Babička Boženy Němcové a její operní zpracování

Babička Boženy Němcové
Babička Boženy Němcové (1820–1862) je nejvydávanější českou knihou – vyšla u nás již ve více než 350 vydáních! Poprvé vyšla v roce 1855 v sešitovém vydání postupně ve čtyřech svazcích (15. května, 7. června, 20. června a 16. srpna) tiskem a nákladem Jaroslava Pospíšila v Praze. Sama Němcová jí dala podtitul Obrazy venkovského života. Žánrově je považována za dlouhou povídku či novelu, někteří o ní mluví i jako o románu. Byla přeložena do více než dvaceti cizích jazyků a je považována za národní klasiku, za povinnou četbu v dobrém i špatném slova smyslu, za knihu milovanou generacemi čtenářů a stejně tak bohužel mnohdy nenáviděnou mnoha školáky a studenty, za základní dílo českého literárního kánonu.

Poněkud idylický obrázek autorčina dětství mísí autobiografické prvky s fikcí. Když Němcová Babičku psala, prožívala těžké chvíle chudoby, nešťastného manželství s Josefem Němcem a smrti milovaného nejstaršího syna Hynka (zemřel 19. října 1853 na tuberkulózu, bylo mu 15 let). Idealizované vzpomínky na chvíle prožité v ratibořickém údolí s milovanou babičkou proto pro ni byly útěkem od těžké reality. Podobně ideálně vykreslila nejen svoji babičku, rodiče, sousedy a celé údolí, ale třeba i postavu „paní kněžny“, tedy vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské (1781–1839), která si ratibořický zámek oblíbila jako své letní sídlo a upravila jej do empírové podoby a přepychově zařídila. Literární historik Martin C. Putna napsal, že se kolem Němcové vytvořil dvojí mýtus: na jedné straně obraz ženské, mariánské svatosti, na druhé straně „antimýtus“ morálně nekonvenční spisovatelky s bouřlivým milostným životem a touhou patřit k vyššímu světu.

Podle Dalibora Turečka (v programové brožuře k dramatizaci Babičky v Národním divadle v Praze v roce 2007) ale Němcová „v žádném případě nenapsala idylu“. Ta byla v její době jasně definovaným žánrem, pro nějž je typický až jakýsi druh utopie – „prostor daleko více vytoužený než reálný, ve své harmonické kráse a vnitřní bezproblémovosti mnohem více literárně stylizovaný, než ze skutečnosti odpozorovaný.“ Podle Turečka „Němcová v Babičce idylu radikálně přitáhla směrem ke skutečnosti. Dějištěm není ideální prostor, ale místo skutečně existující. Postavy nesou zcela určité známky konkrétního, čtenáři své doby důvěrně známého životního stylu. V oblékání, v záplavě detailů ze zařízení domácnosti a z provozu hospodářství. A konečně třeba i v jazyku, do jisté míry blízkému všedním hovorům, nebo alespoň skutečné jazykové realitě své doby daleko méně vzdálenému, než byly verš a metafora básnických idyl raného obrození. […] Pro dnešního českého čtenáře je vzorem idyličnosti právě Babička. Pro čtenáře roku 1855 musel ale být právě tento text s největší pravděpodobností nápadným, radikálním vybočením z pravidel idylického žánru.“

Po roce 1948 si Babičku i další dílo a osobnost Boženy Němcové přivlastnili a po svém vykládali komunističtí ideologové; navázali na předválečnou esej Julia Fučíka Božena Němcová bojující a hledali v ní stopy třídního boje, hrdinský zápas za lidštější obsah společenského života, touhu po odstranění sociálních nespravedlností, ideovost, dokonce i vzpouru proti všemu fašistickému a imperialistickému, zosobnění kladných rysů českého národního charakteru apod. Dnes už se naštěstí od tohoto balastu můžeme odpoutat a vnímat jen krásu textu a příběhu, ba dokonce kritizovat a považovat Babičku za kýč, jak to snad nejradikálněji učinil filozof Václav Bělohradský v rozhovoru v Lidových novinách v roce 2007, když se ho zeptali, která kniha v dějinách byla podle něj nejvíce zneužita nebezpečnou či přímo zhoubnou dezinterpretací. „Nejvíce zneužitou knihou v české historii byla podle mě Babička,“ odpověděl Bělohradský. „Tento katolický, prorakouský, ruralistický kýč, vytrysklý z životní tragédie vzdělané české ženy (skvěle zachycené v jejích úžasných dopisech), se stal v kanonizované nacionál-komunistické interpretaci ,nevysychajícím pramenem národní síly a optimismu‘. Najdeme v něm všechny skladebné prvky českého populistického kýče: z oken paláců shlíží panstvo s porozuměním dolů na lid poctivě pracující na jejich velkostatcích. Životním pravdám lidu panstvo naslouchá s úctou, ba od lidu se učí! Mezi panstvo a lid se sice vloudili proradní rádci, kteří nepřejí jejich vzájemné lásce, ale nakonec dobrý král Miroslav zkrotí všechny pyšné princezny a nastolí spravedlivé Polední království v české zemi. […] Babička je terapeutický kýč ženy pošlapané pokryteckou českou společností. […] Rozhovor babičky s císařem Josefem, vladařem s modrýma očima, krásným, jako by ho namalovali, podezíravým vůči konšelům – ti zlí úředníci! – je matkou všech českých politických kýčů – a že jich bylo hodně!“ Podle Bělohradského je Babička knihou „očí před skutečností bojácně zavřených“; jen o něco později vychází ve Francii Flaubertova Paní Bovaryová, kniha „očí před skutečností odvážně otevřených“, a ta podle něj otřásla světem.

Babička filmová
Babička k nám patří, ať už ji vnímáme jakkoli, ať už ji čteme nebo ne, podobně jako Haškův Dobrý voják Švejk – není snad jiných prozaických knih v české literatuře, jež by byly vnímány s takovými rozpory i nadšením, tak často vydávány, s takovým úspěchem… V roce 1921 byla Babička poprvé zfilmována, černobílý němý film režírovala Thea Červenková, babičku hrála Ludmila Lvová-Innemannová a Barunku její dcera Liduška Innemannová; ani ne čtyřicetiminutový film zpracovává nejdůležitější fragmenty z knihy. V roce 1940 vznikla známá filmová verze režiséra Františka Čápa s Terezií Brzkovou v titulní roli a Natašou Tanskou jako Barunkou, paní kněžnu hrála Marie Glázrová a Viktorku Jiřina Štěpničková. Ještě předtím, v roce 1935, byl natočen film Viktorka, zpracovávající samostatný tragický příběh Viktorky a černého myslivce z Babičky; režii měl Jan Svoboda, hudbu složil Otakar Jeremiáš a titulní roli vytvořila Jarmila Beránková. Dvoudílný barevný televizní film Babička pak natočil v roce 1971 Antonín Moskalyk podle scénáře Františka Pavlíčka; babičku hraje Jarmila Kurandová, Barunku tehdy debutující Libuše Šafránková, Viktorku Libuše Geprtová, paní kněžnu Květa Fialová a komtesu Hortensii Magda Vášáryová; hudbu složil Luboš Fišer. Babička se dočkala i divadelních adaptací, známá je například dramatizace Jana Antonína Pitínského a Lenky Kolihové Havlíkové na motivy scénáře Růženy Pohorské z roku 1895, uvedená v Pitínského režii v Národním divadle v Praze v roce 2007 s Vlastou Chramostovou v titulní roli. A existují i dvě adaptace operní.

Babička v opeře A. V. Horáka
Nevím, jaký měla Božena Němcová vztah k hudbě, ale jistě by ji ani ve snu nenapadlo nejen to, jak milovanou a důležitou se její Babička stane, ale že se dokonce dočká dvou operních adaptací. Stalo se tak na samém počátku 20. století, téměř čtyřicet let po autorčině smrti. Dne 3. března 1900 měla v pražském Národním divadle premiéru Babička Antonína Vojtěcha Horáka; libreto napsal Adolf Wenig, dirigoval Adolf Čech, režii měl František Adolf Šubert. A. V. Horák (1875–1910) byl tehdy velmi mladý, pětadvacetiletý skladatel a za sebou měl už jednoaktovou operu Na večer Bílé soboty taktéž na Wenigovo libreto, která měla v Národním divadle premiéru 21. září 1898. Horák vystudoval učitelský ústav v Praze a po jeho absolvování dva roky učil. Současně se vzdělával v hudbě. Klavír studoval u Ondřeje Horníka a ve skladbě byl jeho učitelem Zdeněk Fibich. Od roku 1901 byl dirigentem divadelního orchestru v Brně a o rok později se stal dirigentem Městského divadla v Plzni. Dva roky řídil orchestr v Osijeku v Chorvatsku. Po návratu do Prahy se stal prvním kapelníkem Smíchovské operety. V prosinci 1909 nastoupil jako první dirigent opery v Bělehradě, ale hned v lednu 1910 vážně onemocněl a záhy zemřel. Kromě dvou oper a jedné nedokončené (Do světa) je Horák autorem symfonie, smyčcové serenády, písní na slova Jaroslava Vrchlického, Josefa Václava Sládka, Vítězslava Hálka a Františka Ladislava Čelakovského, kantáty První májová noc na text Karla Jaromíra Erbena, scénické hudby ke hře Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák a ke hře Aloise Jiráska Lucerna či předehry ke hře Františka Adolfa Šuberta Jan Výrava. S ředitelem Národního divadla F. A. Šubertem byli jak Horák, tak Wenig v příbuzenském vztahu, a tak se po Praze šuškalo, když se připravovalo uvedení operní Babičky, že „na výpravu jediné této opery věnovalo se více, než na výpravu všech oper Smetanových“. Kostýmy vytvořil Karel Štapfer dle popisu Boženy Němcové a dle originálů v Národopisném museu, vyroben byl i nový nábytek.

Horákova opera se hrála jedenáctkrát (do 24. června 1900). Libretu se vytýkalo málo děje a tento nedostatek nemohl omluvit ani podtitul „obrazy venkovského života“. Horákova hudba podle Karla Hoffmeistera v časopise Daliboru „nemá ani českého ani právě svého rázu; je to taková bezbarvá, neurčitě šedá spojovací hmota, v níž se ty národní a smetanovské kaménky pestře blýskají. A celek připadá mi […] jako mozaika velmi prostého druhu, kde rozhodíte nazdařbůh barevná i bezbarevná sklíčka po půdě, ať složí se ve tvary zcela libovolné.“ V Národních listech se psalo: „Není pochyby, že zoperizování díla tak oblíbeného přinese si do hlediště celý zájem, celou lásku, chovanou k němu samému. Je v tom výhoda, ale též nebezpečí. Nebezpečí velikých iluzí, s nimiž do divadla přicházíme. […] Nestalo se vám již, že jste byli zklamáni ilustracemi sebedovednějšího románu, který vám přirostl k srdci? […] Operní zpracování Babičky bude pro její naprostou nedramatičnost vždy podnikem velmi choulostivým. Jen skladatel, který má velký dar charakterizační, který má humor, národní ráz v krvi a nadevše velkou poezii v tónech, může uspět umělecky tou horskou selankou.“

Na Starém bělidle Karla Kovařovice
V Horákově opeře vystupují snad všechny postavy z Babičky a autoři nevynechávají nic podstatného, včetně příběhu Viktorky. Už po premiéře Horákova díla se psalo, že na opeře na stejný námět pracuje také Karel Kovařovic (1861–1920) a že jeho opera, označená jako „lyrické scény“ (podle vzoru Čajkovského Evžena Oněgina), bude mít název Na Starém bělidle. Libreto ke Kovařovicově opeře napsal Karel Šípek a premiéra se konala v Národním divadle 22. listopadu 1901, tedy zhruba rok a půl po Horákově opeře. Dirigoval sám Kovařovic, který byl od roku 1900 až do své smrti šéfem opery Národního divadla a za sebou měl již opery Ženichové (1884), Cesta oknem (1886), Noc Šimona a Judy (1892) a Psohlavci (1898) a operu-parodii Edip král (1894). Operu o čtyřech obrazech Na Starém bělidle režíroval Robert Polák, babičku (alt) zpívala Marie Klánová a paní kněžnu (mezzosoprán) Růžena Maturová. Hrála se šestnáctkrát až do roku 1904.

Libretista vybral z rozvětveného a málo dramatického původního příběhu jen souvislejší dějové epizody, zejména milostný příběh Jakuba a Kristly nebo komtesy Hortensie a florentského malíře, naopak vynechává třeba příběh Viktorčin a babička i celá Proškova rodina se vlastně ocitají mimo střed děje i zájmu. Jednotlivé obrazy mají podtituly: Svátek na Starém bělidle, Hoši jdou na vojnu, U babičky v zimě a U paní kněžny. Opera vrcholí nikoli babiččinou smrtí, ale návratem odvedence Jakuba Míly z vojny, na něhož čeká Kristla; i komtesa Hortensie se dočkala svého štěstí, a tak všichni tři děkují kněžně, ta však odkazuje na jejich mocnou přímluvkyni, babičku. Kněžna, mlynářský pan otec a všichni vesničané zpívají chválu „naší babičce“ („Jsi šťastná žena, stařenko mám milá… Buď zdráva babička nám na sto let“). Anna Hostomská v průvodci Opera píše, že partituru Kovařovicovy opery prostoupila idyličnost: „Výběr nejidyličtějších scén vedl pak k tomu, že námět [Kovařovic] proměnil v selanku a že i hudba dostala převahou idylický ráz, kdežto hluboká moudrost babiččiny postavy i její podstatné zásahy do vytváření charakteru osob kolem ní a celá tíha tvrdého jejího života tu není zachycena. Kovařovicova hudba na několika místech postihuje sice základní nápěvnost českého lidu, ale mnohdy, zejména svými impresionistickými náběhy, řídí se spíše skladebnou manýrou francouzského typu Massenetova než bezprostřední realističností předchozí české hudby.“

I podle dobových recenzí se Kovařovic nechal ovlivnit „měkkou francouzskou melodikou“ a v orchestraci „barvami moderní školy francouzské“. „V novém svém díle ukázal se skladatel ze zcela jiné stránky nežli ve svých Psohlavcích, kde převaha dramatického živlu vedla jej na dráhu velkých rysů a velké erupce hudebních jeho sil tvůrčích – v tichý ševel idylického zákoutí českého zabral se s celou vášnivostí látkového kontrastu. Ačkoli vždy zůstane nám jistá pochybnost o oprávnění obrazů, pouhých výstřihů života slabou nití osob a nikoli dějem spojených na jevišti, přece s daleko větší sympatií hledíme na novou operu, nežli na předchůdkyni její, Horákovu Babičku.“

Josef Vymětal napsal později, u příležitosti Kovařovicových padesátin: „Pravda, svéráz Kovařovicův není tak ostře vysloven jako u Smetany nebo u Dvořáka, ale to ještě není důvodem, že by Kovařovic svérázným vůbec nebyl. […] Nejednou se už stalo, že v tom kterém díle některého z mladších skladatelů zaslechli jsme notu, při které bylo jasno: to je Kovařovic! A to by bylo bez svérázu Kovařovicova nemyslitelno. Ani s těmi pověstnými vlivy francouzskými, zejména massenetovskými, ve Starém bělidle není to tak zlé, jak se kdysi proneslo a pak bylo bezmyšlenkovitě dále opakováno. Co má Kovařovic s Francouzi společného, je elegance a ušlechtilost výrazu, uhlazenost faktury, průzračnost a hybnost byť i nejsložitější polyfonie, tedy samé jen vnější vlastnosti. Obsahem zůstává však vždy a ve všem svým a českým.“

I přes všechnu kritiku Kovařovicova verze Babičky zcela zastínila operu Horákovu, ačkoli ta se knižní předlohy drží věrněji. Opera Na Starém bělidle se v Národním divadle dočkala dalších pěti inscenací: 1907–1908 (hrála se osmkrát, režie Robert Polák, dirigent František Picka, babička opět Marie Klánová a paní kněžna opět Růžena Maturová), 1916–1924 (hrála se jednapadesátkrát, režie Robert Polák, dirigenti Karel Kovařovic, Rudolf Zamrzla a Josef Winkler, babička Věra Pivoňková, paní kněžna Marja Bogucká a Gabriela Horvátová), 1930–1931 (hrála se desetkrát, režie Ferdinand Pujman, dirigenti Otakar Ostrčil a Josef Vinkler, babička Marie Šlechtová, paní kněžna Marta Krásová), 1935–1936 (hrála se dvanáctkrát, režie Ferdinand Pujman, dirigent Vincenc Maixner, babička Marie Šlechtová, paní kněžna Marta Krásová), 1949–1951 (hrála se sedmatřicetkrát, režie Jiří Fiedler, dirigenti Jindřich Bubeníček a Josef Čech, scéna Josef Svoboda, babička Marta Krásová a Věra Krilová, paní kněžna Zdenka Hrnčířová a Jaroslava Procházková). Dosud poslední inscenace opery připravily Divadlo F. X. Šaldy v Liberci roku 1964 a Státní divadlo Ostrava roku 1971. Dnes už jsou obě opery, jak Kovařovicova, tak zvláště Horákova, prakticky zapomenuté.

Dosud nevydanou nahrávku Kovařovicovy opery pořídil Československý rozhlas v roce 1948. Babičku zpívá Marta Krásová a paní kněžnu Milada Jirásková; Pražský rozhlasový orchestr řídí František Dyk. Vedle této kompletní nahrávky pořídil Československý rozhlas také nahrávku samotné předehry (1974, Orchestr Národního divadla řídí František Vajnar) a několik nahrávek nejpopulárnějšího čísla, písně mlynáře z prvního dějství (Karel Kalaš, Jaroslav Horáček, Karel Průša). Její podání od Karla Kalaše z roku 1952 vydal Radioservis v roce 2015 na CD Česká romantická opera.