Nikola Márová: Když primabalerína jde na mateřskou

Když mně posílala pár svých nejnovějších fotografií, k té z Čajkovského Louskáčka dopsala:

Jen pro zajímavost: V té době, co se tato fotografie pořizovala, jsem už byla těhotná, ale to jsem ještě ani sama nevěděla 🙂

P.I.Čajkovskij: Louskáček – Vánoční příběh (Klára, Michal Štípa jako Louskáček – foto Pavel Hejný)

Nevadí vám to, že se vás lidé v poslední době většinou ptají na jedno a to samé? Totiž na vaše těhotenství?

Ne ne, naopak. Baví mě o tom povídat. Aspoň zatím.

Jste v pátém měsíci, počítám dobře?

Už v šestém.

A termín? Pamatuju si aspoň to dobře – v polovině srpna?

Ano, třináctého…

(foto Mervyn Sterneck)

Ty nejvýraznější změny jsou samozřejmě na mém těle. Ale i na mně samotné: Na povaze vidím dost změn a pochopitelně i na mém pracovním režimu. Řekla bych, že svět se mi obrátil vzhůru nohama. Největší nezvyk je ale asi moje tělo – bříško už přece jen mám, už je i vidět, sama o něm vím už od řekněme třetího měsíce. A taky je docela nezvyk, když se vidím v zrdcadle. Ne že by mi to vadilo, ale velký nezvyk to je. Dřív ploché břicho, vypracované, svaly – a najednou nic. A vůbec i celkově se mně postava mění. Upřímně řečeno, čekala jsem ale, že budu přibírat víc, na to jak hodně jím…

…jíte o hodně víc, než dřív?

O hodně víc. Chuť k jídlu jsem ale měla vždycky, jenže dřív jsem se krotila. Ale teď nemusím, tak to je někdy až neuvěřitelné, co sním: Manžel to nechápal, co se do mě vejde. Řekla jsem si, že ty první tři měsíce budu skutečně jíst, na co mám chuť, a teprve pak se začnu zase trochu omezovat…

Vy chodíte pořád do divadla na tréninky. Na tom, co s tělem stále ještě můžete dělat a co už ne – hodně se na tom už změnilo?

Právě to mě docela překvapilo: Jak dlouho jsem mohla dělat skoro všechno, co jsem dělala dřív. Pochopitelně skoky ne, to vím, že kvůli miminku nesmím. Ale piruety, i když méně, tak to jsem dělala. Taky zvedání nohou – to jsem omezovala jenom kvůli tomu, že jsem věděla, že musím. Ale ne že by to nešlo – to mě překvapilo, jak dlouho šlo skoro všechno úplně normálně… Teprve asi tři týdny cítím, že mi už břicho táhne a že noha dozadu jde zvedat míň, už to tak dobře nejde…

Jak dlouho to s těmi tréninky chcete vydržet?

Původně jsem myslela, že to vydržím do konce sezony, ale teď už o tom pochybuju (smích). Teď to bříško opravdu roste, každý den vidím rozdíl, takže si nedokážu představit, jak to bude s hýbáním za měsíc. Ale třeba battement tendu , to budu moci určitě dělat až do konce sezony.

Při těch trénincích v divadle ozývá se dítě trochu jinak?

Ne, já si myslím, že ho to naopak uspává. Na začátku tréninku se tam trochu hýbe, ale po tréninku – to je několik hodin v klidu.

Zaujala mě ještě hned zkraje vaše zmínka o tom, že se vám teď změnila povaha. Skutečně povaha? Jak? V čem si myslíte, že se změnila?

Úplně jsem přestala vnímat špatné, negativní věci. Prostě přijdu si jako úplně jiný člověk. Normálně jsou v divadle samozřejmě starosti – s divadelním provozem, s únavou, s bolestí, a to všechno se pochopitelně odráží na náladě. Často s tím člověk bojuje. Ale teď je tahle část mého dřívějšího já úplně pryč…

…takže to je změna k lepšímu?

Určitě, naprosto. Ale právě na tohle mě už předem upozorňovaly kolegyně, které děti už mají – třeba Terezka Podařilová. Říkaly, že od čtvrtého měsíce to bude nádhera. Dřív jsem tomu moc nevěřila, ale teď musím potvrdit, že to je tak…

Je známá věc, že v baletu se hodně vyskytuje soutěživost, zvlášť mezi tanečnicemi. Nevadí vám to na sále, když vidíte kolegyně, které pořád mohou dělat všechno a jsou ve formě? Na rozdíl od vás, kde to postupně jde s formou dolů?

Ne ne. I když vidím holky, jak pořád makají, tak se mnou to nic nedělá, cvičím si prostě jen tak, jak to jde…

…takže máte nadhled? A soutěživost je pryč?

Ano, mám nadhled. Navíc vím, že zpátky se budu muset vrátit brzy…

…proč muset? Kvůli formě?

Ne, hlavně kvůli penězům… Mně nevadí o tom mluvit: Bohužel, kdybychom neměli finanční závazky, které s manželem máme – mluvím o hypotéce, tak to možná bude trochu jinak… Teď v okamžiku, kdy přestanu tancovat, tak mám plat o hodně nižší… Naše platy jsou totiž malé, ale s odtancovanými rolemi to jde nahoru, takže čím častěji tančím, tím víc se mi plat zvedne. K tomu samozřejmě bylo ještě hostování ve Státní opeře, galakoncerty… To všechno teď není, takže můj plat je o hodně, hodně nižší, než jsem měla ještě nedávno. Z toho důvodu se budu muset vrátit brzy… Ale naštěstí moje maminka mi bude miminko hlídat, tak bude v dobrých rukou…

…kolik je mamince?

Maminka jde do důchodu, právě v červenci…

…to máte tedy dobře načasované!

(smích) No to tedy je! To prostě tak úžasně vyšlo…

(foto Mervyn Sterneck)

… No… Otěhotněla jsem v době, když už jsme měli po konkurzu na Popelku. Měla jsem dělat vílu, která má v Popelce tancování nejvíc. Takže mě to mrzelo, ale zase ne až tak moc… U jiných rolí by to možná bylo horší… Teď ale víc myslím na to, že se bude na repertoár vracet Oněgin, kde se mluvilo o tom, že bych měla dělat místo Olgy Taťánu. Tak teď přemýšlím spíš o tom, jestli tam dodatečně dostoupím… Ale právě teď jsem se dozvěděla, že dodatečně dostoupím do Popelky.

Chodila jste na zkoušky Popelky?

Ne, šla jsem se podívat až na hlavní zkoušky, když už bylo představení v kostýmech, nasvícené, s orchestrem.

Některé vaše kolegy jsem zrovna cestou sem zahlédl u služebního vchodu do divadla. Snad každý s cigaretou v ruce, životospráva asi nic moc, že? Změnilo se v tomhle něco u vás?

To je další velká změna, ale všechno přišlo samo. I když na to i sama myslím, co je pro dítě dobré a co ne… Dřív jsem si třeba občas dala sem tam kafe, ale teď – i když vím, že to miminku neuškodí, tak už ne. Jediné co jsem nedokázala omezit, je můj oblíbený smažený sýr. Úplně závislá jsem dřív byla na cole, ale teď jí vůbec nepiju. Ani mně nechutná…

Manžel doma kouří?

Ne!! Manžel kouření úplně nenávidí!

…ale já mám pocit, že jsem ho někde, snad na fotce, s cigaretou v ruce viděl…

No jasně, na fotce! Ale já jsem mu to říkala, proč se fotí s cigaretou, když to tak nesnáší! Prostě paradox…

 Manžel Alexandre Katsapov, první sólista baletu ND (foto Pavel Hejný)

Nedávno jsem o vás také zaslechl, že jste tím svým těhotenstvím byla docela dost zaskočená. Ale přece když jsme asi před rokem spolu dělali rozhovor, tak jste říkala, že se o dítě snažíte, že o dítě hodně stojíte. To mi nějak nejde s tím, že teď vás to zaskočilo, dohromady…

Je to tak, že když mě bylo asi osmadvacet, tak jsme miminko začali chtít. Hodně jsem po něm toužila, pořád jsem si dělala testy, ale pořád nic. V tu dobu mně začaly docela velké zdravotní problémy, takže to otěhotnění vlastně ani nebylo možné. Zdravotní problémy se pak navíc opakovaly. Takže jsem chtění miminka vědomě z hlavy vymazala a řekla si, že jednou to snad půjde… Potom, když jsem se zase cítila tak nějak divně, šla jsem k mojí paní doktorce a ta mi řekla, že jsem asi těhotná… Říkala jsem jí – ne, ne, to se mně určitě zase vrátily zdravotní problémy… Ale bylo to opravdu těhotenství…

Jak jste to řekla manželovi?

Zavolala jsem mu, že jedu od doktorky, která říkala, že jsem asi těhotná, ale že si myslím, že to je blbost. A on na to, ať si udělám test. Jenže to je nejspolehlivější ráno… Saša ale na tom trval, ať si prý test udělám hned. To už jsem mezitím dojela do divadla, měla jsem sice před zkouškou, ale test jsem si skutečně udělala. A okamžitě bylo jasno…

Ohlásila jste to tedy hned kolegům v práci?

Ne, ne, nechala jsem si to pro sebe. Navíc jsem přece jen ještě nějaké ty zdravotní problémy opravdu měla, takže jsem první tři měsíce, které jsou nejrizikovější, čekala, jak to dopadne. – Jenže do toho byl zájezd do Madridu. Sice se mi pořád tancovalo dobře, bez problémů, ale na jevišti jsem pořád musela myslet jen na to, že jsem těhotná… Navíc v Madridu jsme měli hrát Louskáčka, kde jsou hodně skoky, zvedačky, partner mě zvedá do výšky a pak mě drží za břicho, což je to nejhorší. A já byla myšlenkami jinde… Tak jsem začala o tom, jestli a jak všech těch pět docela náročných představení Louskáčka zvládnu, pochybovat… Musela jsem to říct šéfovi.

Jak na to Petr Zuska reagoval?

Pochopitelně byl hodně překvapený. Kromě gratulace se zeptal, jestli je všechno v pořádku. A že zájezd do Madridu tedy bude muset nějak řešit s baletními mistry. Nakonec mě v Madridu zůstaly jen dvě představení a zbytek zatančila Terezka Podařilová. Jenže jak se vše řešilo, tak než jsme dojeli na letiště už to věděli úplně všichni v souboru…

Když už jste zmínila vaše zdravotní problémy: Už dřív jsem si v souvislosti s nimi u vás všimnul, že jste k sobě asi hodně tvrdá, co?

Ano, to se přiznám, že ano… V povaze jsem to asi moc neměla, ale balet mě k tomu nějak dovedl, vycvičil…

Spoléháte na to, že právě ta tvrdost vám pomůže po narození dítěte k návratu na jeviště?

To ano. To o sobě říct můžu: jsem tvrdohlavá… Nejen k sobě, ale někdy i k manželovi… A tak jak jste řekl: Někdy jsem na sebe hrozně přísná… Takže když se budu chtít vrátit brzy, tak mi to v tom návratu skutečně hodně pomůže…

Máte ty role, do kterých se po porodu postupně chcete vrátit, už nějak naplánované?

Už jsem o tom přemýšlela a bude to docela složité… V repertoáru nemám vlastně žádnou roli, o které bych dokázala říct, že ji zvládnu jen tak, v pohodě. Na každou z nich musím být ve formě… Už jsem uvažovala, že třeba Mahlerova část ve Svěcení jara má jen dvacet minut, takže tou bych mohla začít. Ale třeba takové Labutí jezero…To bude složitější. Takže dokud opravdu nebudu ve formě, a navíc pokud budu mít kila navíc, tak do toho se tedy nepohrnu…

Odhad nějaký máte?

Plánovala jsem, že pokud bych se vrátila v lednu, tak Labutí jezero bych asi nemohla tancovat dřív, než za tři měsíce…

Z těch rolí, které teď máte a do kterých se chcete vrátit – která je nejtěžší? Labutí jezero?

Jednoznačně.

P.I.Čajkovskij: Labutí jezero (Odilie – foto Pavel Hejný)

…ruce nohy vám u toho ani trochu neškubaly?

No, ona tančila hezky! (smích) Když někdo tančí špatně, tak to se přiznám, že mi ruce nohy při pohledu na to škubou (smích). A říkám si, že bych na jeviště nejraději vlítla a zatančila to sama (smích) . Ale když to je pěkný pohled, tak ne, jsem v klidu.

Doposud jste byla v souboru na špici. Nepřipouštíte si ale možnost, že vás během doby, kdy teď čekáte dítě, některá z vašich kolegyní předběhne? Že se v souboru vyšvihne před vás?

Já všechny kolegyně znám… Vím taky už, kdo se na Labutí jezero připravuje místo mě, protože se obsazení pochopitelně musí doplnit… Takže teď bude víc alternací… Kdybych si plánovala, že zůstanu doma dva roky, tak to bych na tyhle věci asi víc myslela. Ale když počítám s tím, že v lednu už budu zase na jevišti, a že ještě před tím už zase začnu chodit na tréninky, tak tohle neřeším…Ve sboru jsou talentované holky, ale nahoru se musí postupně. Ono skočit ze sboru na hlavní roli v Labutím jezeru opravdu nejde, to je skutečně hodně těžká role…

Dřív jste byla hodně vytížená, zaneprázdněná. Ale teď najednou máte hodně času. Není vám dlouhá chvíle?

Tak toho jsem se bála. To byla snad jediná věc, kterou jsem řešila od začátku a ze které jsem měla strach. Já jsem zvyklá hodně pracovat, odpočívat neumím. Třeba lehnout si odpoledne a chvíli se prospat, to tedy neumím. Ale kupodivu mám zatím hodně nabitý program…

…co vůbec děláte? To jsou schůzky s kamarádkami?

To ani ne, spíš pracovní záležitosti. Třeba jsem zkoušela s mladými tanečníky od nás z divadla, s jedním párem, dopoledne i večer. Mezi tím jsem si vyřizovala doktory, do toho nějaké rozhovory, focení, šla jsem se taky podívat večer do divadla na představení a podobně. V květnu a v červnu budu v Ostravě předávat sólové části baletu Dáma s kameliemi ,choreografii Allena Yu, kterou znám, protože jsem ji sama tančila na Tchaj-wanu.

…baví vás podobné věci? To je přece také něco nového, že?

Ano, také nová zkušenost, to mě baví… Takže vím, že se do června nezastavím. Snad jedině v červenci budu už s velkým břichem sedět na zahradě a číst si knížky o maminkách a miminkách (smích). Konečně! (smích)

Už nakupujete pro miminko věci?

Čekali jsme, co to bude… Teď víme pár dní, že to bude chlapeček. Na konkrétní věci se začínám dívat, už mám něco i vybráno. Takže vlastně zbývá pro vše dojet, nakoupit, doma to připravit a bude hotovo! (smích)

Děkuju za povídání a držím palce!

(foto Mervyn Sterneck)