Balet s copyrightem: Amerikana ve Státní opeře

Na Amerikanu III  do Státní opery by měl jít každý, kdo se jen trochu zajímá o kulturu. Aby viděl na vlastní oči, co v americkém baletu 20. a 21. století patří ke světové špičce. O čem jsme si desítky let mohli jen číst a co teď můžeme vidět alespoň zprostředkovaně v provedení  zreorganizovaného baletu Národního divadla na scéně Státní opery.Z choreografií americké provenience vybrala dramaturgie baletu Národního divadla tituly vskutku reprezentativní. Ve dvou premiérách 25. a 26. října nabídla tři opusy renomovaných choreografů, jejichž díla jsou chráněna copyrightem: Theme and Variations George Balanchina (nastudování Victoria Simon), In the Middle Somewhat Elevated od Williama Forsytha (nastudování Jodie Gates) a  Fancy Free Jerome Robbinse (nastudování Jean-Pierre Frohlich a Bart Cook).

Copyright chrání kodifikované baletní texty před svévolnými zásahy případných dalších inscenátorů a zaručuje co největší autenticitu původního choreografického záměru. Baletní obecenstvo pak může svůj oblíbený titul sledovat v provedení různých uměleckých souborů a porovnávat umělecké kvality i osobní přínosy  jednotlivých baletních interpretů.

Theme and Variations patří k nejžádanějším titulům baletního repertoáru.Zakladatel amerického baletu George Balanchine je vytvořil   na 4.větu Orchestrální suity Nr.3 G-Dur op. 55 Petra Iljiče Čajkovského v americkém Ballet Theatre roku 1947 jako vizuální symfonii klasického tance. Jiskřivá choreografie  je výzvou pro baletní sólisty i soubor nejen pro svou náročnost, ale i renomé, jež si vydobyla. Postavena pro legendární primabalerínu Alicii Alonso a jejího partnera Igora Youskevitche, byla záhy po premiéře označena kritikou za nejobtížnější  titul klasického repertoáru. Představuje vrchol interpretační dokonalosti  baletních umělců a jejich schopnosti nejen vytančit struktury hudební formy, ale zejména vyjádřit proměnlivý hudební  obsah.Je obecně známo, že touto nesujetovou choreografií baletní klasiky Balanchine vzdal hold svému předchůdci Mariusu Petipovi, jeho Spící krasavici a baletu Mariinského divadla v Sankt Petěrburku. Zde v letech 1913 až 1921 vystudoval Hudební konzervatoř a Carskou divadelní školu (dnes Akademii baletu Agrippiny Vaganové) a poté tři roky tančil v baletu Mariinského divadla a vedl vlastní soubor Mladý balet.Taneční charakter Čajkovského Orchestrální suity Nr.3. G-Dur z roku 1844 je nepřehlédnutelný a svými názvuky předjímá partituru baletu Spící krasavice, která vznikla o pět let později. Po zpřístupnění  originálních partitur Petipových baletů v Divadelní knihovně Harvardské univerzity v americkém Bostonu vyšlo najevo, že Balanchinovy Theme  and Variations evokují zářivost choreografického textu  Spící krasavice konkrétními citacemi krokových vazeb.

Po evropské premiéře na zájezdu American Ballet Theatre v Londýně a Paříži roku 1950 Theme and Variations postupně zakotvily ve všech renomovaných baletních souborech světa: v Evropě, Kanadě, Austrálii V roce 1960 je Balanchine zařadil do svého vlastního souboru New York City Ballet. Prvního ruského nastudování roku 1986 ve svém rodišti Sankt Petěrburku se už Balanchine nedožil.

Do baletu pražského Národního divadla doputovaly Theme  and Variations  po šedesáti pěti letech svého slavného scénického života. Inscenátorka Victoria Simon ve spolupráci s baletními mistry Veronikou Iblovou a Jiřím Horákem dostala nesnadný úkol: realizovat technicky a stylově náročnou inscenaci čisté baletní klasiky se souborem v novém složení po reorganizaci. Mezi jeho osmdesáti členy našla dvacet sólistů pro dvě obsazení symetricky koncipované kompozice, která vychází ze struktury hudebních variací, zakončených polonézou. V choreografii se proplétá tanec primabaleríny a jejího partnera s tancem čtyř sólistek a čtyř sólistů a  s baletním souborem osmi tanečnic s partnery. Jména zúčastněných členů corps de ballet nejsou bohužel v programu uvedena.

Jisté je, že baletní soubor Národního divadla se v této ambiciózní inscenaci představil jako kolektiv profesionálně zdatných interpretů, schopných oživit nejnáročnější baletní díla ve scénické podobě. Pro dosažení úrovně špičkových zahraničních souborů má však ještě skryté rezervy v technice velké baletní klasiky. Pro balet Národního divadla je inscenace výzvou k dalšímu uměleckému vzestupu. Až soubor předvede Balanchinovy Theme and Variation  s temperamentem a partnerským prožitkem z tance, jakým se tančí například italská tarantela (ostatně Balanchinovu Tarantellu na hudbu Louise Gottschalka z roku 1964 už měl balet Národního divadla v programu), pak bude moci s klidným svědomým usnout na vavřínech své dokonalosti.Gloriolou slávy ověnčený ústřední sólový par tančí Nikola Márová s Adamem Zvonařem, v druhém obsazení Miho Ogimoto a Alexandre Katsapov. Mně osobně Katsapovo pojetí oslovilo nejvíce. Katsapov jako opravdový „danseur noble“ nepředvádí jen sebe, ale elegantním tancem rozvíjí dialog se svou partnerkou a v sólových variacích i s obecenstvem. Nikola Márová  tančí svůj brilantní part  v čisté pohybové kresbě, s úsilím o balanchinovskou neokázalost a radost z tance. Ovšem v partnerovi Adamu Zvonařovi nenalézá vnitřní odezvu. Jeho zaměření na dokonalost vlastních předváděných pas je příliš zřejmá. Obdobně působí Miho Ogimoto, dokonalá v tanci, ale chladná ve výrazu ke svému partnerovi.Sám Balanchine byl velmi skeptický k otázce další existence baletních děl po jeho smrti. Jeho slova: „Budou si pamatovat kroky, ale zapomenou jejich smysl“, se sama evokují v častých provedeních jeho baletů. Zejména u těch souborů, které Balanchinovi připisují „vynález abstraktního baletu“, což je termín, s nímž Balanchine sám nesouhlasil.

In the Middle Somewhat  Elevated  z roku 1987 představuje Williama  Forsytha jako pokračovatele a současně bořitele „graciézní rétoriky“  ruské baletní klasiky a Balanchinovy neoklasiky, kterou rozvíjí do zbortěných postmoderních tvarů baletní formy. Ve Forsythově případě jde o americkou choreografickou provenienci „vice versa“. Forsythe se narodil v Americe, studoval Divadelní vědu na Jacksonville University na Floridě, balet u Roberta Joffreye v New Yorku. Své umělecké představy začal rozvíjet v Německu, ve Stuttgartu a od roku 1982 ve Frankfurtu, kde získal zázemí pro svou další choreografickou tvorbu. In the Middle Somewhat Elevated vytvořil pro Sylvii Guillem a Laurenta Hilaire v Pařížské opeře.

Název odosobněné elektronické pohybové kompozice s rytmickým ostinatem úderů a šumů  syntetizátoru (hudba Thom Willems) by mohl být jakýkoliv. In the Middle Somewhat Elevated se váže k scénickému detailu této jevištní pohybové kreace. Na prázdné černé scéně je „uprostřed, někde nahoře“ zavěšen jakýsi stříbřitý, zářivý artefakt – jediná dekorace scény. Pod ním šest tanečnic na špičkách a tři tanečníci ve slušivých zelených trikotech předvádějí své vskutku neobvyklé pohybové sekvence. Kultivované pohyby lidského těla, ukázněného klasickým tvaroslovím, ale rozehraného principy tance modern a postmodern ve vztahu k prostoru, rytmu, agogice a časoprostorové struktuře pohybu, působí přímo elektrizujícím dojmem. Intenzita jejich působivosti závisí na dokonalosti provedení interpreta a intenzitě jejich vnitřního nasazení a souznění s intenzitou synteticky generovaných zvuků. Obě obsazení jsou vyrovnaná a zdá se, že jim deformovaná klasika dobře padne. V prvním obsazení mě mimořádně zaujal Giovanni Rotolo a Alexandre Katsapov, v druhém Zuzana Šimáková, kteří svou  expresivitu pohybu  zdůvodňují vnitřními impulsy. Ale i ostatní účinkující  projevují přímo radost z tvarosloví, které boří zavedené pohybové stereotypy .Fancy Free je  první choreografií Jerome Robbinse. V roce 1944 předznamenala jeho úspěšnou kariéru muzikálového choreografa, v pozdějším období spolupracovníka Balanchinova  souboru  New York City Ballet. Spolu s Leonardem Bernsteinem, do té doby též neznámým skladatelem, ji uvedl v Ballet Theatre, kde sám tančil (v armádě za války nebyl pro zdravotní status 4-F astma).Robbinsův žánrový obrázek s jazzovými synkopami Bernsteinova hudebního doprovodu vypráví v  broadwayském stylu o třech námořnících v New Yorku. „Ballet Theatre…byl zcela rusifikovaný balet“. vzpomíná Robbins ve svých pamětech. „Řekl jsem si: proč nemůžeme udělat balet na naše vlastní téma, z našeho života zde v Americe? …Fancy Free byla o našem životě a naši společnosti. Proto  zahrnuje i  naše společenské  tance. Jako Rusové uplatňují své lidové tance, já jsem uplatnil naše… Fancy Free jsem udělal za války, když kolem nás chodili lidé, jaké v baletu popisuji. V New Yorku byl námořník šokován, ale nechtěl to dát najevo, zejména když pocházel z venkova.“Téhož roku bylo téma Fancy Free rozvedeno do muzikálu On the Town a v roce 1949 do stejnojmenného filmu.V baletu Národního divadla se také pro tento žánr našli sólisté, kteří na jevišti dokáží vytvořit charakterově odlišné postavy námořníků a jejich děvčat, rozesmát situační komikou, taneční pantomimu a  brilantním tancem ve stylu broadwayské revuální  klasiky (ze všech jmenuji alespoň Viktora Konvalinku, Ondřeje Vinkláta a Giovanniho Rotola). Nicméně muzikálové filmy Gene Kellyho i samotného Jerome Robbinse přinášejí dostatek vzorů, s jakým vnitřním nasazením a brilantní virtuozitou se v Americe tato témata interpretují. Jsou pozoruhodná svými hereckými a pantomimickými akcemi, které v sovětské a naší baletní tradici byly vymýceny, třebaže jejich naivita okouzluje i dnešní diváky.Dramaturgie večera mnohým divákům připadá nesourodá, ale to je na ní právě to „americké“. Představuje baletní umění, které se stalo americkým z míšení kulturních etnik přistěhovalců z celého světa. Z „ruských kořenů“ klasického tance a jeho sepjetí s hudbou, její atmosférou a strukturou, ve vzájemné toleranci a symbióze různých žánru, stylů a -ismů vnikly nové hodnoty, které Amerika vrací do Evropy.

Transatlantický baletní dialog klade otázku, jak současní čeští choreografové dokáží přijmout a rozvinout americký odkaz. Například dramaturgie baletu Národního divadla by si mohla povšimnout, že v Theme and Variations choreograf George Balanchine vzdává hold Mariusu Petipovi a jeho inscenaci Spící krasavice, kterou v loňském roce balet Národního divadla uvedl jako Šípkovou Růženku v radikální scénické destrukci Petipova originálu se zdůvodněním, že Petipův balet  musí „povznést na umění“.
***

Co v programu nebylo a měli bychom vědět
George Balanchine tančil v Petipově inscenaci Spící krasavice na scéně Mariinského divadla v Sankt Petěrburku od roku 1913 do roku 1924, nejprve jako student poté jako člen baletu. Po evropském turné vlastního souboru Mladý balet  zůstal roku 1924 na pozvání Sergeje Ďagileva v jeho Les Ballets  Russes (v Paříži roku 1928 uvedl svůj první „neo-klasický“ balet Apolon Musagète na partituru Igora Stravinského, o rok později dramatický balet na biblické téma Marnotratný syn s hudbou Sergeje Prokofjeva). Do USA odešel na pozvání mecenáše Lincolna Kirsteina roku 1933. O tři roky později prvně uvedl na Broadwayi klasický balet ve své choreografii muzikálu On Your Toes, v části Slaughter on Tenth Avenue, a zavedl tak termín choreograf do broadwayských programů (1936 muzikál, 1939 film). Balanchinův baletní soubor nese jméno New York City Ballet od roku 1948.

Jerome Robbins  se původně jmenoval Jerome Rabinowitz a jeho rodiče byli emigranti rusko-židovského původu. Rodina změnila své jméno na Robbins po úspěchu baletu Fancy Free roku 1944. Jeromovu životní kariéru ovlivnilo setkání s George Balanchinem. V roce 1938 byl vybrán na castingu  do baletního souboru pro muzikál Great Lady, který na Broadwayi choreografoval  George  Balanchine.
Hodnocení autorky recenze: 85 %

Amerikana III
Balet Národního divadla
Premiéra 25. října 2012 Státní opera Praha
Druhá premiéra 26.10.2012

Theme and Variations
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie: George Balanchine
Nastudování: Victoria Simon
Scéna a kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Daniel Tesař
Baletní mistři: Veronika Iblová, Jiří Horák
Dirigent: David Švec
Orchestr Státní opery

Tančí:
Nikola Márová, Adam Zvonař, Ivanna Illyenko, Sophie Fletcher, Marta Drastíková, Pavla Hrubešová, Veaceslav Burlac, Jiří Waňka, Jonáš Dolník, Francesco Scarpato /
Miho Ogimoto, Alexandre Katsapov, Magdaléna Matějková, Monika Hejduková, Aya Watanabe, Sophie Benoit, Karel Audy,Mathias Deneux, Petr Strnad, Giovanni Rotolo

***

In the Middle Somewhat Elevated
Hudba: Thom Willems
Choreografie: William Forsythe
Nastudování: Jodie Gates
Scéna, kostýmy a světla: William Forsythe
Baletní mistři:Tereza Podařilová, Radek Vrátil

Tančí:
Miho Ogimoto, Aya Watanabe, Sophie Benoit, Magdaléna Matějková, Monika Hejduková, Mária Dorková, Alexandre Katsapov, Mathias Deneux, Giovanni Rotolo /
Nikola Márová, Rebecca King, Zuzana Šimáková, Pavla Hrubešová, Marta Drastíková, Ivanna Illyenko, Michal Štípa, Francesco Scarpato, Ondřej Vinklát

***

Fancy Free
Hudba: Leonard Bernstein
Choreografie: Jerome Robbins
Nastudování: Jean Pierre Frohlich, Bart Cook
Scéna: Oliver Smith
Kostýmy: Kermit Love
Světla: Ronald Bates
Baletní mistři: Nelly Danko, Alexej Afanassiev
Dirigent: David Švec
Klavírní sólo: Jana Potočková
Houslové sólo: Radovan Šandera
Orchestr Státní opery

Tančí:
Pavla Hrubešová, Marta Drastíková, Michaela Wenzelová, Matěj Šust, Ondřej Vinklát, Giovanni Rotolo, Oleksandr Kysil /
Tereza Podařilová, Zuzana Susová, Philippine de Sevin, Veaceslav Burlac, Jonáš Dolník, Viktor Konvalinka, Tomáš Kopecký

www.narodni-divadlo.cz

Foto z inscenace Pavel Hejný