Bach, Janovy pašije a Musica Florea

Na posledním koncertu cyklu Stará hudba v letošní sezóně zaznělo jedno z nejvýznamnější děl Johanna Sebastina Bacha Janovy pašije (Johannes-Passion), BWV 245. Koncert byl zařazen do Velikonočního festivalu Praha, který bude probíhat až do soboty 30. dubna, kdy v Rudolfinu vystoupí světoznámý Paul Badura-Skoda.


Pašijové hry byly oblíbeným představením již od středověku. Věřící tehdy neměli možnost získat znalosti o životě Ježíše Krista z psaných textů, neboť knihy byly vzácností a valná většina „prostých lidí“ stejně číst neuměla. Obyvatelstvo, které žilo mimo města, navíc do kostela chodilo velmi zřídka. Ještě ve vrcholném středověku máme zachovány listiny vybízející církevní hodnostáře, aby se snažili svým farníkům vysvětlit nutnost zúčastnit se mše, zpovědi a přijímání alespoň jedenkrát ročně (což jistě není běžná představa o formách středověké religiozity). Nejvhodnější příležitostí, jak věřící do kostela přilákat byly církevní svátky. U příležitosti Velikonoc se vizuálně předváděly události utrpení, smrti a případně vzkříšení Ježíše Krista, jak jsou vylíčeny v evangelijních textech. Pašijové hry byly doprovázeny vysvětlujícím slovem a zpěvem. Zároveň se pašije četly i v kostelech, prokládány byly zpěvy, v renesanci se objevuje zhudebnění kompletní (bez nástrojů). Potridentský vývoj oratorní formě pašijí nepřál, oblibu získala ovšem v protestantském prostředí, kde znalost Bible byla základní výbavou věřících. Nejslavnější fáze německých pašijí začíná jménem Heinricha Schütze, v jehož dílech získává významnější úlohu nástrojový doprovod. V 18. století sice nadále tvoří základní složku pašijí zhudebnění evangelijního textu, jsou ale přidávány další texty, formálně se díla dělí na recitativy, árie, chorály a sbory, nezřídka se pašije staly skutečným hudebním představením.

Janovy pašije jsou Bachovým prvním dílem tohoto žánru, první uvedení se konalo na Velký pátek 1724. Také Bach zhudebňoval nejen biblický text, ale též Brockesovu pašijovou báseň a pravděpodobně i vlastní texty. Dějem provází vypravěč (Evangelista), některé postavy (Ježíš, Petr, Pilát) mají přímé promluvy, dalším sólovým hlasům jsou svěřeny árie. Významnou dramatickou úlohu má sbor jako tzv. turbae, čili skupiny lidu, kněží atd. Sbor zároveň zpívá oslavné chorály. Hudba a zpěv vyvolává zejména v prvním dílu až vizuální představy, této skutečnosti si na Janových pašijích cenil i Bertolt Brecht. Snad právě tato vlastnost díla vedla Bacha, který se při nástupu ke sv. Tomáši musel zavázat, že nebude skládat skladby divadelní povahy, k několikerému přepracování díla.

 


Obsazení sboru bylo komorní, jak zřejmě předpokládal i Bach a jak bývá při „autentickém“ provádění obvyklé. Protože byli angažováni zkušení zpěváci a zpěvačky, podařilo se získat zvuk skutečně dramatický i dostatečně majestátný, celkově však značně odlišný od provedení s velkým orchestrem a sborem. Ze sólových hlasů má v Janových pašijích největší prostor Evangelista, kterého zpíval Jaroslav Březina velice kultivovaně a s pochopením pro text, jak jsme u něj v tomto repertoáru ostatně již zvyklí. Některé jeho výšky však tentokrát nezněly přirozeně a zrovna příjemně. Árii Ach, mein Sinn… však provedl se zdarem. Procítěným výkony potěšila v árii Von den Stricken… Markéta Cukrová, dokonalé bylo provedení rozsáhlejší sopránové árie Zerfliesse, meine Herze… v podání Barbory Sojkové. Také od Tomáše Krále se dají pravidelně očekávat niterné výkony, což potvrdil v ariosu Betrachte, meine Seel´… nebo v árii Mein teurer Heiland, kde zpíval se sborem. Konečně bych se ještě rád zmínil o Jaromíru Noskovi(árie Eilt, ihr…), kterého se do budoucna vyplatí sledovat.

 


Marek Štrynclřídil koncert od violoncella a opět bylo úžasné pozorovat, jak všechny v orchestru hudba baví a jak ji mají rádi. Něco podobného jsme mohli v neděli sledovat na koncertě Bejuna Mehty. Čím to, že jsou ansámbly staré hudby tak nadšeny ze své práce? Když zrovna nehrají, poslouchají ostatní, z jemných pohybů je často vidět, jak hudbou žijí. Kéž bychom podobné nadšení viděli všude!

K závěrečným větám mne inspiroval pohled do orchestřiště Národního divadla, kam jsem měl v pátek 22. dubna na 4. představení Parsifala (bohužel) dobrý výhled. Druhá hobojistka třetinu představení strávila položena na pultu nebo živě rozprávějící s kolegyní a občas laškující s kolegou vedle. Došlo i na malování si do partů, což velmi zajímalo i kolegu flétnistu a další (opravdu šlo o dynamická znaménka?) Hudební nástroje se pak sbíraly z podlahy na poslední chvíli…

Velikonoční festival Praha
Musica Florea
Marek Štryncl – dirigent
Barbora Sojková – soprán
Irena Troupová – soprán
Markéta Cukrová – alt
Marta Fadljevičová – alt
Jaroslav Březina – tenor (Evangelista)
Hasan El-Dunia – tenor
Ondřej Maňour – tenor
Tomáš Král – baryton (Ježíš)
Jaromír Nosek – bas (Pilát)

program:
Johann Sebastian Bach: Janovy pašije, BWV 245

www.fok.cz
www.musicaflorea.cz

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
27 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments