Jako diváci jsme byli svědky pomyslné soutěže mezi pěticí tanečníků, kteří během večera několikrát zaujali startovní pozici na pološpičkách, sledováni svými kolegy i napjatým publikem. Jak dlouho vydrží lidské tělo v rovnováze bez pádu? Tanečníkovo tělo toto dilema prožívá odnepaměti, v řadě technik je boj s gravitací hlavním úskalím, a stejně tak v řadě situací v našem životě.
Tanečníci využívají obou tematických oblastí. Jejich vlastní soupeření s vychylující se osou těla a slábnoucími vazy kotníků nutí diváky k podobnému rozechvění a ke starostlivému sledování torz, z nichž každé vzdoruje přitažlivosti zemské po svém: hlubokou koncentrací a bojem, zdánlivou ignorací a ponorem do vlastního nitra, rozkmitáním ve snaze najít harmonii v průniku vychýlení, v marné snaze najít průsečík v dynamickém pohybu. Zároveň je pozornost diváků záhy narušována videozáznamy na obrazovkách v pozadí, v nichž dokáží tanečníci spustit záběry z různých amatérských videí publikovaných na Youtube a zachycujících osoby, jež ztrácejí rovnováhu, ať už vlivem alkoholu, nepozornosti nebo absolutního vyčerpání.
Etická stránka věci může jít stranou, protože ta se primárně týká uživatelů Youtube a jejich svědomí, které s klidem vypouští před zraky veřejnosti videa z bezpečnostních kamer nebo tajných záběrů z mobilních telefonů. V tanečním představení je projekce užitá jako ilustrace doprovázející některé pohybové sekvence, které jsou často přímo imitacemi pohybu na videu. Přesazením do jiného prostředí se však z nahodilého pohybu stává zcela nový materiál i zážitek (není to ale jediný projekt současného tance a divadla, který kombinuje Youtube videa a pohybovou akci na jevišti). Film jen někdy až příliš odvádí divákovu pozornost a znesnadňuje koncentraci na performery a jejich vlastní výkon a boj. I oni se však skrze mobilní telefon připevněný na stojanu i předávaný z ruky do ruky ocitají v záběru, někdy v reálném, někdy v chytře předpřipraveném, takže časová ukotvení projekcí se slévají a stírají, tak jak se mísí sekvence předtočené a real-timové.
Jeden z interpretů na sebe během představení bere roli komentátora v okamžicích, kdy popisuje jednotlivé strategie, jimiž se tanečníci snaží udržet nejen na nohou, ale i nad zemí, a později se stává komentátorem samotného tématu. S postupujícím časem se performeři vymaňují z role soutěžících, nucených vracet se stále na startovní pozice, a rozehrávají především přehlídku technik pádu. Není to vůbec nezajímavá podívaná, energie tanečníků je obdivuhodná, práce s těžištěm a schopnost přetavit dotek se zemí v energetickou vlnu nepochybná. V některých okamžicích převládá radost z pohybu nad zrádným okamžikem nebezpečí. A každý se vždy s úsměvem vrací na své výchozí místo. Performeři se vydávají ze své síly, divákům jsou přímo na dotek, jako kdyby nevnímali jejich přítomnost, což je jen velmi dobře vytvářená iluze, ale rafinovaně realizovaná.
Zatímco sledujeme čistě fyzickou podívanou, zásobuje nás však také tanečník, který hraje od počátku performance roli moderátora, kromě reportážního komentáře i náměty úvah, otázkami. Více či méně o tom, zda je pád selháním, nebo projevem samotného života, zda dosažení rovnováhy se náhodou nerovná stagnaci a smrti a neměli bychom se mu vůbec vyhnout, zda si slabost a síla nemají vyměnit ve slovníčku konotací svá místa. Je to mnoho otázek a krásná pohybová ilustrace, ale… nějak jsem v tom všem víření na jevišti nepostřehla, že by choreografka k tomuto tématu vlastně vyjádřila svůj názor, postoj. Otázek a námětů na přemýšlení se nám dostalo mnoho a jistě se shodneme na tom, že důležitou rolí umění je otázky klást. Ale stačí to? Umělec, choreograf není přeci s odpuštěním trhovec, který jen nabízí pohledy a otázky a sám zůstává vpovzdálí, abyste si je ostatní přebrali, vybrali a domysleli a poradili si s tím. Měl by vyjít na světlo i se svou vizí, názorem, konfrontovat diváka nejen s plejádou možností, jak se na nějaké téma dívat z různých úhlů, ale i vybrat si svůj a nabídnout jej. Je výborné se eventualitami probírat, já si ale nejvíc vážím toho, kdo už se pro jednu rozhodl a hodlá si za svým názorem stát. Zkoumat a ptá se ano, ale také dát jasně najevo, co si sám o tématu myslím, a nabídnout svůj pohled, být hotov ke konfrontaci, ale o to víc být vzorem divákovi, člověku, inspirovat ho v jeho vlastním životě.
The Very Moment
Choreografie: Anna Konjetzky (www.annakonjetzky.com)
Tanec: Sahra Huby, Quindell Orton, Maxwell McCarthy, Taeyeon Kim, Robin Rohrmann
Hudba: Brendan Dougherty
Video: René Liebert
Světla: Wolfgang Eibert
Dramaturgie: Sarah Israel
