Babička Boženy Němcové a její operní zpracování

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Babička filmová
Babička k nám patří, ať už ji vnímáme jakkoli, ať už ji čteme nebo ne, podobně jako Haškův Dobrý voják Švejk – není snad jiných prozaických knih v české literatuře, jež by byly vnímány s takovými rozpory i nadšením, tak často vydávány, s takovým úspěchem… V roce 1921 byla Babička poprvé zfilmována, černobílý němý film režírovala Thea Červenková, babičku hrála Ludmila Lvová-Innemannová a Barunku její dcera Liduška Innemannová; ani ne čtyřicetiminutový film zpracovává nejdůležitější fragmenty z knihy. V roce 1940 vznikla známá filmová verze režiséra Františka Čápa s Terezií Brzkovou v titulní roli a Natašou Tanskou jako Barunkou, paní kněžnu hrála Marie Glázrová a Viktorku Jiřina Štěpničková. Ještě předtím, v roce 1935, byl natočen film Viktorka, zpracovávající samostatný tragický příběh Viktorky a černého myslivce z Babičky; režii měl Jan Svoboda, hudbu složil Otakar Jeremiáš a titulní roli vytvořila Jarmila Beránková. Dvoudílný barevný televizní film Babička pak natočil v roce 1971 Antonín Moskalyk podle scénáře Františka Pavlíčka; babičku hraje Jarmila Kurandová, Barunku tehdy debutující Libuše Šafránková, Viktorku Libuše Geprtová, paní kněžnu Květa Fialová a komtesu Hortensii Magda Vášáryová; hudbu složil Luboš Fišer. Babička se dočkala i divadelních adaptací, známá je například dramatizace Jana Antonína Pitínského a Lenky Kolihové Havlíkové na motivy scénáře Růženy Pohorské z roku 1895, uvedená v Pitínského režii v Národním divadle v Praze v roce 2007 s Vlastou Chramostovou v titulní roli. A existují i dvě adaptace operní.

A. V. Horák: Babička – kostýmní návrh Paní kněžny od Karla Štapfera (zdroj archiv Národního divadla)

Babička v opeře A. V. Horáka
Nevím, jaký měla Božena Němcová vztah k hudbě, ale jistě by ji ani ve snu nenapadlo nejen to, jak milovanou a důležitou se její Babička stane, ale že se dokonce dočká dvou operních adaptací. Stalo se tak na samém počátku 20. století, téměř čtyřicet let po autorčině smrti. Dne 3. března 1900 měla v pražském Národním divadle premiéru Babička Antonína Vojtěcha Horáka; libreto napsal Adolf Wenig, dirigoval Adolf Čech, režii měl František Adolf Šubert. A. V. Horák (1875–1910) byl tehdy velmi mladý, pětadvacetiletý skladatel a za sebou měl už jednoaktovou operu Na večer Bílé soboty taktéž na Wenigovo libreto, která měla v Národním divadle premiéru 21. září 1898. Horák vystudoval učitelský ústav v Praze a po jeho absolvování dva roky učil. Současně se vzdělával v hudbě. Klavír studoval u Ondřeje Horníka a ve skladbě byl jeho učitelem Zdeněk Fibich. Od roku 1901 byl dirigentem divadelního orchestru v Brně a o rok později se stal dirigentem Městského divadla v Plzni. Dva roky řídil orchestr v Osijeku v Chorvatsku. Po návratu do Prahy se stal prvním kapelníkem Smíchovské operety. V prosinci 1909 nastoupil jako první dirigent opery v Bělehradě, ale hned v lednu 1910 vážně onemocněl a záhy zemřel. Kromě dvou oper a jedné nedokončené (Do světa) je Horák autorem symfonie, smyčcové serenády, písní na slova Jaroslava Vrchlického, Josefa Václava Sládka, Vítězslava Hálka a Františka Ladislava Čelakovského, kantáty První májová noc na text Karla Jaromíra Erbena, scénické hudby ke hře Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák a ke hře Aloise Jiráska Lucerna či předehry ke hře Františka Adolfa Šuberta Jan Výrava. S ředitelem Národního divadla F. A. Šubertem byli jak Horák, tak Wenig v příbuzenském vztahu, a tak se po Praze šuškalo, když se připravovalo uvedení operní Babičky, že „na výpravu jediné této opery věnovalo se více, než na výpravu všech oper Smetanových“. Kostýmy vytvořil Karel Štapfer dle popisu Boženy Němcové a dle originálů v Národopisném museu, vyroben byl i nový nábytek.

Horákova opera se hrála jedenáctkrát (do 24. června 1900). Libretu se vytýkalo málo děje a tento nedostatek nemohl omluvit ani podtitul „obrazy venkovského života“. Horákova hudba podle Karla Hoffmeistera v časopise Daliboru „nemá ani českého ani právě svého rázu; je to taková bezbarvá, neurčitě šedá spojovací hmota, v níž se ty národní a smetanovské kaménky pestře blýskají. A celek připadá mi […] jako mozaika velmi prostého druhu, kde rozhodíte nazdařbůh barevná i bezbarevná sklíčka po půdě, ať složí se ve tvary zcela libovolné.“ V Národních listech se psalo: „Není pochyby, že zoperizování díla tak oblíbeného přinese si do hlediště celý zájem, celou lásku, chovanou k němu samému. Je v tom výhoda, ale též nebezpečí. Nebezpečí velikých iluzí, s nimiž do divadla přicházíme. […] Nestalo se vám již, že jste byli zklamáni ilustracemi sebedovednějšího románu, který vám přirostl k srdci? […] Operní zpracování Babičky bude pro její naprostou nedramatičnost vždy podnikem velmi choulostivým. Jen skladatel, který má velký dar charakterizační, který má humor, národní ráz v krvi a nadevše velkou poezii v tónech, může uspět umělecky tou horskou selankou.“

K. Kovařovic: Na Starém bělidle, ND 1949 (zdroj archiv ND / foto Josef Heinrich)

Na Starém bělidle Karla Kovařovice
V Horákově opeře vystupují snad všechny postavy z Babičky a autoři nevynechávají nic podstatného, včetně příběhu Viktorky. Už po premiéře Horákova díla se psalo, že na opeře na stejný námět pracuje také Karel Kovařovic (1861–1920) a že jeho opera, označená jako „lyrické scény“ (podle vzoru Čajkovského Evžena Oněgina), bude mít název Na Starém bělidle. Libreto ke Kovařovicově opeře napsal Karel Šípek a premiéra se konala v Národním divadle 22. listopadu 1901, tedy zhruba rok a půl po Horákově opeře. Dirigoval sám Kovařovic, který byl od roku 1900 až do své smrti šéfem opery Národního divadla a za sebou měl již opery Ženichové (1884), Cesta oknem (1886), Noc Šimona a Judy (1892) a Psohlavci (1898) a operu-parodii Edip král (1894). Operu o čtyřech obrazech Na Starém bělidle režíroval Robert Polák, babičku (alt) zpívala Marie Klánová a paní kněžnu (mezzosoprán) Růžena Maturová. Hrála se šestnáctkrát až do roku 1904.

Libretista vybral z rozvětveného a málo dramatického původního příběhu jen souvislejší dějové epizody, zejména milostný příběh Jakuba a Kristly nebo komtesy Hortensie a florentského malíře, naopak vynechává třeba příběh Viktorčin a babička i celá Proškova rodina se vlastně ocitají mimo střed děje i zájmu. Jednotlivé obrazy mají podtituly: Svátek na Starém bělidle, Hoši jdou na vojnu, U babičky v zimě a U paní kněžny. Opera vrcholí nikoli babiččinou smrtí, ale návratem odvedence Jakuba Míly z vojny, na něhož čeká Kristla; i komtesa Hortensie se dočkala svého štěstí, a tak všichni tři děkují kněžně, ta však odkazuje na jejich mocnou přímluvkyni, babičku. Kněžna, mlynářský pan otec a všichni vesničané zpívají chválu „naší babičce“ („Jsi šťastná žena, stařenko mám milá… Buď zdráva babička nám na sto let“). Anna Hostomská v průvodci Opera píše, že partituru Kovařovicovy opery prostoupila idyličnost: „Výběr nejidyličtějších scén vedl pak k tomu, že námět [Kovařovic] proměnil v selanku a že i hudba dostala převahou idylický ráz, kdežto hluboká moudrost babiččiny postavy i její podstatné zásahy do vytváření charakteru osob kolem ní a celá tíha tvrdého jejího života tu není zachycena. Kovařovicova hudba na několika místech postihuje sice základní nápěvnost českého lidu, ale mnohdy, zejména svými impresionistickými náběhy, řídí se spíše skladebnou manýrou francouzského typu Massenetova než bezprostřední realističností předchozí české hudby.“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments