Baletní inspirace 02 v Plzni dojímaly i bavily

Večer otevřela sugestivní, vysoce estetická apoteóza pavoučího příběhu Černé vdovy The Black Widows Waltz (Valčík Černé vdovy) v choreografii stážistky souboru baletu DJKT Avril Negre, která je i autorkou originálního nápadu, a člena souboru Giacomo Moriho. Skladbu přímo pro tuto příležitost složil Maurice Marius. Jmenuje se Hélas, avril en vain me voue á l´amour – v překladu Běda, duben (dvojí smysl výrazu avril = Avril?) mě nadarmo zaslibuje lásce; s pointou a choreografií souzněla beze zbytku. Scénu a kostýmy navrhla sestra Avril, Valérie Negre. Příběh Černé vdovy měl zajímavou charakteristiku: „Z toho, co bylo původně její ochranou, si Černá vdova postupně vytvořila zbraň. Navzdory pokušení riskuješ, přibližuješ se k ní a stáváš se zranitelným. Dotkni se její sítě a ona se stane pánem tvého osudu. Poznámka pro všechny jejího druhu: Tvé nevinné poddání se pasti Lásky pouze zkultivuje její lásku k pasti.“ Černou plochu Malé scény oživují kontrastující ostře bílé květy jakoby vyrůstající z jeviště. Celá choreografie začíná v absolutní temnotě, po rozsvícení se na zemi objevuje obrovský kruh z bílé pružné látky, obdoba pavučiny, z níž se vynořuje krásná démonická bytost v lesklé černé kombinéze. Černá vdova. Odráží se od bělosti pavučiny, kterou má upevněnou kolem těla ve tvaru dlouhé suknice, a díky lesku kombinézy nezapadá ani na černé scéně. Ladné pohyby paží a horní poloviny těla evokují číhajícího a plížícího se pavouka, tato ‚pavoučí žena‘ vábí, přitahuje, fascinuje svou nebezpečnou krásou. Podléhá jí tanečník, náhle se objevující v téže lesklé kombinéze mezi černými závěsy. Suknice-pavučina padá, oba jsou volní a tančí dráždivý duet; tanečnice ve špičkových střevících si zcela podmaňuje svého partnera, v atmosféře je přímo cítit blížící se zničující nebezpečí. Tanečník je lapen, divákům se naskýtá pohled na horní poloviny těl obou, od pasu dolů splývá suknice – pavučina, v níž se oddávají milostnému spojení. Pro muže fatálnímu. Avril Negre a Giacomo Mori tančili precizně v přesné souhře s plnou přesvědčivostí výrazu. Tato baletní choreografie se silným příběhem a pointou spojila originálním způsobem modernu s neoklasikou; měla žádoucí gradaci, tanečně byla nesmírně působivá, scénicky neotřelá. Jednotlivé složky do sebe přesně zapadaly a s výkony tanečníků vytvořily podmanivý sugestivní celek.

White Dove (Bílá holubice) sólisty baletu DJKT Richarda Ševčíka na barokní hudbu Johanna Pachelbela Kánon byla reflexí na současnou mezinárodní situaci. „Pro některé byla holubice symbolem tělesné lásky, pro křesťany znamenala svatého ducha, někteří ji považovali za symbol dlouhověkosti. A dnes považujeme bílého ptáka za symbol míru“ – tak byla uvedena jeho choreografie. Tanečnice s tanečníkem, oba v bílé košili a kalhotách, se odrážejí od černého pozadí, ruce naznačují v kuželu světla třepetající se ptačí křídla. Tento moment uvádí i uzavírá Ševčíkovu choreografii. Duet má civilní ráz, Richard Ševčík nevyužívá špičky, ale Abigail Jayne Baker a Justin Rimke jsou ladností pohybů a celkovým výrazem jakýmsi zhmotněním myšlenek, jednotlivé motivy, ideje se prolínají v abstraktním, a přitom čitelném celku.

Originální myšlenku vyjádřil Thierry Jaquemet v neoklasické sólové choreografii Drahoušek, úzce spojenou s hudbou Richarda Wagnera – Shiori Nirasawa tančila na jeho skladbu věnovanou kněžně Metternichové, na Lístek do památníku C Dur. „Na tvorbu Richarda Wagnera měla zásadní vliv hrstka žen. Do více než jedné z nich se zamiloval. Jeho vztah k Pauline von Metternich nikdy nepřekročil úroveň umělec/sponzor, přesto jí věnoval tuto skladbu, ve které můžeme slyšet, jako by měl při skládání „motýly v břiše“, nebo alespoň jeho prsty jako by v podobě motýlů po klávesách piana tancovaly. Tato představa byla počátečním bodem tohoto neo-romantického sóla,“ vysvětlil tanečník v textu v programu. Jeho choreografie působila jako doušek čisté vody – křehká variace drobné tanečnice v bílé tylové nadýchané sukni, až zranitelně a dojemně působící mezi černými stěnami scény, přinesla půvab vlastního ničím nezatíženého špičkového tance; lehkost, hravost, bezstarostnost, která však zanechává v myslích nesmazatelnou stopu. Ano – jako vzpomínka na cosi neuchopitelného, co přichází i mizí, co nás však naplňuje a dává vpravdě křídla motýlí.

Tuto sílu křehkosti využil Thierry Jaquemet i v následující choreografii Tancujte do nebe, kterou připravil ve spolupráci s dalšími tanečníky souboru. Použil k ní nahrávku hudby pro sólové violoncello a harfu od Chiaki Yamazaki – The Angel Peri (Anděl Peri). Po Ševčíkově White Dove se jednalo o druhou choreografii reflektující současnou mezinárodní situaci. „Veskrze lidské přání ohledně míru bylo vyjádřeno mnoha způsoby. Jedním z nich je postava Peri, originálně vykreslená v perské mytologii, jež byla přijata také západní kulturou (např. balet od Jeana Coralliho ´La péri´, který vznikl r. 1843). V mé krátké choreografii je Peri vyobrazená jako andělská bytost, která přišla na zem učit lidi míru a radosti, než se znovu vrátí do nebe.“ Andělská Peri v podání Afrodity Vasilakopoulou vnesla špičkovým tancem a ladností pohybu na Malou scénu něžnost, radost a naději. Elegantní číslo vsadilo na kontrast nadzemsky působící iniciativní bytosti a jaksi bezradných, neradostných lidí, spíše stínů než činorodých mužů a žen. V plné souhře tančili ‚pozemšťany‘ Kristýna Miškolciová, Aneta Pašková, Lucia Marti Perez, Lýdie Švojgerová, Mátyás Szilveszter Sántha a Miroslav Suda. Peri se dotýká stojících párů, tančí u nich a s nimi, aby jim předala optimismus, sílu a víru v budoucnost. Závěr, v němž tito lidé vyzdvihují Peri s vděčností na ramena, byl velmi silným okamžikem.

Zdánlivě nemožné dokázala v následujícím čísle sólistka baletu DJKT Mami Mołoniewicz svojí choreografií 残響 (ZANKYŌ). „Zankyo znamená v japonštině dozvuk. Mým cílem je dosáhnout efektu ´dozvuku´ vyjádřeného pohybem těl tanečníků.“ K realizaci této výzvy použila jako zvukový podkres bušení srdce Heart Beating v hudebním zpracování TAKAX MUSIC (Takafumi Tamagawa). Trojice tanečníků Abigail Jayne Baker, Shiori Nirasawa a Justin Rimke dokázala skutečně ztělesnit zvuk – vždyť zvuk se pohybuje, letí, doznívá a ztrácí se – závěrečné ustrnutí trojice ve zvedačce směřující jako šipka do výše a dálky bylo nejen tanečně přesné, ale i výrazově vtipné.

Závěr patřil technicky náročné choreografii [SQUARE³] (Kostka) tvůrčí dvojice MOVEMENT SPECTRUM – Richard Ševčík a Michal Lenner – charakterizované jedinou větou: „Jedinečná světelná show obohacená o taneční grotesku“. Veškeré dosavadní inscenace Richarda Ševčíka se vždy vyznačovaly nápaditým a originálním světelným designem, z celovečerních baletů to byla naposledy Kytice a Srdce. Že se tanečník a choreograf vydává dál, už ukázala jeho choreografie na Baletním gala DJKT 8. dubna letošního roku, která byla na světelném kontrastu s tanečníky založena. Choreografie [SQUARE³] je postavena na stejném principu, i kostýmování je shodné – muž v bílé košili a šedých kalhotách, další tanečníci jako jeho průvodci celí v černém. Práce se světlem je zde ovšem jiná a efekty odlišné. Tehdy i nyní spolupracovali tvůrci s Fakultou designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, lighting design vytvořili pro [SQUARE³] Lukáš Kellner a Jakub Nosek, kostýmy navrhla Jindra Kellnerová. Autory hudby jsou německý skladatel a klavírista Hauschka a Lee Boun.

Ústřední postavou je úředník – k bílé košili a šedým kalhotám přibyla tentokrát ještě červená aktovka. Muž v plně přesvědčivém podání Michala Lennera se objevuje na scéně uzavřen v průhledném hranolovém boxu, vystupuje z něj, je obklopen černě oděnými postavami, které splývají s pozadím nebo se objevují ve světelných kuželech; ve výsecích světla jsou vidět jejich obličeje, ruce, části těl, tváře jsou také na čas skryté za černou látkou a postavy ze zorného pole zcela mizí v temnotě. S obdivuhodným nasazením je tančí Margarida Gonçalves, Luisa Dawn Isenring, Kristýna Miškolciová, Aneta Pašková, Gaëtan Pires a Karel Roubíček. Muž se s nimi potkává, míjí je, utíká před nimi, je těmito svými běsy obklopen a lapen. Jeho červená aktovka se mu znovu a znovu ztrácí a objevuje, i on sám pozbývá pro několik okamžiků svou tvář – obléká si černou masku, v dalších okamžicích jsou ve tmě a světelných paprscích patrné pouze jeho brýle s velkými fosforeskujícími obroučkami. Dění má přitom i hravě komediální akcent. [SQUARE³] je především pantomimou pracující místy s až strojově přesnými pohyby, je v zásadě hereckou kreací, v níž je ovšem hra světel a stínů určující. Světlo je hybatelem dění, objevuje se zde jako zcela nový svébytný element, další hráč na scéně. Tento přístup k light designu má vizionářské rysy a velkou budoucnost. Ale není pro každého – vyžaduje od tvůrců bohatou uměleckou a výtvarnou invenci, gejzíry nápadů, aby neustrnul, a od tanečníků absolutní preciznost provedení a souhry. Navíc v sobě nese jedno nebezpečí – aby pokušení světla nebylo příliš silné a nepohltilo nakonec to, čemu mělo sloužit – vlastní tanec. To však není případ dynamické a pečlivě vyvážené choreografie [SQUARE³] Richarda Ševčíka, která byla na Malé scéně nejen skvělou světelnou show, ale i precizním výrazovým pantomimickým divadlem.

Baletní inspirace 02 na Malé scéně Nového divadla skutečně inspirovaly, na vysoké úrovni nabídly rozmanitost přístupů a pohledů, byly dějové i symbolické, přinesly krásu a estetiku tance v jeho čisté podobě. A také otevřely výhled do budoucnosti.

Baletní inspirace 02

The Black Widows Waltz
Choreograf: Avril Negre, Giacomo Mori
Hudba: Maurice Marius

White Dove
Choreografie: Richard Ševčík
Hudba: Johann Pachelbel

Drahoušek
Choreografie: Thierry Jaquemet
Hudba: Richard Wagner

Tancujte do nebe
Choreografie: Thierry Jaquemet ve spolupráci s tanečníky
Hudba: Chiaki Yamazaki

残響 (ZANKYŌ)
Choreografie: Mami Mołoniewicz
Hudba: Takax Music

[SQUARE³]
Choreografie: Richard Ševčík & Michal Lenner
Hudba: Hauschka, Lee Boun

Premiéra: 27. 5. 2023, Malá scéna Divadla J. K. Tyla