Bach, Janovy pašije a Musica Florea

Na posledním koncertu cyklu Stará hudba v letošní sezóně zaznělo jedno z nejvýznamnější děl Johanna Sebastina Bacha Janovy pašije (Johannes-Passion), BWV 245. Koncert byl zařazen do Velikonočního festivalu Praha, který bude probíhat až do soboty 30. dubna, kdy v Rudolfinu vystoupí světoznámý Paul Badura-Skoda.


Pašijové hry byly oblíbeným představením již od středověku. Věřící tehdy neměli možnost získat znalosti o životě Ježíše Krista z psaných textů, neboť knihy byly vzácností a valná většina „prostých lidí“ stejně číst neuměla. Obyvatelstvo, které žilo mimo města, navíc do kostela chodilo velmi zřídka. Ještě ve vrcholném středověku máme zachovány listiny vybízející církevní hodnostáře, aby se snažili svým farníkům vysvětlit nutnost zúčastnit se mše, zpovědi a přijímání alespoň jedenkrát ročně (což jistě není běžná představa o formách středověké religiozity). Nejvhodnější příležitostí, jak věřící do kostela přilákat byly církevní svátky. U příležitosti Velikonoc se vizuálně předváděly události utrpení, smrti a případně vzkříšení Ježíše Krista, jak jsou vylíčeny v evangelijních textech. Pašijové hry byly doprovázeny vysvětlujícím slovem a zpěvem. Zároveň se pašije četly i v kostelech, prokládány byly zpěvy, v renesanci se objevuje zhudebnění kompletní (bez nástrojů). Potridentský vývoj oratorní formě pašijí nepřál, oblibu získala ovšem v protestantském prostředí, kde znalost Bible byla základní výbavou věřících. Nejslavnější fáze německých pašijí začíná jménem Heinricha Schütze, v jehož dílech získává významnější úlohu nástrojový doprovod. V 18. století sice nadále tvoří základní složku pašijí zhudebnění evangelijního textu, jsou ale přidávány další texty, formálně se díla dělí na recitativy, árie, chorály a sbory, nezřídka se pašije staly skutečným hudebním představením.

Janovy pašije jsou Bachovým prvním dílem tohoto žánru, první uvedení se konalo na Velký pátek 1724. Také Bach zhudebňoval nejen biblický text, ale též Brockesovu pašijovou báseň a pravděpodobně i vlastní texty. Dějem provází vypravěč (Evangelista), některé postavy (Ježíš, Petr, Pilát) mají přímé promluvy, dalším sólovým hlasům jsou svěřeny árie. Významnou dramatickou úlohu má sbor jako tzv. turbae, čili skupiny lidu, kněží atd. Sbor zároveň zpívá oslavné chorály. Hudba a zpěv vyvolává zejména v prvním dílu až vizuální představy, této skutečnosti si na Janových pašijích cenil i Bertolt Brecht. Snad právě tato vlastnost díla vedla Bacha, který se při nástupu ke sv. Tomáši musel zavázat, že nebude skládat skladby divadelní povahy, k několikerému přepracování díla.

 


Obsazení sboru bylo komorní, jak zřejmě předpokládal i Bach a jak bývá při „autentickém“ provádění obvyklé. Protože byli angažováni zkušení zpěváci a zpěvačky, podařilo se získat zvuk skutečně dramatický i dostatečně majestátný, celkově však značně odlišný od provedení s velkým orchestrem a sborem. Ze sólových hlasů má v Janových pašijích největší prostor Evangelista, kterého zpíval Jaroslav Březina velice kultivovaně a s pochopením pro text, jak jsme u něj v tomto repertoáru ostatně již zvyklí. Některé jeho výšky však tentokrát nezněly přirozeně a zrovna příjemně. Árii Ach, mein Sinn… však provedl se zdarem. Procítěným výkony potěšila v árii Von den Stricken… Markéta Cukrová, dokonalé bylo provedení rozsáhlejší sopránové árie Zerfliesse, meine Herze… v podání Barbory Sojkové. Také od Tomáše Krále se dají pravidelně očekávat niterné výkony, což potvrdil v ariosu Betrachte, meine Seel´… nebo v árii Mein teurer Heiland, kde zpíval se sborem. Konečně bych se ještě rád zmínil o Jaromíru Noskovi(árie Eilt, ihr…), kterého se do budoucna vyplatí sledovat.

 


Marek Štrynclřídil koncert od violoncella a opět bylo úžasné pozorovat, jak všechny v orchestru hudba baví a jak ji mají rádi. Něco podobného jsme mohli v neděli sledovat na koncertě Bejuna Mehty. Čím to, že jsou ansámbly staré hudby tak nadšeny ze své práce? Když zrovna nehrají, poslouchají ostatní, z jemných pohybů je často vidět, jak hudbou žijí. Kéž bychom podobné nadšení viděli všude!

K závěrečným větám mne inspiroval pohled do orchestřiště Národního divadla, kam jsem měl v pátek 22. dubna na 4. představení Parsifala (bohužel) dobrý výhled. Druhá hobojistka třetinu představení strávila položena na pultu nebo živě rozprávějící s kolegyní a občas laškující s kolegou vedle. Došlo i na malování si do partů, což velmi zajímalo i kolegu flétnistu a další (opravdu šlo o dynamická znaménka?) Hudební nástroje se pak sbíraly z podlahy na poslední chvíli…

Velikonoční festival Praha
Musica Florea
Marek Štryncl – dirigent
Barbora Sojková – soprán
Irena Troupová – soprán
Markéta Cukrová – alt
Marta Fadljevičová – alt
Jaroslav Březina – tenor (Evangelista)
Hasan El-Dunia – tenor
Ondřej Maňour – tenor
Tomáš Král – baryton (Ježíš)
Jaromír Nosek – bas (Pilát)

program:
Johann Sebastian Bach: Janovy pašije, BWV 245

www.fok.cz
www.musicaflorea.cz

Související články


Reakcí (27) “Bach, Janovy pašije a Musica Florea

  1. Podívejte, je to tak, pro mě osobně, je extrémně obtížné kritizivat někoho, koho osobně znám. A navíc, jakožto interpret, si dokážu představit všechny obtíže. Obdivuji všechny, kteří vystoupí a nesou kůži na trh. Protože vím, jaké to je. Ale vy jste kritik. Servítky si brát nemusíte…. nebo ano? Jsem ráda, že jste četl. Bylo to především pro vás. Jde mi jen o to, že vkus publika se musí tak trochu vychovávat. A objektivní, nezaujatý a nestranný kritik se cení zlatem. Já to nejsem. Mám ke spoustě z nich velmi kladný osobní vztah… a nejde mi to přes srdce a proto jsem to smazala.

  2. Děkuji Vám, Evo, za ohlas. Naprosto Vás chápu. Z větší částí jsem souhlasil, ale respektuji Vaše tozhodnutí.
    Jinak si můžete být jista, že si servítky beru, zejména pokud něco vytýkám, tak zvažuji každé slovo a věřte mi, že čím dál tím víc. Mimo jiné proto, že si velice dobře uvědomuji, co stojí za tím někde vystoupit. A znovu připomínám, že nejsem kritik (míněno profesně, jinak jsme jimi všichni, kdo zrovna neúčinkujeme).

  3. Vážený pane Šimáčku, Vaše srovnání neomluvitelného chování hobojistky a nadšení souboru Musica Florea je provokativní. Doufám, že jako odborník i Vy tušíte, že ona mladá dáma by na podobném koncertě měla hudbu stejně ráda, a že obrázky v notách a dřímající hráč při pětihodinové produkci se stanou i v lepších rodinách. Jde jen o míru, jakou si může kde dovolit. Je mi velmi líto, že pracovní atmosféra v Národním divadle naučí neúctě k představení, výkonům i publiku tak brzo i mladé a nadějné členy orchestru. Kéž by se při reformě konečně někdo zajímal o motivaci a sebeúctu, nejen tu finanční, ale i pracovní. Tak jako je to v neporovnatelném souboru Musica Florea.

  4. Tak tu mame kritiku nekritiku od kritika nekritika. Jak se vam to pane Simacku cte? A pise? A jak se vam sedi a posloucha Florea a ND (SOP – ale tam uz vlastne nechodite)? Dokazete si pane Simacku predstavit zminenou druhou hobojistku, jak se jemne pohupuje s privrenyma ocima pri sole kolegy fletnisty ve druhem aktu Parsifala po trech hodinach strnuleho sezeni a nekonecnych tacetech? Je usmevne, ze srovnavate chovani hracu komorniho souboru s hraci orchestru ND. Proste konfrontace za kazdou cenu, ze?
    Prestante se uz verejne navazet do muzikantu opernich divadel. Jsou to delnici te nejtvrdsi hudebni praxe, mizerne ohodnocene a pak je tu nejaky pan Simacek (Drapelova), kteri si proste musi pichnout.
    homberg@gmx.com

  5. Pan Šimáček si musí píchnout proto, že je také podle svého názoru mizerně ohodnocen (kolik lidí si asi myslí, že je nadprůměrně ohodnoceno?) a za lístek na Parsifala dal 600,- Kč. Místo toho, aby se mohl soustředit na dění na jevišti a hudbu, dral se mu v jednom dějství do zorného pole neustálý neklid v části orchestru (a na třetím představení to bylo stejné, jak si uvědomil při čtvrtém). Až bude orchestr v ND zakrytý jako v Bayreuthu, ať si, kdo chce, hraje třeba na hlavě, ale tady to ruší. Výtka pana Šimáčka nemířila k orchestru ND, který považuje za jeden z nejlepších divadelních orchestrů u nás (ne-li nejlepší, ale mimopražské tolik nezná), ale k některým jeho členům, resp. členkám, kteří mu kazili představení tentokrát nikoliv svou hrou (ač by se dalo spekulovat o tom, kolik nepřesností může být způsobeno nepozorností).

  6. Ježíši to je úroveň pánů a dam z orchestru ND. I kdybyste odváděli, vážení členové tamního orchestru, nadpozemsky skvostné výkony (což zpravidla neděláte), tak to, že si hobojistka hraje piškvorky je trapné. Místo abyste raději mlčeli, píšete tu pokaždé ty své výlevy. Proč? Jste jen pro ostudu. Když už někdo upozorní na to, že se chováte neprofesionálně, tak se zachováte ještě neprofesionálněji a píšete tyhle zastydlé a hloupé komentáře. Co já jsme jenom viděl, vašeho žvanění během představení , rachocení židlemi a poté nadávání ve večerní tramvaji na své kolegy, dirigenta nebo zpěváky – vždycky to byli členové orchestru ND. Styďte se a přestaňte psát tyhle hloupé komentáře.

    Jan

  7. Pane Simacku, kdo byl ten vecer v ND dirigentem? To, ze je v orchestru neklid a nesoustredeni je v prve rade veci dirigenta, ktery by mel bud mit takovou autoritu, ze si nikdo nedovoli jakkoliv vyrusovat, ci by mel takove excesy utnout hned v zarodku. Jak videt, dirigent ten vecer nebyl zrejme tim nejlepsim…
    P.S. napada me, kam ted budete na operu v Praze chodit, kdyz ani SOP, ani ND uz vas nedokazou plne uspokojit

  8. Dobrý den, nechápu, proč se pod článkem o koncertu Musica Florea musí řešit kvalita či nekvalita orchestru ND. Proč se zde raději nediskutuje o díle Bacha apod.? Proč se v diskuzích na tomto webu stále řeší to samé – někdo řekne, že se mu nelíbilo cosi na orchestru a pár lidí z orchestru zde pak stále stejně argumentuje a svádí vinu na dirigenty, šéfy, ministerstvo, platy, kolegy. Diskuze má být dialogem a ne dvěma monology!

  9. Pane Šimáčku, Váš závěrečný odstavec v článku mě opravdu velmi utvrzuje v názoru na upadající hudební kritiku v tomto státě. Jak si můžete dovolit napsat téměř osobní útok na jednotlivce v článku, který má být dle mého názoru objektivní, věcný a hlavně důstojný. Na představení Parsifala jsem byla ten večer také, seděla jsem na místě, kde bylo velmi dobře vidět do orchestřiště a především na dechovou sekci a dirigenta. Ani minutu jsem neměla pocit, že by byl orchestr nesoustředěný, a dokonce jak píšete "laškující". Dirigent John Fiore dokázal dostat z orchestru úžasný zvuk, téměř dokonalý zvuk a vytvořit tak jedno z nejlepších představení v sezoně, že by tento článek mohl vzít i jako útok proti sobě samému, protože zrovna při jeho produkcích si nikdo ani nedovolí sebemenší náznak neochoty nebo dokonce nekázně. Prosím, ušetřete nás příště takových osobních útoků, a pokud máte potřebu využívat svého postavení novináře k urážkám jednotlivců, a deprimovat mladé umělce, raději pište o nehmotných věcech, kterým nemůžete uškodit. K zamyšlení bych Vám také dala příklad novinářského chování na tiskové konferenci orchestru FOK, kde byla jako host pozvána Dagmar Pecková, a nikdo z padesátky novinářů nebyl schopný položit jedinou otázku. Je mi až trapné, že musím vyslovit, že to vypadalo, jako by se novináři přišli najíst, napít a vyzvednout nahrávku zdarma. Copak je tak těžké nachystat si dvě věcné otázky?
    Děkuji a budu se těšit na kvalitní a věcné recenze.
    MR – manažerka PR

  10. Rád bych se taky přidal: I kdyby vše o chování orchestru ND při dotyčném představení Parsifala bylo vymyšlené (proč by to ale autor dělal?), špatná disciplína a nevalný přístup nejednoho z členů orchestru ND je notoricky známou věcí. Stačí zajít do divadla, o jejich hlasitých komentářích po představení v tramvaji před diváky ani nemluvě. Běžte se podívat třeba právě na koncerty souborů staré hudby a uvidíte ten do očí bijící rozdílný přístup, s jakým tam členové souborů ke své práci přistupují. O tom, jak se někteří lidé z orchestru ND i Státní opery dokážou projevovat třeba zrovna na tomto plénu, ani nemluvě. Však se podívejte na starší články o slučování obou divadel. Z toho, co někteří píší, je až na zvracení. I to o nich hodně vypovídá. Karel

  11. Pro Homberga: Máte pravdu, že pan Šimáček je asi někdy rád provokativní, ale většinou se trefí do černého stejně jako jeho recenze. Pohybuji se v hudební branži a docela dost sleduji, jak média hodnotí pražský hudební život. V posledních číslech časopisu Harmonie a Hudební rozhledy jsem narazila na několik kritik, které se s jeho hodnocením shodují. Hodnocení Symfonie S. Bodorové od J. Bálka v Harmonii je téměř stejné, H. Jarolímkové v Hudebních rozhledech také. Ta se více zabývala formální stránkou skladby, o níž psala průvodní slovo do programu, kde použila velké části textu V. Tachecího z časopisu FOKUS. O. Janáčková obšírně referuje o vizuální stránce Heřmanova Parsifala, na několika místech se shoduje s myšlenkami P. Šimáčka. Výkony zpěváků a orchestru ale hodnotí většinou jednou větou. Její článek o festivalu Opera 2011 si všímá dobrých výkonů, naopak mlčí o nezdařilých (kromě M. Cavalcantiho). P. Šimáček má asi víc odvahy nebo chce popichovat. Také H. Havlíková píše v Hudebních rozhledech pouze o vydařených pěveckých výkonech, s jedinou výjimkou W. Taa. Více se zmiňuje o horších výkonech orchestrů. Recenze L. Vytlačila na koncert H. Blažíkové a B. Sojkové je dokonce parafrází recenze P. Šimáčka. Shodují se tam celé věty. Několikrát jsem od kolegů slyšela odsudky P. Šimáčka, ale musím říct, že i díky němu Operaplus zvedá laťku domácím „odborným“ hudebním periodikům, jak napsal Jan na jiném místě. Jen by si mohl uvědomit, že některými odsudky smete i ty, co za průšvih nemohou.

  12. Vidím, že je zde živo…

    Anonymní v 13:14: Děkuji za apologii, obdivuji Váš přehled. Znovu ale musím zopakovat, že zejména nad negativními komentáři přemýšlím velmi dlouho a mnohdy se jich i zdržím. Např. v této recenzi jsem pominul dva slabší výkony, což mi také bylo vyčteno. Celkový zážitek ale bohatě překryl ony dva krátké momenty. Pracující v kolektivních tělesech bohužel musí počítat s tím, že někdy jejich práci shodí pár jiných z jejich týmu. To se netýká jen hudby a divadla. Nikdy jste si nepostěžovala na neschopné úřady, policii, poštu? Určitě i tam ale pracují schopní a slušní lidé, co to někdy „odnesou“ za pár jiných…

  13. Pro paní manažerku PR MR (ha ha): částečně sdílím Váš názor, že hudební kritika v tomto státě upadá. Otázkou je, co pod pojmem „hudební kritika“, „kritik/kritička“, „novinář/ka“ chápeme. Kromě toho mám dojem, že část diskutujících (nechci Vás, PR, podezírat z toho samého) nepostřehla, že se poněkud změnila doba. Asi by Vám nevadilo, pokud bych zmíněné výtky pronesl v hospodě po představení v diskusi se známými. Jednoduše proto, že byste je neslyšela. V dnešní době ale máme VŠICHNI možnost být tak trochu „novináři“ a „novinářkami“, „kritiky“ a „kritičkami“. Jen se podívejte, kolik vzniklo jen u nás webů a blogů obdobného zaměření. Internet je médium, které umožňuje publikovat prakticky cokoliv, co kdo chce. Jakou váhu a jaký význam tomu přikládá druhá strana, je zcela na ní. Že se jí nelíbí, že je najednou slyšet onen hlas, dříve znějící jen u onoho hospodského stolu nebo maximálně v rubrice „redakční pošta“, může být pochopitelné. Tak na jistém webu hodnotícím restaurace opakovaně protestuje vedení restaurací, když si někdo dovolí takto veřejně prohlásit, že mu u nich nechutnalo nebo dokonce byla špatná obsluha.

    Přečtěte si prosím mou recenzi o premiéře Parsifala, kde píšu, že všichni v orchestru hráli „s maximálním soustředěním“. Bohužel, na 3. a 4. představení tomu tak již u všech nebylo. Je celkem pochopitelné, že to popíráte. Stejně jako když si stěžuji na vpouštění opozdilců po začátku představení, dostanu odpověď, že to není pravda. Asi mi na nohu stoupl duch. Naposledy příslušná kompetentní osoba z ND mou stížnost (viz komentáře k premiéře Nápoje lásky) uznala s tím, že se to nebude opakovat. Takže na druhém představení Parsifala bylo vše při starém, slušní lidé museli kvůli opozdilcům vstávat atd. Na tomto představení jsem si všiml i další věci: po skončení prvního dějství pan sbormistr Vasilek dosti ostře sděloval uvaděčce, že není možné, aby na boku druhé galerie seděli lidé na přístavcích, protože „sboristky mají problém projít a paní Škvárová nemá odkud zpívat“. S překvapením jsem zjistil, že na čtvrtém představení je zde opět několik přístavků, sbor měl znovu problémy projít a uprostřed představení musel pan Vasilek tyto lidi „vyhazovat“. Řekněme si rovnou, že při představení si u nás dělá „kdo chce, co chce“: některými (!) v orchestru počínaje, přes provozní personál až po lidi v publiku. Upozornit na to nepovažuji za nedůstojné (pro zajímavost: pan Herman jednou uvedl číslo řady a sedadla, kde seděla dáma, jež celou operu prokecala).

    Závěrem děkuji za příklad novinářského chování z tiskovky FOKu, na které jsem nebyl. Opět to potvrzuje náš společný názor na úroveň některých (!) novinářů a novinářek. Budu se těšit na kvalitní a klidná představení a koncerty.

  14. Tzv. "orchestrální rutina" je bohužel starým problémem a netýká se pouze českých, ale i mnohých zahraničních orchestrů. Problém spočívá v tom, že ti, kteří ji podléhají, nechápou odpovědnost svého povolání. Zde je potřeba chápat velký rozdíl – povolání a zaměstnání. Příčinou je absence schopnosti analytického myšlení při studiu hudby (v průběhu celé kariéry). Teprve analytické myšlení vede k pochopení a teprve z pochopení se rodí hluboký vztah, který se projeví na přístupu k práci. Bohužel analytický přístup je vlastní cca 5% umělců, zbytek je buď laxní nebo si tvoří jakýsi vlastní interpretační svět založený na naučených a uměle vytvořených manýrách. Analytické myšlení bylo či je vlastní např. C.Abbadovi, M.Jansonsovi, L.Bernsteinovi, B.Walterovi, K.Cleiberovi a jim podobným. Uvedené rozdíly jsou podle mne hlavní příčinou problému "orchestrální rutiny", která posluchačům zcela pochopitelně vadí. S pozdravem, Robert Hollman

  15. Ještě doplním k předchozímu příspěvku. Analytické myšlení v hudbě znamená, že interpret ví co která nota znamená, kam a proč vede fráze, skladbě dokonale rozumí po formální, harmonické stránce. Dále je nutné znát většinu díla konkrétního skladatele – protože jenom tak můžeme pochopit souvislosti s dílem, které máme představit posluchačům. S tímto přístupem tak de facto zaniká pojem "svobodná interpretace", která často skladbu deformuje do podoby, která s původní myšlenkou skladatele nesouvisí. A zde se vracím k odpovědnosti umělce. Umělec, který svévolně reprodukuje skladbu a nechápe její pravý význam, může snadno podlehnout okolním vlivům (rutině, skepsi, nudě). A i v případě, že má velké nasazení, tak bez analytického přístupu posluchačům předkládá své ego a ne hudbu skladatele. Robert Hollman

  16. Pěkný večer! Že jsem se s panem Šimáčkem shodl při hodnocení báječného večera Báry a Hanky v Lahůdkách mě ani v nejmenším nemrzí. Protože jsem oba koncerty, které v květnovém čísle HR jsou, psal již v době uzávěrky (je vždy začátkem předchozího měsíce a akce podobných dat, jako 6. a 9. 4. jsou téměř vždy ještě o číslo dále), nevím, kdy bych měl čas pročítat jiné texty (navíc jsem psal mnohem důležitější a rozsáhlou práci, abych se zabýval tím, co se psalo jinde). Kromě toho jsem profesionální hudebník a často píši často o svých přátelích a kolezích, kterých si i při kritice velmi vážím – už jen úvaha o něčem takovém je pro mě nepřijatelná. Spojení s uměleckým jménem je pro mě nesmírně zavazující.

    U Janových pašijí, které mi kvůli těžkému přemýšlení ležely na stole skoro týden, však určitě k podobné mýlce nedojde. A přitom právě tady by pro mě možná bylo "jednodušší vypůjčit si" z pozitivního článku… Je ale pěkné, že někoho zajímá, co se kde hraje a píše, což je pro nás všechny další závazek k dobré práci! A za to díky! Lukáš V.

  17. Pěkné odpoledne! To jsem ale nestyda! A to si představte, že jsem dokonce psal i projekty svojí profesorky – snad si teď nebudete myslet, že hra Jany Semerádové je fake :-) Pokud si vzpomínám, jednu z nedávných výraznějších výtek jsem směřoval jedné dobré kamarádce. A abych Vám odpověděl k přemýšlení jak složité je psát na známé – je to obtížnější, než si asi dokážete představit. Pod každé hodnocení bych se však bez problémů podepsal znovu. S pozdravem a podpisem Lukáš V.

  18. pro anonymní 4. května 2011 13:14:
    Ani nevíte, jak jsem rád za váš diskusní příspěvek. Ano, pan Šimáček často píše pravdu. Pravda bolí. Pan Šimáček hodnotí ne jen popisuje. Pan Šimáček tomu také trochu rozumí.

    Díky tomuhle webu si i Stehlík i Jarolímková uvědomili, že o hudbě se může a mám psát stejně, jako o jiných věcech, že to není žádná modla a ikona a že ikonou nejsou ani mizerní hráči v orchestrech.

    Máte naprostou pravdu.

    Blava

Napsat komentář