Bachovy invence a sinfonie. Genialita největších z malých skladeb

Texty Ivana Medka (32)

Další z Medkových pořadů pro některé z Divadel hudby. Objevování velikosti ve zdánlivě malých skladbách Johanna Sebastiana Bacha, užívaných dík jejich pedagogičnosti a metodičnosti jen jako prostředek při školení mladých klavíristů. To ovšem často neodkryje jejich skutečné bohatství: „A tak jsou tato mistrovská díla hudební invence, vtipu a vynalézavosti, v nichž je velikost skryta v drobném tvaru, odsouzena již po mnoho let k pokulhávajícímu živoření v hudebních školách nad žloutnoucími klaviaturami nudících se pedagogů.“ Co vše lze v Bachovi najít? Medek zdůrazňuje Bachovu velkou tvůrčí svobodu, která jako by promlouvala naléhavěji právě v 60. letech – v době sílícího hledání svobody lidského nitra.
***

Klavírní hudba Johanna Sebastiana Bacha
Malá preludia, dvouhlasé invence, tříhlasé sinfonie. Překoná-li malá dětská ruka nemotornosti svých krátkých prstů a vydrží-li trpělivost první počátky klavírního cvičení, jeví se malému hudebníkovi tato díla jako první povinné schůdky, na které je třeba vystoupit, abychom pochopili celý další vývoj hudby. Abychom si uvědomili, že samostatnost, lehkost a nezávislost obou rukou je předpokladem k tomu, aby samostatně zazněly dva nebo tři hlasy jednoduchých skladbiček.A ještě mnohému a mnohému jinému se na Bachovi učíme. Je to povinná daň, která se platí v každé klavírní škole na světě. Takové daně, to všichni víme, nebývají vždycky příjemné. A tak se nelze divit, že jen málokterému z malých adeptů klavírní hry zůstane na klavírní dílo Johanna Sebastiana Bacha víc než matná vzpomínka, zastřená pozdějším poznáváním lákavých, barevných děl romantiků, vzpomínka navíc často ještě deformovaná nepochopením i ze strany učitelů. A tak jsou tato mistrovská díla hudební invence, vtipu a vynalézavosti, v nichž je velikost skryta v drobném tvaru, odsouzena již po mnoho let k pokulhávajícímu živoření v hudebních školách nad žloutnoucími klaviaturami nudících se pedagogů. Jen tu a tam se v minulosti nalezli ti, kteří v mladém člověku dokázali probudit při studiu povinného Bacha nejen lásku k dílu tomášského kantora, ale i radost z jeho radostí a vznešeností překypující hudby. A teprve vlastně poslední léta, přinášející s hledáním svobody nitra jednotlivého člověka i pochopení pro nejsvobodnější tvůrce minulosti, léta renesance Bachova díla zejména u mladých posluchačů, přinášejí satisfakci i těmto malým klavírním skladbám, ke kterým s láskou a úctou přistupují největší umělci dnešního světa. Dnes večer to bude vynikající cembalista Ralph Kirkpatrick. Bachovu dílu věnuje pozornost řadu let a velkou jeho většinu nahrál vynikajícím způsobem na gramofonové desky.První polovina našeho pořadu je věnována dvouhlasým invencím a tříhlasým sinfoniím. Bach je napsal ve šťastných letech svého pobytu v Köthenu, roku 1723 – po svatbě se svojí druhou ženou Annou Magdalenou. Jsou skutečně psány s výslovným záměrem pedagogickým. Bach byl vynikajícím učitelem. Přesně promýšlel methodu, jak žáka vést od jednoduchého ke složitějšímu, a zároveň měl skvělou schopnost jej po celou dobu studia hudbou také bavit. Žádná námaha mu nebyla příliš velká pro „mládež, která by se ráda učila“. Neporozuměl-li žák něčemu, obrátil se a v okamžiku napsal nový kousek, který obsahoval obtížný problém v nejjasnější a nejpřijatelnější formě. Dvouhlasé invence a tříhlasé sinfonie psal pro Friedmanna, svého nejstaršího a pravděpodobně nejmilovanějšího syna a žáka. Obsahují 15 dvouhlasých invencí, seřazených podle tónin a obtížnosti prstokladů, od C dur do h moll, s vynecháním těch, které by pro mladého, začínajícího žáka byly příliš obtížné. Stejně jsou seřazeny i tříhlasé sinfonie. Jejich úkolem bylo nejen docílit, aby žák každý hlas krásně, zpěvně a správně zahrál, ale aby pochopil hudební kouzlo samostatně vedených hlasů a seznámil se s různými formami skladatelské práce. Invence mají většinou formu staré italské arie, jinde jsou skizzou sonátové věty, tance a podobně. Jsou dokladem nesmírné plodnosti svého autora, jehož překypující hudebnost byla zároveň vždy přesně zaměřena k určitému cíli. Tak i všechny hudební myšlenky těchto malých skladeb odpovídají přesně jejich proporcím, stejně jako tomu je v jiných, monumentálních stavbách mistrových. Svoboda jeho ducha je prostoupena kázní, jaká nemá obdoby snad nikdy v dějinách hudby a celé kultury. Těchto třicet malých básní a dokonalých staveb současně je toho skvělým dokladem. Jsou psány pro klavichord, nástroj obvyklý v barokních domácnostech, zatímco cembalo mělo ráz víc koncertní. Oba nástroje se vyvíjely a existovaly současně asi od 14. století. V 18. století pak již zcela ovládlo půdu cembalo. Klavichord má nevelkou, podlouhlou skříň, v níž jsou struny nataženy podle podélné osy, tedy napříč k hráči. Jedné a téže struny se používalo pro více kláves a to tak, že délka struny se zkracovala tangentem, který strunu dělil. Proto bylo nutno většinu akordů hrát arpeggio, což navíc vyplývalo i z velmi omezených možností tohoto, dnes bychom asi řekli, až příliš jemného nástroje.

Ralph Kirkpatrick, který na klavichord nahrál invence i sinfonie nejen s velkým vkusem, ovládá tento historický nástroj a má smysl pro jeho zvláštní a půvabnou barevnost, ale je navíc umělcem, který hluboce a přitom prostě chápe genialitu těchto největších z malých skladeb.Druhá část dnešního pořadu je věnována cembalu. Nástroji nám mnohem bližšímu, se kterým se dodnes a snad by bylo možno říci – právě dnes – stále častěji setkáváme v koncertních síních. Jeho zvukové možnosti jsou daleko větší než u klavichordu, každá klávesa má svoji strunu, užívá se běžně dvou manuálů a dynamiku je možno regulovat používáním různých rejstříků, spojujících oba manuály a zesilujících tón oktávami, nebo dusících jej v rejstříku loutnovém a podobně. Cembalo, na které hraje Ralph Kirkpatrick, je unikátní nástroj, skvělý barevně a nesmírně bohatý v dynamických možnostech. Jeho dozvuk, což je ovšem také dáno možnostmi nahrávací techniky, je až neuvěřitelný. Kirkpatrick těchto mimořádných disposic ovšem plně využívá, až bychom snad mohli říct, že jeho přístup zejména k virtuózním skladbám typu Chromatické fantasie, je velmi volný, až skoro romantizující. To již je ovšem otázka, na kterou je možno mít velmi rozlišný názor od krajního obdivu až k eventuálním vážným námitkám slohového charakteru. Zůstává však nespornou skutečností, že stojíme před suverénním mistrem svého nástroje, jemuž dlouhodobé studium barokní hudby dalo potřebnou jistotu a v mnohém jej osvobodilo od školometských představ historizujících, místo nichž se u něho setkáváme s mimořádnou interpretační fantasií, vyzvedávající pathos a barvitost velkých Bachových děl.

Čtyři dueta, která zahajují druhou část pořadu, jsou z III. dílu takzvaných Klavírních cvičení, jejichž čtyři části obsahují vlastně celou školu polyfonní hry, počínaje Malými preludii. Čtyři dueta z roku 1739 navazují formálně na invence, jsou však rozsáhlejší, náročnější v technice a zejména ve výraze. Obsahově jsou to vlastně malé chorální předehry, instrumentální díla výrazně duchovního charakteru.

Chromatická fantasie a fuga d moll, která bezprostředně následuje, je jednou z nejznámějších a nejčastěji hraných Bachových cembalových skladeb. Je to zázrak improvizátorského slohu. Všechna pouta vnější formy jsou přetrhána a zejména v úvodní fantasii stojíme před jedním z nejskvělejších dokumentů svobody lidského ducha. Harmonická bohatost a vynalézavost, vážnost i grácie fugy a především její úžasná stavba, rostoucí z tichého zamyšlení do velkolepého lesku, z ní tvoří jedno z největších děl klavírní literatury všech dob.

Skromnější v prostředích, ale neprávem zapomínaná, je Fantasie a fuga a moll. A to nejenom pro brilantní, koncertantní ráz první části, ale zejména pro vynikající a mistrovskou dvojitou fugu, jejíž dvě vzájemně kontrastní témata tvoří dokonalý a stavebně těžko dostižitelný celek.

Z roku 1738 je Fantasie c moll, virtuózní skladba, která nezapírá scarlattiovské vzory, vedená v důsledném dvouhlasu, plná hudebního vtipu a instrumentálních nápadů. Její druhou část – fugu – Bach nedokončil. A konečně na závěr pořadu zazní pozoruhodná Toccata G dur. Vlastně třívětý koncert pro sólové cembalo, italského charakteru, ještě z výmarských dob, z roku 1709. I toto dílo nezapírá v autorovi především vynikajícího virtuóza a skvělého improvisátora. A stejně jako všechno, co jsme dnes slyšeli a ještě uslyšíme, roste i poslední skladba našeho pořadu z Bachovy nesmírné schopnosti porozumět čistě instrumentálním možnostem nástroje, schopnosti, která celé jeho obrovité dílo charakterizuje stejně výrazně jako bohatost a vznešenost jeho hudebních myšlenek.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv