Věrnost, která se vyplácí

  1. 1
  2. 2

Vykonávám ty úkoly, které mám před sebou… Moc se neohlížím… 
Tak skromně reagovala na můj neskrývaný obdiv a údiv nad množstvím nahrávek, na nichž se během té doby, co jsme se neviděly, podílela. 
***

Vánoce jsou též časem zastavení a setkání, často dlouho odkládaných. S Dagmar Šaškovou, českou sopranistkou už delší dobu působící v Paříži, jsme se znovu potkaly po více než dvou letech. Věrna stále zůstává svojí největší hudební lásce – barokní hudbě. A zdá se, že tato věrnost se jí začíná vyplácet.
Dášo, po dvou letech se nedá nezačít jinou otázkou: Jak se žije české mezzosopranistce ve Francii? Jste pořád v Paříži?

Děkuji za optání, žije se mi dobře, stále Paříž. Takže vše beze změn! (smích)

Při našem někdejším setkání jste říkala, že vás čeká zajímavá spolupráce s dirigentem Jérômem Correasem a režisérem Jean-Denisem Monorym. Byla úspěšná?

Představení se studovalo hodně dopředu, protože bylo dlouhé a byly v něm použity podobné masky jako v představeních commedia dell’arte. Při jedné z veřejných zkoušek jsem si omylem vzala masku kolegyně… Přijdu na scénu jakožto muž – páže Moschino – a měla jsem na obličeji ženskou masku! Režisér všechno zastavil se slovy: Mám ti dát na zadek? Ale přítomné publikum to ocenilo! Nakonec mi pár lidí řeklo, že tím byla moje postava publiku ještě sympatičtější… Úspěšná spolupráce to byla, protože jsem se potkala s panem dirigentem Correasem ještě jednou, letos začátkem roku v Monteverdiho Návratu Odyssea. Zpívala jsem v něm sice menší, ale důležitou roli Melanta. Tato inscenace byla docela velkým projektem, protože měla dvacet pět repríz, které byly provedeny v různých divadlech na předměstí Paříže. Dokonce jsme s ní jeli i do Remeše a do Nice, kde je krásná opera přímo na břehu Středozemního moře. Otevřete okno a moře vás pozdraví svou hudbou…

Jak taková inscenace vypadá, když jste ji tak často stěhovali? Mám si ji představit jako repliku barokního divadla?

Ne, režie Christophera Raucka byla svým pojetím moderní. Byla to jeho druhá operní režie, více se věnuje činohře. Celá opera stála na našich hereckých akcích a zpěvu více než na nějakých dekorech. Kulisy byly jednoduché a lehce přenositelné.

Zúčastnila jste se ještě nějakých jiných zajímavých projektů?

Po Návratu Odyssea jsem nastudovala ještě Monteverdiho Orfea. Celou inscenaci jsme připravovali v Indii, v Dillí, kde jsme ji pak třikrát provedli. Projekt byl zajímavý především tím, že byl nastudovaný s indickými hudebníky. Původní znění opery bylo proškrtané a chybějící části byly nahrazeny indickou hudbou. Nejen hudbou, ale samozřejmě i tancem, který se jmenuje Odissi. Je to jeden z nejstarších indických duchovních tanců, který se vyznačuje trojí křivkou. Znamená to, že tělo tanečnice musí hodně často zobrazovat tři křivky. Tanečnice musí být tím pádem velmi ohebná. S touto slečnou tanečnicí jsem se dokonce setkala na scéně při poslední části opery, kdy hráli dohromady evropští i indičtí hudebníci. Byl to velice krásný a pro mě silný zážitek. V Paříži jsme ji pak hráli v Cité de la musique. Velká škoda, že se hrálo jen jediné představení. Tak tento projekt vypadá skutečně hodně zajímavě. Kdo stál u jeho zrodu?

Tento projekt vznikl ve spolupráci s francouzským souborem Akadêmia, který je z Champagne, a vymyslela jej paní Françoise Lasserre, jeho umělecká ředitelka. Pro mě byla účast na něm jednak velice exotickým zážitkem, jednak jsem byla oslovena, abych poprvé v životě učila barokní zpěv. Samozřejmě to byli indičtí zpěváci, kteří pak zpívali v opeře sbor. Měla jsem na starosti správnou italskou výslovnost, takže jsem je tím asi hodně trápila. V Orfeovi jsem zpívala jen malou roli, ale všichni kromě hlavního představitele zpívali i ansámbly. Poprvé jsem navíc byla v Indii, poprvé jsem se setkala pro mě se zvláštní, bohatou a exotickou kulturou této země, s jejich zvláštními tradicemi. Díky svým světlým vlasům jsem navíc byla skutečnou atrakcí, kdekoli jsem se objevila. Indové se se mnou chtěli pořád fotit, případně si mě bez okolků prohlíželi, kde jsem se tam vzala!Jak se Indové srovnali s naší evropskou hudbou? Přece jen je jejich hudební cítění i celé prostředí od toho našeho dost odlišné…

Oni mají především jiný styl práce. Hudebníci vesměs neznají noty a učí se nápodobou, podobně zpěváci. Tak šestkrát si nějaký motiv zazpívali a pak už to museli zvládnout sami bez výpomoci. K notovým záznamům moc sympatií neměli, učili se i sami podle nahrávek a vše vlastně šlo přes jejich sluch. Byli to lidé velice otevření a muzikální, nebáli se zkoušet i přijímat nové věci. Problémem je to, že nemají příliš kvalitní hudební školství. Když se chce kdokoli hudbě věnovat více, musí hodně platit za soukromé hodiny, případně odjet na studia do zahraničí. Jedna slečna ze sboru takto zůstala v Paříži a bude se tři roky věnovat studiu hudby. Pomohla jí k tomu paní Françoise Lasserre.

Zdá se, že o práci nemáte nouzi na různých projektech, ale řekněte, dokážete se dnes hudbou v Paříži uživit?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama