Zápisník Jindřicha Bálka (80)
Dnešní odpolední koncert Komorního orchestru České filharmonie nabídl doslova nálož pěti zajímavých skladeb, které se na programech příliš často neobjevují. A těžko by je kdy nějaký jiný pořadatel v této sestavě zařadil na samostatný koncert. Koncert ve Dvořákově síni Rudolfina navíc byl dobře navštíven i během hezkého sobotního jarního dne. Každá ze skladeb by se dobře hodila i jako úvodní skladba orchestrálního koncertu.
Beethovenův Smyčcový kvartet f moll je sice nejkratší z jeho vrcholných kvartetů, je ale hlubokým a závažným dílem. A je vždycky potěšující ho slyšet – a nesnadné ho hrát. Zejména jako první číslo celého koncertu. A dosáhnout v sestavě smyčcového orchestru stejné dokonalosti, souhry a zároveň expresivity, jako má původní smyčcové kvarteto s dlouhými hodinami zkoušení, to se skoro nemůže povést. Ale provedení vyznělo čestně.
Ještě expresivněji vyzněly Metamorfózy pro 23 sólových smyčcových nástrojů Richarda Strausse. Hráči se nejsilněji vložili do melodičtějších a romantičtějších pasáží skladby. Byl to skutečně velký romantický Strauss – v příjemném a homogenním zvuku. Slavná skladba je autorovou bolestnou meditací nad válkou zničeným Německem a tentokrát vyzněla spíš jako klidné zamyšlení než jako tryzna.
Obě skladby by samy o sobě mohly být vrcholem samostatných koncertních programů pro smyčcový orchestr. Je dobře, že se smyčcová skupina České filharmonie tímto směrem vydává – důležité ale je, aby programy tohoto typu měly kontinuitu. Konkurence českých komorních orchestrů navíc není malá. Smyčcová skupina dlouho neměla tak populárního a výrazného koncertního mistra a i první polovina tohoto koncertu stála na jeho vedení. Nepůsobil během provedení jako vůdce a lídr, ale jako by všem přidal víc radosti ze společného hraní, i ve skladbách, které patří k těm náročnějším.
V druhé polovině, kterou připravil a dirigoval Ondřej Vrabec, se představila Česká filharmonie jako jedna velká dechovka.
Stravinského Symfonie pro dechové nástroje sice symfonii příliš nepřipomíná – zato místy připomíná úvodní pasáže ze Svěcení jara a má charakteristickou rytmickou vynalézavost.
Po Stravinského skladbě se počet hráčů na pódiu ještě rozrostl – délkou krátká třívětá Suita č. 1 pro vojenský orchestr není žádnou posádkovou hudbou. Chytře koncipovaná kompozice obsahuje Chacconu, Intermezzo a Pochod. A je zajímavé, jak je vděčná a zároveň neokázalá. Velké dechové obsazení zůstalo i pro Hindemithovu Symfonii B dur, která je komponovaná opravdu mistrně. Všechny barvy a harmonie dechového ansámblu tu dostanou svůj prostor. Je to poválečná skladba pro dechový orchestr americké armády– a i ten slavnostní ráz byl slyšet.
Jak bylo řečeno, pětice méně uváděných skladeb, náročná na provedení i na obsazení, se takto pohromadě těžko může běžně vyskytnout. Neumím si představit, že by si nějaký festival objednal právě takový program a sehnal pro něj publikum. Právě k tomu je potřeba mít za sebou zázemí stálého pořadatele a velkého orchestru. Ale zejména u smyčcové části programu bych měl rád větší jistotu, že to nebyl jen slavnostní výstřel z děla, ale začátek nové tváře a podoby smyčcové skupiny České filharmonie. Uvidí se, jestli stále úspěšnější Josef Špaček najde dost času a sil právě na programy tohoto typu.
Autor je redaktorem České rozhlasu – Vltava
Foto ČF
