Narozeniny na Štědrý den

  1. 1
  2. 2

Osobnosti české opery: Libuše Márová 
K sedmdesátinám významné české mezzosopranistky 

O dětech, které se narodí na Štědrý den se říká, že se cítí ošizeny, protože jim chybí jeden den, kdy mohou slavit a dostávat dárky. Nevíme, jestli tento pocit měla i malá Libuška Márová. Rozhodně ale k němu neměla důvod, protože sudičky, které stály u její kolébky, jí daly převzácný dar, který dostane jenom málokdo, dar všestranné múzičnosti.Narodila se v půvabném podšumavském městě Sušice, v kraji proslulém přírodní krásou, historickými památkami a kumštýřskými sklony jeho obyvatel. Plně to platí i o městečku Kolínec, kde Libuška Márová prožila své dětství a kde také navštěvovala základní školu. Rod Márů, z něhož vzešla, byl dlouhá léta proslulý vynikajícími muzikanty. Platilo to i o jejím tatínkovi, učiteli Františku Márovi, který svou dceru zasvěcoval do tajů hry na housle, a o mamince, na což Libuše Márová později vzpomínala. V Hudebních rozhledech z roku 2007 se svěřila Lence Šaldové:

„Velkou zásluhu, že jsem  něco v životě dokázala, měla  moje maminka. Byla velká muzikantka, sama pro sebe si komponovala a učila mě harmonii, abych udělala zkoušky na HAMU. Chodila na každé mé představení – ale ne jako milující maminka, která se jde podívat na svou holčičku, ale jako nemilosrdný kritik.“

První pěvecké školení získala na Lidové škole umění v Klatovech, po maturitě na tehdejší Jedenáctileté střední škole v Plzni byla přijata na HAMU, kterou úspěšně absolvovala pod pedagogickým vedením profesora Přemysla Kočího. Herectví ji na škole vyučoval tehdejší režisér operního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni Bohumil Zoul. Protože jednou ze základních vlastností Libuše Márové byla a je píle a cílevědomost, pokračovala i posléze v pěveckém školení u profesorky Štěpánky Štěpánové a Marie Vojtkové. Na škole si zazpívala Olgu v Čajkovského Evženu Oněginovi a účinkovala rovněž v televizní inscenaci Janáčkových Výletů páně Broučkových.

Mladé talentované altistky si všiml legendární šéf plzeňské opery Bohumír Liška a ještě během studií jí nabídl hostování v roli Vlasty ve Fibichově Šárce v Divadle J. K. Tyla a brzy poté následoval další závažný úkol, Azucena ve Verdiho Troubadouru (tehdy se titul této opery tak psal).

V těchto náročných partiích mohla Libuše Márová prokázat všechny své přednosti, vrozenou muzikálnost, široký rozsah hlasu, nádherné altové zabarvení, herecký talent, schopnost přesné pěvecké i herecké charakteristiky role a především své nesmírné zaujetí pro zpěv a operní umění a snahu po maximální preciznosti a dokonalosti. Díky tomu se stala sólistkou plzeňské opery. Zde vystoupila v řadě dalších rolí, které nastudovala anebo z nichž vstoupila do inscenací, jež už byly dříve na repertoáru. Zopakovala si Olgu v Evženu Oněginovi, v inscenaci Libuše byla představitelkou Radmily, v Dvořákově Rusalce ztvárnila Ježibabu, už jako členka Opery Národního divadla vytvořila roli Andronika v Händelově Tamerlánovi.

Úspěchy mladé plzeňské sólistky neušly pochopitelně pozornosti vedení Opery Národního divadla, jejíž sólistický ansámbl v té době prožíval určitou generační proměnu. Zástupce šéfa opery, vynikající pěvec, režisér a pedagog Hanuš Thein nabídl Libuši Márové hostování ve dvou rolích z operní tvorby Petra Iljiče Čajkovského, v Olze v Evženu Oněginovi a v Pavlíně v Pikové dámě. Na základě hostování a úspěšně vykonaného konkurzu se stala v roce 1966 sólistkou Národního divadla. Sama o tom ve výše zmíněné osobní zpovědi v Hudebních rozhledech řekla:

„…vůbec bych si nebyla pomyslela, že se tam třeba někdy dostanu – dnes se na to hledí trochu jinak, ale tehdy bylo Národní divadlo skutečně Mekkou zpěváků.“Členství v Národním divadle bylo a je pro Libuši Márovou něčím mnohem více než angažmá ve špičkovém operním souboru. Od počátku je brala jako nejvýznamnější poctu, které se může dostat českému herci či zpěvákovi. První inscenací, do níž byla v Národním divadle obsazena od počátku studia, byla  Suzuki  v Pucciniho Madame Butterfly, v níž poprvé vystoupila při druhé premiéře dne 2. října 1966. Poté následovaly úkoly v soudobých dílech. V dětských operách Jiřího Pauera Červená Karkulka a Žvanivý slimejš to byly role Kozy, Bělky a Saiši a v „antiopeře o 2 dílech“ Most Jarmila Burghausera role Šenkýřky a Barové zpěvačky.

Vedle toho rychle vstupovala do velkých rolí kmenového repertoáru. Jmenujme za všechny vedle Olgy v Evženu Oněginovi, Pavlíny v Pikové dámě (kterou později vyměnila za Hraběnku), Ježibabu v Rusalce, Záviše ve Smetanově Čertově stěně, Varvaru v Janáčkově Káti Kabanové či Cherubína v Mozartově Figarově svatbě, jehož v pozdější inscenaci vystřídala role Marceliny. A samozřejmě chybět nemohla Bizetova Carmen.

Ještě jednou si dovolím ocitovat přímo Libuši Márovou:

„Do Carmen jsem vstoupila hned ve dvaceti dvou letech. Vlastně náhodou. Jednou večer jsem seděla doma, jedla oříšky – a najednou se ve dveřích objevil šéf opery Ladislav Šíp. Že prý umím Carmen, tak jestli bych ji tedy nejela dozpívat za indisponovanou kolegyni. Tak jsem o pauze přijela do divadla, nalíčila se, dostala kožené kalhoty a bundu a šla na jeviště – je pravda, že jsem Kašlíkovu moderní inscenaci znala, chodila jsem na ni pořád, jak to šlo.“

Myslím si, že toto osobní vyjádření pěvkyně nejlépe vypovídá o jejím hluboce niterném a dokonale profesionálním vztahu ke své  profesi a k potřebám instituce, v níž působí.

Šedesátá léta byla dobou, kdy se postupně začínaly objevovat skulinky v železné oponě, jež nás do té doby oddělovala od západního světa. Logicky přišlo pozvání „do světa“. A byla to právě Carmen,  kterou Libuši Márové nabídlo vedení Královské opery v norském hlavním městě Oslo. Následovala nabídka k angažmá, kterou pěvkyně, věrná svému Národním divadlu, odmítla, ale v Oslu Carmen odzpívala osmatřicetkrát. A jak tomu tenkrát bylo zvykem, tak se roli musela naučit v jazyce hostitelské země, to jest v norštině.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář