolik času v roce s orchestrem strávíte?

Podle smlouvy by to mělo být deset týdnů. Ale ve skutečnosti je to mnohem více. Zhruba tak patnáct týdnů ročně. Jsou tu další mimořádné koncerty, turné, která obvykle trvají tři týdny, další povinnosti u orchestru… To se do deseti týdnů nevejde.Rok před příchodem do Pittsburghu jste nastoupil jako hudební ředitel opery ve Stuttgartu. Tohoto místa jste se ale záhy vzdal. Proč?

Když jsem přijímal obě nabídky, myslel jsem si – ale byla to iluze –, že obě povinnosti zvládnu. Lákalo mě jak dělat operu, tak vést symfonický orchestr. Posléze jsem ale zjistil, že je toho příliš. Potřeboval jsem – a chtěl jsem – být ve Stuttgartu delší dobu, ale nemohl jsem, protože mě volaly povinnosti do Pittsburghu.

Jak se liší pozice hudebního ředitele amerického orchestru od obdobných postů v Evropě?

Především se žádá podíl na zajištění financování instituce. Vedle zkoušek a koncertů se musím spolu s vedením starat o fundraising, tedy vyhledávat zdroje pro činnost orchestru. Ty jsou totiž v Americe závislé na soukromých prostředcích. Když jsem v Pittsburghu začínal, uvědomil jsem si, jak je to náročné. Vedle dirigování je to můj další úvazek. Mohu ho milovat, nebo ne, ale je zde. Rozhodl jsem se pro tuto práci dobrovolně.

Úvazek, který popisujete, jistě znamená i mít velmi dobré vztahy s managementem orchestru…

To rozhodně. Bez nich bych nebyl schopen těm požadavkům dostát. Je zásadní mít kolem sebe lidi, kterým můžete důvěřovat a na které se lze spolehnout. Ale tak je tomu ostatně v každé práci, v každé instituci, nakonec i v rodině. Pokud nefunguje spolupráce a dobrá komunikace, nic se nedaří.Jak byste popsal své vztahy s členy Pittsburgh Symphony Orchestra?

Nazval bych je zdravými. Víte, existuje určitý systém, jak vycházet s hráči. Představte si, že stojíte na zkoušce před sto lidmi a neustále je zastavujete a vytýkáte jim: „Vy jste nasadil příliš brzy, vy zase pozdě a vy jste byl o takt pozadu…“ Dirigent po hráčích pořád něco žádá, má spoustu nároků, staví před ně úkoly… A to vyžaduje velmi dobrý vztah k hráčům, řekl bych až pokorný. My dirigenti víme, že nejdůležitější je dát hráčům najevo, že nechcete jít proti nim, ale že interpretaci vytváříte společně. Čas od času se stane, že se muzikanti otážou, a proč to mám zahrát zrovna takhle? A vy jim musíte pomoci pochopit váš záměr. Musím říct, že pittsburští hráči jsou v tomto ohledu velmi pracovití, ba nadšení, chtějí být provokováni a zároveň umějí naslouchat. To mě povzbuzuje k tomu, abych byl co nejlépe připraven, abych se věnoval práci s detailem. Když to orchestr přijme, je to nádherné. Samozřejmě jsou orchestry, jejichž hráči si myslí, že stačí zahrát večerní koncert, a jinak se své práci nevěnují. Dobrá, je to jejich právo. Ale takové orchestry nejsou pro mě.

Při jednom z prvních setkání v Pittsburghu jste prohlásil, že byste orchestr rád naučil „vídeňské němčině“. Co jste tím měl na mysli?

Tento výraz je spojený s interpretací hudby. Je jen velmi malý rozdíl mezi hudbou Mozarta, Johanna Strausse, Schuberta, Mahlera… Jejich hudbu spojuje to, že mají melodie podobné řeči, kterou mluvíme ve Vídni. To je velmi důležité pro pochopení charakteru téhle hudby. Vídeňský dialekt je lehce plynoucí, měkký, mírně melancholický. Ostře se odlišuje například od severoněmeckého dialektu. A vezměte si Dvořáka nebo Janáčka. Jejich hudba je také blízká češtině nebo jejím dialektům. Totéž Čajkovskij a ruština, Sibelius a finština… A umíte si představit Porgy a Bess nebo West Side Story v němčině nebo ve francouzštině? Způsob, jakým tito skladatelé komponovali, je velice blízký jejich mateřštině. Pokud chcete porozumět vídeňským skladatelům, zaposlouchejte se do vídeňské němčiny. Její rytmus a melodické fráze se odrážejí v tamější hudbě.

Pro vaše mluvené vyjadřování je typická právě zpěvnost, melodičnost, měkké posazení hlasu…

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář

Reklama