Klasické tvarování a bezprostřední emoce
Bezmála pětačtyřicetiminutová choreografie Ticho plné lidí, která tvoří první část večera, je vystavěna na výrazně klasickém tanečním základu. Celou inscenací prostupuje proud duetů, trií i ženských a mužských sborových scén, které se vzájemně prolínají a vytvářejí kompaktní taneční strukturu. Rozsah i obtížnost použitého materiálu důsledně prověřují technickou vybavenost i výrazové schopnosti mladých interpretů. Výsledkem je choreografie, která odkrývá značný interpretační potenciál souboru. Mladí tanečníci zvládají hustě vrstvený pohybový materiál s potřebnou technickou jistotou a vzájemnou koordinací.
Zaujala především choreografická práce s pohybovým materiálem. Klaudie Lakomá vystavěla dílo na výrazném kontrastu mezi pasážemi založenými na klasické taneční technice a momentech, v nichž jako by se od této formy vědomě ustupovalo ve prospěch bezprostředního vyjádření emocí. Místy tak choreografie působila jako střídání dvou rovin: technicky náročné taneční výstavby a psychologicky laděných obrazů osamění a partnerské blízkosti. Neznamená to však, že by interpreti v tanečně exponovaných úsecích rezignovali na výrazovou složku. Naopak i během plného fyzického nasazení zůstávali pevně ukotveni v situacích a vztazích svých postav. Choreografie pracuje s kontrastem jednotlivce a skupiny, s hledáním kontaktu, vzdalováním se i postupným návratem k ostatním. Pohybový slovník vychází především z neoklasického tanečního tvarosloví, které kombinuje tanec na špičkách, klasickou partneřinu a technicky náročné variace s uvolněnějšími pasážemi zaměřenými na vyjádření vnitřních stavů postav. Hudební základ tvoří skladby autorů Ezia Bossa, Sebastiana Plana nebo Jóhanna Jóhannssona. Emotivně laděné smyčcové plochy podporují melancholickou atmosféru díla a citově akcentují téma osamění, které se vine celou choreografií.
Navzdory tomu, že dílo není narativní, vyvstává z něj příběh mladého muže. Tuto hlavní postavu ztvárnil Jakub Zouplna. Zhruba v polovině představení se ocitá v osamění, které mu nedělá dobře; setrvává dlouhé minuty na forbíně, uzavírá se do sebe, choulí se, obíhá jeviště a propadá beznaději. Teprve příchod dívky přináší možnost vymanit se z izolace a znovu navázat kontakt s okolním světem. Z existenciální samoty ho pomyslně vytahuje Lucie Mitošinková, která svým vstupem přináší potřebný lidský kontakt a zklidnění. Následující duet je vystavěn na motivech důvěry, opory a partnerské blízkosti. Lakomá přitom pracuje s několika pohybovými obrazy, které se v průběhu díla vracejí jako leitmotiv vztahu obou protagonistů. Například sekvence, kdy Zouplna stojí v široké druhé pozici v hlubokém plié, zatímco partnerka sedí zády k divákům na jeho stehně a propadá se do hlubokého záklonu vedeného z jedné strany na druhou. Duet jindy evokuje držení páru ve společenském tanci a následně se opírá o propracovanou klasickou partneřinu. Zaujmou i některé jemnější detaily partnerské práce, například okamžiky, kdy tanečník poskytuje partnerce oporu svou dlaní držením zepředu za hrudník. Právě takové choreografické nuance dodávají vztahu obou postav konkrétní obrysy a odlišují jej od konvenčně pojatého pas de deux.
V Tichu plném lidí se představila sestava tří tanečnic a čtyř tanečníků – May Barrutia, Lucie Mitošinková, Charlotte Pelclová, Jakub Zouplna, Theodor Bimer, Urtzi Ganzedo a Henrique Martins. Jak už bylo řečeno, ústřední dramaturgický oblouk nese Jakub Zouplna v úloze osamělého hrdiny. Tři tanečnice vnášejí na jeviště kultivovanou práci horní poloviny těla a esteticky čisté klasické linie. Zpočátku nejistý aplomb se po několika minutách proměňuje v suverénní jevištní jistotu. Mužská část obsazení naopak vyniká fyzickou dispozicí a jistotou ve složitých partnerských vazbách i skupinových zvedačkách. V několika momentech působí jako jediné tělo, jehož souhra a koordinace budí respekt. Mnozí z hlediště odcházeli v emocionálním pohnutí.
Na každém konci světla je tunel… Cože?
Také druhá část večera představuje návrat do známého prostředí. Marek Svobodník zde v minulosti působil nejen jako tanečník, ale také jako choreograf, a současná inscenace tak navazuje na jeho dřívější tvůrčí spolupráci se zdejším souborem. Na každém konci světla je tunel je již třetí choreografií v rámci tzv. Choreografických ateliérů, kterou v Národním divadle Brno uvedl. Po více než patnácti letech nabízí možnost sledovat další etapu jeho choreografického uvažování.
Zatímco první část večera rezonovala silně emotivně, Svobodníkova poetika se obrací k absurdní grotesce, v níž je možné téměř všechno. Ve své nové choreografii se zaměřuje na téma lidské tendence vytvářet si vlastní systémy, hranice a vzorce chování, které postupně začnou určovat způsob, jakým vnímáme sebe i své okolí. Toto ryze abstraktní zadání zpracovává sledem scénických situací a vyjevením vztahů tematizujících střet mezi otevřeností a omezením, jistotou a nejistotou. Choreografie se vyhýbá jednoznačnému výkladu a prostřednictvím pohybu nabízí pole asociací, v němž se absurdita každodenních pravidel nenápadně prolíná s existenciálním podtextem.
Již samotná výtvarná stylizace vytváří dojem neurčitého kosmického prostoru, v němž se jednotlivé postavy pohybují mimo běžnou každodenní realitu. Tanečníci a tanečnice jsou oděni do stříbrných dvoudílných kostýmů, které do značné míry stírají rozdíly mezi mužským a ženským principem. Anonymitu dále podporují gumové svářečské brýle, které mají interpreti většinu času odložené na čele. Světelná rampa zavěšená nízko nad jevištěm je několikrát vyzývá k pohledu vzhůru. Do její záře si nasazují ochranné brýle, jako by v ní hledali orientační bod či odpověď na své otázky. Jako dominantní rekvizitu inscenace Svobodník vybral dopravní kužel, který se proměňuje v mnohovýznamový symbol. Jednou vymezuje prostor, podruhé splývá s tělem interpreta a vstupuje do groteskně laděné pohybové akce. Tato hra s absurditou vrcholí figurou zvláštního „panáka“, který po celou dobu nosí kužel na hlavě jako svůj charakteristický atribut. Figura v podání Urtziho Ganzeda se od ostatních odlišuje také kostýmem. Zatímco většina účinkujících je oblečena do stříbrného dvoudílného kostýmu typu bikiny, on je ukryt v lesklém overalu zakrývajícím celé tělo. Odpovídá tomu i jeho pohybový rejstřík. Na rozdíl od ostatních tanečníků je výrazně omezený a redukovaný na chůzi, běh na místě a další mechanicky opakované akce. Ve spojení s kuželem na hlavě připomíná bizarní bytost uvězněnou v nekonečném koloběhu činností, moderní variantu Sisyfa odsouzeného k věčnému snažení bez skutečné perspektivy dosažení cíle. Dramaturgicky i vizuálně nápaditý závěr inscenace pak přináší až popkulturní citaci: tanečníci na scéně pracují se světelným mečem evokujícím svět Hvězdných válek. Tímto mečem v samém finále celá skupina pomyslně probodne postavu „panáka“. Po náhlém střihu hudby i pohybu zůstává jeviště ve tmě a absurdní hra končí v jediném znehybnělém obrazu.
V obsazení druhé části představení se vedle sebe představili May Barrutia, Ela Marie Platilová, Charlotte Pelclová, Claudia Tonelli, Theodor Bimer, Urtzi Ganzedo, Arainn Pillay a Jakub Zouplna. V interpretační rovině zaujala zejména May Barrutia. Zatímco v první polovině večera byla spíše součástí celku, ve druhé části na sebe poutá výrazně více pozornosti. Opuštění klasické špičkové techniky a přechod k plastičtějšímu pohybovému projevu všem interpretům mimořádně svědčí. Junioři zde fungují jako soudržný, přirozeně reagující organismus.
Hudební dramaturgie inscenace Na každém konci světla je tunel nesnáší monotónnost. Vedle vrstevnatých ploch skupiny Tangerine Dream, které oscilují mezi meditativními strukturami a pulzující energií, zaznívá i hudba Maurice Ravela. Tento kontrast vytváří živou zvukovou krajinu, která přirozeně podněcuje choreografickou imaginaci. Choreograf se přitom vyhýbá doslovné ilustraci hudebních zvratů. Pozorně reaguje na drobné zvukové impulzy a barevné nuance hudební předlohy, pro něž nachází invenční pohybovou odpověď. Vzniká tak organický a nepředvídatelný vztah mezi hudebním plátnem a pohybovou strukturou.
Jakkoli obě choreografie reprezentují rozdílné autorské přístupy, společně vytvářejí dramaturgicky promyšlený večer, který představuje dvě výrazné podoby současného tanečního uvažování. Ticho plné lidí přesvědčuje schopností propojit neoklasický pohybový slovník s citlivě formulovanou emocí, zatímco Na každém konci světla je tunel otevírá prostor imaginaci, humoru a mnohoznačnosti. To podstatné však neleží pouze v samotných choreografiích. Večer především ukázal, že NdB 2 disponuje souborem mladých interpretů schopných obstát jak v technicky náročné klasické taneční práci, tak v současném pohybovém divadle založeném na herecké přítomnosti a kolektivní souhře. První premiéra sezony tak nepůsobí jen jako studentská přehlídka talentů, ale jako sebevědomá umělecká výpověď souboru, který si postupně buduje vlastní identitu i své místo na české taneční scéně.
Balet NdB 2: Program 9
7. listopadu 2026, 19:00 hodin
Národní divadlo Brno – Reduta
Klaudie Lakomá: Ticho plné lidí
Choreografie: Klaudie Lakomá
Hudba: Ezio Bosso, Sebastian Plano, Jóhann Johannsson
Marek Svobodník: Na každém konci světla je tunel
Choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Maurice Ravel, Tangerine Dream
Kostýmy: Elizaveta Shibaeva
Světelný design: Roman Jajčík
