Balet jako obraz klimatických změn: Pražský komorní balet na Nové scéně

Už jsem to jistojistě napsala a nejsem sama, kdo si to myslí: souborům, jako je Pražský komorní balet, prostředí Nové scény ND dokonale sedí. Vzdálenost mezi publikem a interprety i úhel pohledu, jaký nabízí kukátkové divadlo typu Divadla na Vinohradech ubírá mnoho z působivosti choreografií moderního a současného tance, mezi umělce a diváka staví bariéru, estetický prožitek také nebývá plnohodnotný. Nová scéna v minulosti čelila kritice, ale dnes se ukazuje, že pro soudobou operu, činohru i tanec je vhodným prostorem. Přesně tou zlatou střední cestou mezi velkým divadlem a malým studiovým prostorem, jaký nabízí Ponec nebo Alta. Pražský komorní balet spolu se studentským souborem Balet Praha Junior, který spadá pod Taneční centrum Praha – konzervatoř, uvedli společný program 9. ledna 2019, a šlo o velmi příjemný zážitek.

Večer začal dílem Jiřího Pokorného, tanečníka a choreografa současného tance, který byl v minulosti v angažmá v Nederlands Dans Theater a Kidd Pivot. Svět sedmikrásek měl premiéru v dubnu 2018, ještě spolu s Prolínáním Lukáše Timuláka. Choreografie je inspirována přírodou a jejími ekosystémy. Spíš než v abstraktní anotaci o černých a bílých sedmikráskách najdeme klíč k jejímu „čtení“ ve slovech, kterými ji loni popsal sám autor před prvním uvedením: „Celý večer je inspirován tématikou klimatu, a to zejména v jeho přirozeném chování během klimatických změn, které mohou mít svazující vliv na naši existenci v dnešní době. Pro umělecké ztvárnění tohoto námětu jsem se volně inspiroval myšlenkou, kdy biosféra planety Země představuje symbol věčného pohybu. Její vlivy, principy a neustálé proměny jsou opakujícím se koloběhem života v časoprostoru, ve kterém se rodí a zaniká vše živé…“

Před diváky nejprve předestírá vizi umělé krajiny, tvořené zlatavými pruhy tkaniny zakrývajícími baletizol a černobílým pohořím z umělých fólií prosvícených malými reflektory. Zemi, a pro sebe taneční plochu, odkrývají postupně tanečníci v černém, kteří se na scéně objevují se zvířecími pohyby, plíživě jako noční tvorové, ostražití. Tu je ženské tělo vláčeno tou zářivostí, jako kdyby trup plul napůl vnořen do vody… Mezi účinkujícími nehledejme pevné vazby, vztahy, jsou společenstvím, které se spojuje a znovu rozpadá. Sdružují se v duetech, triích i jako skupina, individuální svým výrazem, rovnocenní svým umem. Pružností a křehkou vznešeností poutá pozornost Linda Svidró, která ohebností svého těla popírá fyziologii, pak je tu velmi výrazná Iveta Krmelová, mladá absolventka TCP, která už v posledních ročnících působila na scéně jako vyspělá osobnost, je drobnějšího vzrůstu, ale energická, hbitá a rázná. I ostatní, Tereza Kučerová, která působila léta v Baletu ND a přinesla d PKB svou dlouholetou taneční zkušenost, Eliška Nováková (též TCP) nebo tanečníci Patrik Čermák, Dominik Vodička a Michal Vach (dosud TCP studující, ostatně drtivá většina současného PKB se rekrutuje právě z absolventů této školy) doplnili skupinu do jednoho propojeného organismu.

Z choreografie utkví především pasáže, kde se dvojice a trojice pouštějí do partneřiny, chvíle, kdy se civilní pohyb náhle mění ve zvířecí reflexy, některé skupinové pasáže, kde si například choreograf hrál se silou odstředivosti roztáčeje hrozny svých tanečníků na ose tanečníka ve středu. Gesta v sobě neskrývají žádný konkrétní význam, jsou vyjádřením napětí či uvolnění, které právě v tu chvíli panuje v tělech. Několik duetů začíná unisonem a tanečníci pak rozvíjejí nezávisle svůj part. Někdy se mezi nimi objeví náznak střetu, ale je to spíše tvořivá přeměna vedoucí k symbióze. Dotek smrti i puzení k životu. Choreografie uplyne a sama o sobě připomíná tok vody, jednotlivé složky slité a propojené, nezanechávající otisk konkrétních obrazů, ale spíše pocit. Klidu, kontinuity, jednoty.

Choreografie Intimate Spaces Samuela Delvauxe je standardně na repertoáru baletu Praha Junior (od roku 2014), ale tentokrát všechny ženské úlohy tančily členky PKB a jen úloha postavy muže připadla mladičkému tanečníkovi BPJ Michalu Vlachovi. Je volně inspirovaná osobou a hudbou Leoše Janáčka, nemá jít o životopisnou studii, ale o impresi, o jakési scénické ztvárnění inspirace ženským prvkem. Však kdyby někdo chtěl chápat choreografii doslova, musel by si myslet, že slavný skladatel žil v područí dominantních žen a byl jimi permanentně manipulován. Rozhodně to není kvůli mládí hlavního interpreta, ten naopak jemu navzdory působí velmi zralým a suverénním dojmem, nepostrádá charisma a tančí s lehkou samozřejmostí, jaká se většinou získává až léty zkušeností. Choreografická hříčka začíná jako příběh: mladý muž v křesle s knihou a tři ženské postavy v černém, které zhasínají lampy, aby nemohl číst. Postupně se z entré rozvinou duety s ženami, jež si vynucují jeho pozornost jako dotěrné myšlenky, vzpomínky nebo noční můry v hlavně neklidného spáče.

Balet Praha Junior představil choreografii pro studenty 6. a 7. ročníku s názvem A New Beginning. Jeho autorka Lidia Wos mladé tanečníky přivádí do čekárny plné židlí a kufrů, s nimiž a mezi nimiž interpreti musí vytancovat obavy i nadšení, hádky i nadbíhání, všechno to, co se mezi lidmi může dít právě na takovém místě konců a začátků. A tak tančí malé duety, pohybují se však i jako skupina, s předměty manipulují a kufry téměř nedají z ruky. Pokud jde o práci s rekvizitou, jde o náročnou práci, možná ale na úkor tanečnosti nebo variantnosti pohybového materiálu jako takového. Ale jde o práci pro studenty a ta má především vést interprety k vývoji a být pro ně výzvou, což jistě je. Variabilní je především hudba, od konkrétních zvuků elektronických relé přes ruchy po melodie inspirované country i jižanskými milostnými kantilénami.