Balet Geiko v Plzni – přitažlivá krása živého obrazu

Gejša neboli geiko (tento výraz se používá v Kjótu) je profesionální tanečnice, krásná, inteligentní žena, jejímž posláním je bavit muže tancem, zpěvem, hrou na hudební nástroje, intelektuálním hovorem. Podrobnosti se dočtou diváci ve fundovaném textu Lucie Hayashi v kvalitně připraveném programu. Jak zde Hayashi vysvětluje, termín „gejša“ se v písmu skládá ze znaků „umění“ a „osoba“ a obecně označuje umělce, které si bohatí šlechtici zvali na své dýchánky, aby jim uměním zpestřili dlouhou chvíli. Od 18.století se na tuto činnost začaly specializovat ženy a začaly se sdružovat do domů, kterým říkaly „okija“. Ve čtvrti Gion v Kjótu začaly vznikat školy, kde se mladé dívky z různých domů vzdělávaly. Mezi služby, které gejši svým klientům prokazovaly, nikdy nepatřily služby sexuální. Výchova budoucí gejši začíná v útlém věku, někdy tradičně už ve 3 letech a 3 dnech, a absolvují většinou dcery bývalých gejš. Již tehdy se tato děvčátka začínají učit tančit, zpívat, příjemně hovořit a studují i umění čajového obřadu, kaligrafie, hru na hudební nástroje. Kolem 14 let se z nich stává maiko (učednice, volně přeloženo jako „malá tanečnice“) – a ujímá se jich starší gejša, kterou provázejí na večírky a která je seznamuje se svými zákazníky. Teprve v 18 letech se stávají pravými gejšami. Gejša Mineko Iwasaki (nar. 1949) se postupně stala ikonou japonské estetiky, sláva a úspěch, ale budí závist a Mineko postupně musela čelit velikému tlaku ze strany médií, zákazníků i konkurence a ve svých 29 letech se rozhodla opustit celý uzavřený svět čtvrti Gion v Kjótu, kde se život gejš soustředil, aby mohla svobodně žít, být manželkou a matkou. Arthur Golden podle jejího příběhu napsal knihu Gejša, na jejím základě vznikl úspěšný film. Mineko však nebyla spokojena, došlo ke sporům s autorem, proto nakonec vydala ve spolupráci s publicistou Rande Gail Brownem vlastní biografii Geisha of Gion. A tato kniha se s osobním svolením Mineko Iwasaki stala předlohou pro balet Richarda Ševčíka, libreto podle ní upravila Kateřina Ševčíková.

K realizaci baletu přistoupili tvůrci zodpovědně a se snahou co nejvíce se přiblížit zpracovávané látce. Hudbu v duchu japonské tradice zkomponoval Jan Matásek, který do ní zapojil vedle zobcových fléten, houslí a violoncella také japonské hudební nástroje – strunný nástroj koto, shamisen (drnkací loutna), shakuhachi (flétna) a tradiční čínskou flétnu Dizi. Tančí se na kvalitní nahrávku. Již vlastní příchod na premiéru navodil příjemnou atmosféru japonského večírku, ve foyer Malé scény hrála hudebnice na originální koto, na scéně se konal čajový obřad, gejši nabízely čaj příchozím. Pohled na scénu a nádherné kostýmy (Andrea Pavlovičová) byl působivý – japonské posuvné papírové stěny s čelným kulatým průhledem oranžově nasvíceným – ano, jsme v „Zemi vycházejícího slunce“, v prostoru jsou volně zavěšeny japonské znaky, u stolečku sedí gejši a vykonávají čajový obřad, u vedlejšího se dívenky věnují kaligrafii; vkusné nasvícení (Lukáš Kellner, Jakub Nosek), nádherná kimona, dokonalé líčení, paruky, jemnost pohybů dívek a žen – iluze je úchvatná a dokonalá. Vše podbarvuje hudební nahrávka. Vstup na Malou scénu byl vstupem do jiného světa, který hýřil přísliby. Publikum usedlo v hledišti příjemně naladěno a plné očekávání.

Děj baletu sleduje osud Mineko Iwasaki, její profesní vzestup až k rozhodnutí vymanit se z dosavadního života a vydat se vstříc svobodě. Prolínají se v něm dvě roviny – vzpomínky a současné události. Na tomto základě mísícím retrospektivu se současností se odvíjí příběh Mineko, která byla jako čtyřleté děvčátko adoptována do domu gejš v Kjótu, vedeným mamá Masako, až do doby její dospělosti a získání výlučného postavení. Paralelně s tím sledujeme osudy vzdorovité Yaeko, starší sestry Mineko, která je rovněž gejšou, není však s tímto zaměstnáním spokojena. Má i dospělejšího syna, toho však vychovali její rodiče – gejša nemůže vést rodinný život. Tento synovec se pokusí znásilnit Mineko, jež navíc ztrácí svoji jedinou přítelkyni – Yuriko, která spáchá sebevraždu kvůli nešťastné lásce. Mineko se tak ocitá se sama. Posiluje ji ovšem setkávání se slavným filmovým hercem, který se jí dvoří. Mineko ho také miluje a slíbí mu, že pokud on vydrží tři roky chodit každý den na jeden z jejích večírků, opustí ona život gejši a odejde k němu. Herec podmínku skutečně splní, ale Mineko svůj slib nedodrží, herce odmítne – nechce opustit jediný svět, který zná, profesi, v níž vynikla. Trápí se však, a poté, co zažije další ponížení na jednom z banketů, rozhoduje se definitivně. Ze čtvrti Gion odchází. Orientaci v ději mají pomoci krátké mluvené vsuvky Madame Oimou, jež stála na počátku kariéry Mineko a iniciovala její adopci do domu gejš. Tyto komentáře označují slovně jednotlivé postavy a přibližují postavení a život gejš.

Bez detailní četby programu je však i s pomocí slov Madame Oimou poměrně obtížné se v ději orientovat. Časové roviny nejsou zřetelně odlišené, scénám by prospělo důslednější vypointování. Představení plyne poměrně nevzrušivě, jen s několika výraznými momenty, střídání scén by napomohly jasnější kontrasty, především první dějství je místy zdlouhavé. Do děje vstupuje také čtveřice černě oděných mužů, podle programu Osud a Temnota, jejichž smysl není dostatečně jasný. Výraznými momenty jsou výmluvné výstupy Yaeko. Sdělné a působivé je ztvárnění rozhodnutí Mineko toužící po svobodě a opouštějící svět gejš – divák však marně přemýšlí, jak dopadla její „love story“ – odmítnutý herec se už v závěru neobjevuje, avšak v programu se píše, že Mineko odchází za svým štěstím – odchází tedy za ním a čeká on stále na ni? Nebo ono štěstí je to, že dokáže vůbec odejít? Velmi působivá je scéna, v níž obratnými prsty vlásenkářka rozplétá náročný účes Mineko a kdy ona sama smývá ze své tváře líčidla. Nejsilnějším v dvouhodinové inscenaci je výstup s rituální sebevraždou Yuriko.

Richard Ševčík se vyjadřuje formou výrazového tance s řadou činoherních prvků, vše je proloženo autenticky koncipovanými tanečními výstupy gejš. Tance s vějíři jsou velmi krásné, detailně promyšlené, vypracované a vysoce působivé; jejich pomalé tempo může být v dnešní hektické době příjemným zastavením v čase. Jako režisér Ševčík dobře využívá scénu i prvek kruhu, jakéhosi průzoru do minulosti a budoucnosti. Ale členitost prostoru se mění jen minimálně, a i to ztěžuje orientaci v ději.

Inscenačnímu celku by prospělo více kontrastů ve všech směrech. Ve scénografii důslednějším odlišením charakteru scény výraznější přestavbou posuvných stěn, v dramaturgii důrazem na kontrasty mezi gejšami a „lidmi zvenku“, mezi vysoce estetickým, přitom až archaicky působícím světem gejš a civilním světem za jeho zdmi. A do třetice by byl žádoucí i větší kontrast v hudbě. Je chvályhodné, že se v ní tvůrci inscenace snažili o maximální autenticitu, hudební kompozice je zajímavá a pravdivá. Ale přece jen tak velká hudební plocha vyžaduje více nuancí, vrstev, a především gradaci, místy působí spíše jen jako náladová scénická hudba.

Geiko je velmi lidnatá produkce, celkem v ní vystupují dvě desítky účinkujících, na Malou scénu je to nebývalé množství. Tanečníci přinášejí do inscenace svým nasazením a dokonalým provedením všech prvků vysokou estetickou hodnotu. Tančili a pohybovali se na scéně přesně, harmonicky, s grácií i výrazovou přesvědčivostí. Mami Mołoniewicz má pro hlavní postavu ideální předpoklady, její Mineko je křehká i rozhodná zároveň. Skutečný vzruch a napětí přinesly na jeviště scény s Yaeko díky dramatickému podání dráždivě sugestivní Jarmily Hruškociové. Luisa Isenring ztvárnila Yuriko působivě, byla dojemná a zranitelná, i díky jejímu dívčímu, až dětskému půvabu byla velká scéna její smrti nesmírně sugestivní. Precizní a výrazná byla Shiori Nirasawa jako Mineko-dítě. Gaëtan Pires v roli filmového herce přinesl na scénu mužský šarm a eleganci pohybu. Citlivě ztvárnila herecky a s pečlivou dikcí Madame Oimo členka činohry DJKT Jana Kubátová. Přesvědčivým a výrazným párem byli Aneta Pašková a Miroslav Suda jako rodiče Mineko, do detailu vypracovali své role všichni účinkující: Kristýna Miškolciová (Mamá Masako), Zuzana Hradilová (Aiko, učitelka tance), Adéla Krandová (Slečna K., zlá gejša), Marius Mathieu (Malíř), Giacomo Mori (Návrhář kostýmů), Go Minakami (Mamoru, syn Yaeko). Všichni pánové alternovali i ve sborových rolích. Do děje byly vhodně zakomponovány i dvě žákyně Baletní školy DJKT Kristýna Balatá a Dorota Klementová, které svým přirozeným vystupováním na scéně a precizním provedením tanečních prvků výrazně přispěly k plastickému zachycení světa gejš.

Geiko je narativní balet s jasně deklarovaným příběhem, který není však jasně jevištně ztvárněn. Ale i přes určité nedotaženosti je to inscenace, kterou rozhodně stojí za to vidět. Důslednost a preciznost v přístupu k jejímu inscenování se bohatě vyplatila. Geiko je mimořádně přitažlivá na pohled; ve scénografii, kostýmech i tradičních tancích přináší vysokou estetickou hodnotu a otevírá dveře do jednoho z charakteristických světů japonské tradice – do světa gejš opředeného mnoha mýty, pověrami a fantaziemi. Jak píše Lucie Hayashi „… Pod vrstvou líčidel a kimon však bijí srdce obyčejných žen, se sny a touhou po úspěchu a oblibě, ale i přátelství, lásce a svobodě“. A o tom Geiko je. Působí jako krásný živý obraz, respektive mozaika krásných živých obrazů, a jen dívat se na ně je velký zážitek.

Geiko
Autoři knihy: Mineko Iwasaki a Rande Gail Brown
Libreto podle knihy upravila: Kateřina Ševčíková
Režie a choreografie: Richard ŠevčíkHudba: Jan Matásek
Scéna a kostýmy: Andrea Pavlovičová
Světelná koncepce: Lukáš Kellner a Jakub Nosek
Odborná pohybová a dramaturgická spolupráce: Lucie Hayashi
Asistent choreografie: Zuzana Hradilová
Asistent režie: Miroslav Hradil
Premiéra: 25. 5. 2024, Divadlo J. K. Tyla, Malá scéna