Baletní inspirace 04 na Malé scéně v Plzni přinesly především komplikovaná témata

Na program 4. ročníku Inspirací bylo zařazeno osm choreografií, z nichž čtyři už viděli diváci Gala – skupinové Reflected Fragments a In the in-Between Giacomo Moriho, pas de deux Reflections, jež postavil Riccardo Gregolin, a Traces of Us Mariuse Mathieu a Mackenny Wilson, z níž na Gala byla provedena jen úvodní část. „Ne každý divák má příležitost na Gala být a ne každý se dostane na Inspirace, proto jsme choreografie zařadili i dnes,“ vysvětlil Jiří Pokorný. Intimní prostředí Malé scény dává navíc výstupům odlišný rámec i atmosféru, a co zanikne při pohledu z odstupu ve velkém prostoru, může zaujmout při detailním pohledu na tanečníky a naopak. Takže „ošizeni“ nejsou ani ti, kteří přijdou na obě akce. Většina choreografií byla podobně jako na Gala abstraktní, nicméně na Inspiracích se objevily i počiny nesoucí narativní stopu. Hudbě dominoval podobně jako na Gala nedramatický a jednotvárný zvukový doprovod ze současné produkce. V tištěném programu bylo tentokrát ke každé choreografii uvedeno několik vět, které měly smysl čísla přiblížit, ne u všech se to však podařilo.

Večer uvedly Reflected Fragments a uzavřelo jeho In the in-Between Giacomo Moriho, obě s hudebním podkresem Samuele Rizzuta, v druhé choreografii jen o něco méně stereotypním. Obě využívají špičkový tanec, obě jsou postaveny na měnících se formacích tanečníků a tanečnic. Reflected Fragments pro pět párů a dvě tanečnice v černých trikotech začíná vtipně – dvě dívky poklepou na pódium špičkami svých střevíců, tento motiv ale už není v choreografii rozveden, následují v těsném sledu párový tanec i sóla připomínající spíše přehlídku pozic. In the in-Between je postaveno pro tři páry v béžovo bílém unisex odění na stejném principu, důraz je položen na párový tanec. Reflected Fragments jsou dle programu: „Dnešní společnost znázorněná metaforou zrcadla, kdy každý tanečník ztělesňuje jeden ze střepů skla. Tyto střepy od sebe navzájem odrážejí světlo a útržky obrazů podobně, jako interagují energie jednotlivců.“

Závěrečné „bílé“ Moriho číslo je uvedeno o poznání složitěji – má vyjádřit principy „kvantové vědy“ a „vysvětlit nepolapitelný meziprostor, jehož skutečná podstata zůstává nejasná, proměnlivá s vnímáním konkrétního pozorovatele“. Obě produkce si byly ovšem podobné koncepčně, a kdybychom charakteristiky prohodili, těžko by to někdo poznal. Vyzdvihnout je však třeba vysokou úroveň jejich provedení. Při pohledu zblízka sice zanikla proměnlivost formací, ale bylo možné ocenit u obou výstupů preciznost nastudování a provedení, důsledné dotažení všech pohybů tanečnic a tanečníků, jejich přesnost a dokonalou souhru. Reflected Fragments tančili Isabel de la Cruz, Margarida Gonçalves, Luisa Isenring, Mami Mołoniewicz, Shiori Nirasawa, Novella Petrucci, Afroditi Vasilakopoulou, Simone Carosso, Pablo Dorado, Marius Mathieu, Justin Rimke a Karel Roubíček. V In the in-Between vystoupili Isabel de la Cruz, Novella Petrucci, Afroditi Vasilakopoulou, Marius, Mathieu, Justin Rimke a Karel Roubíček.

Mami Mołoniewicz přinesla ve své choreografii tentokrát poutavou myšlenku v retrospektivním příběhu Nikki deník. Starému muži (Miroslav Hradil) se dostane do rukou deník jeho milenky, s níž se chtěl kdysi oženit, která jej však z jemu neznámých důvodů opustila. Vzpomínky ožívají, zhmotňují se, minulost ožívá před jeho vnitřním zrakem a muž se dozvídá důvod dívčina zmizení – nevybíravý zásah matky. Výstup je postaven divadelně, využívá pohled do zadní části scény, v němž starý muž čte deník, vlastní jeviště je prostorem pro oživlé vzpomínky, jimiž se muž probírá. Ačkoliv choreografie měla dramatické momenty a střídala se v ní lyrika s dějovými prvky, málo výrazný hudební doprovod (Mami Mołoniewicz, TAKAX) odlišné situace nevyjadřoval. Ovšem přesvědčivě své role po technické i výrazové stránce tančili Sara Antikainen, Margarida Gonçalves, Aneta Pašková a Riccardo Gregolin. Paradoxně: vysvětlující pasáž v programu byla u tohoto čísla vyjadřujícího děj, na rozdíl od textů týkajících se abstraktních choreografií, příliš stručná, přitom některé momenty by si rozhodně objasnění zasloužily.

Od příběhu k abstrakci a zpět
Ladnost a vysokou kulturu pohybu bylo možné díky přímému kontaktu diváků s tanečníky obdivovat v neoklasickém pas de deux Reflections Riccarda Gregolina, které s graciézností tančili Shiori Nirasawa a Simone Carosso, oba v šedých kostýmech, pánská kombinéza však evokovala spíše cvičební než taneční výstup. Nejprve přichází na scénu muž, tančí, přidává se k němu dívka, jako by se po krůčcích sbližovali, poznávali, scénu opouštějí společně. Charakteristika v programu o „propojení duchovna s fyzičnem“ je spíše matoucí. Je zřejmé, že Riccardo Gregolin má smysl pro stavbu choreografie, která stylově odpovídá charakteru hudby a nese v sobě inspirativní výpověď. Ovšem i na Malé scéně byla absolutní, kompozičně dokonale propracovaná, silná hudba klavírního koncertu Edvarda Griega dominantní.

V druhém, velmi zdařile koncipovaném čísle Riccarda Gregolina Tragic Impulse, následujícím hned po Reflections, už měli hudba i tanec vyvážené proporce. Riccardo Gregolin zvolil v tomto případě skladbu pro klavír a orchestr rakouského (původem polsko-ukrajinského) skladatele Sergeie Bortkiewicze (1877 – 1952). Choreografie Tragic Impulse, inspirovaná knihou Bodies, storia di un poliamore Itala Andrey Tomaselliho, vyjadřovala nestandardní milostný trojúhelník tzv. „volné lásky“, děj byl připomenut v programu vhodným textem. Gregolin postavil příběh na několika scénách, které v sobě nesly žádoucí kontrasty, děj gradoval až k dramatickému finále. Stejně jako hudba. Tato choreografie vyjadřovala hudbu v celku i detailech, v řadě momentů byla jejím skutečným ztělesněním. Gregolin přinesl na Malou scénu působivý neoklasický balet, v němž žádný z použitých prvků nebyl samoúčelný – tanečnice tančila ve špičkových střevících a tanec na špičkách skvěle vyjadřoval nevázanost, lehkomyslnost a snad i rozkošnictví v její povaze. Jednotlivé taneční prvky využil choreograf smysluplně také v charakteristice povahové odlišnosti obou mužů. Klasiku přitom dokázal působivě sladit se současnými výrazovými prostředky. Zvolil tentokrát vhodné kostýmy i rekvizity. Isabel de la Cruz tančila výborně po všech stránkách, s technickou jistotou a adekvátním výrazem, výbornými partnery jí byli Pablo Dorado a Anton Troshchenko. Tragic Impulse bylo působivé číslo s dobře koncipovanou dějovou i taneční linkou. Bylo jediné v tomto večeru, v němž byl tanec v symbióze s pravou hudbou, inspiroval se jí a vyjadřoval ji. Proto byl v celých Baletních inspiracích 04 nejsilnějším číslem.

O poznání civilnější byl výstup The Pursuit of Perfectionism (Honba za perfekcionismem) Anety Paškové a Luisy Isenring s opět už jednotvárným rytmickým hudebním podkresem Matyáše Vonze. Dvě bílé židle trnožky a pohybové divadlo dvou dívek, které se potkávají, míjejí, jako by si předávaly podněty. Snad hledaly samy sebe, ale dokážou si zachovat svou svébytnost? Výstup tančily se zjevnou radostí z pohybu samy autorky. „Usilování o dokonalost kráčí po jemné hranici, která je vždy na pokraji ztráty originality a přirozenosti,“ charakterizoval jejich číslo text v programu.

Abstraktní poloha tance
Jak se na Baletních inspiracích 04 ukázalo, choreografie Traces of Us Mariuse Mathieu a Mackenny Wilson je podstatně delší, než jak byla uvedena na Gala. Už první část na Gala provedená, v níž tanečníci Mackenna Wilson a Marius Mathieu svůj výstup provádějí při recitaci anglické básně a pak na hudbu G. F. Händela, byla málo srozumitelná, jakkoliv ji lze vnímat jako duet pohybového divadla. Traces of Us v kompletní podobě však už byly divácky neuchopitelné. Ke dvěma účinkujícím přistupují ještě Isabel de la Cruz, Shiori Nirasawa, Giacomo Mori a Justin Rimke. Choreografové v tomto celku kombinují nejen četbu básně, ale i přímé mluvené slovo tanečnice, pohybové divadlo s civilními projevy, je tu i trocha tance, hodně se toho odehrává vleže na zemi. K básni a Händelovi přistupuje ještě hudba J. S. Bacha a jeden výstup je věnován Prokofjevovu Romeovi a Julii, když se tanečnice zmítá na zemi při proslulé pasáži z plesu u Kapuletů. Navzdory působivé charakteristice v programu mj. o „disonancích, které vznikají v našich vztazích s ostatními“ není výpověď a estetická hodnota choreografie přesvědčivá. Má charakter spontánní taneční performance bez pointy a bez vztahu k hudbě – výzva tanečnice k poslouchání Prokofjeva je jen slovní, pohybem Prokofjev rozhodně vyjádřen není.

Předposledním číslem večera byla choreografie Karla Audyho Sedm zvonů pro život. S atraktivnější hudbou, než byl jednotvárný doprovod Byrona Riveiro, by byl Audyho počin působivý. Muž v šedém přitáhne na jeviště nehybnou dívku v bílém, neobvyklým pohybem ji, bezvládnou, vyzdvihne, snad oživí, a tančí duet s originálními tanečními prvky. Jsou detailně propracované, přesnost a celková kultivovanost pohybu Karla Audyho a Luisy Isenring jim dává hloubku. Nicneříkající tónová variace, v níž zaznívá jako by z dálky zvuk zvonů, však není inspirativní a stejně jako mnohé jiné tohoto večera nemá začátek, vývoj ani konec. A proto není zřetelná ani pointa Sedmi zvonů pro život. V jižní věži katedrály sv. Víta je umístěno 7 zvonů – je to snad odkaz na ně? Na jejich historii, osudy? Tento moment v sobě nese mnohou inspiraci a mnohý přesah, ale dobrat se k němu není snadné. Velmi stručná charakteristika v programu: „Abstraktní taneční zamyšlení nad koncem i začátkem“, bysi rozhodně zasloužila pár slov navíc.

Osiřelá baletní hudba
Počiny na letošních Baletních inspiracích 04 jen znovu upozornily na oslabení vztahu choreografií a skutečné hudby. A byly si podobné v obsahovém charakteru – málo optimismu, jako by mezi řádky probublávalo napětí a nejistota dnešního světa. Soudě podle textu v programu se většina snažila o vyjádření hlubokomyslných, intelektuálních myšlenek, někdy až násilně. I v kontextu nedávného Baletu Gala 2025 je udivující, že se v současných choreografiích neobjevuje tanec jako takový. Ryzí taneční výstup. Tanec pro radost. Variace, duety. Překvapuje, že mladí choreografové nesahají po taneční hudbě a neláká je (až na výjimky, a těmi byl v letošním roce Riccardo Gregolin se svými dvěma zajímavými počiny) vyjádřit tancem hudbu. Vystihnout podstatu baletního umění – zhmotnění tónů pohybem. Jako by se hledáním nových cest a uliček uzavíraly ty základní. Přitom příležitostí by bylo dost a dost – taneční hudba z mnoha dnes nehraných baletů různých historických období skýtá velké možnosti pro začínající choreografy, kteří si potřebují tříbit dovednosti a rozvíjet svůj talent. Stačilo by je jen vést, nastínit jim možnosti, upozornit na ně. Nepochybně by přinesly takové výstupy radost i publiku.

A že těch baletů a vhodné hudby je! Jen zůstaneme-li u českých skladatelů – balety skládal V. M. Jírovec (1763–1850), mimochodem na Jírovce jako tvůrce baletů upozornil v r. 1993 v Brně počinem Zdeněk Prokeš s Vladimírem Vašutem. Významné balety komponoval ve své době Leopold Koželuh (1747–1818), Pavel Vranický (1756–1808), jako doprovod k tanci by dobře posloužila například baletní hudba Karla Bendla (1838–1897), Karla Kovařovice (1862–1920), Vítězslava Nováka (1870–1949). Je velká škoda, že leží ladem a stranou pozornosti (a to i intendantů většiny našich scén) všech pět baletů Oskara Nedbala (1874–1930) či taneční hudba Václava Trojana (1907–1983) nebo Otmara Máchy (1922–2006) a dalších autorů. V řadě oper, především francouzských, například Giacomo Meyerbeera (1791–1864), jsou značné taneční plochy, proč některé z nich nevyužít pro choreografie, třeba i moderní? Samozřejmě nelze od produkce typu Baletní inspirace žádat rekonstrukce starých partitur či pořizování nových nahrávek. Ale je nespočet věcí, které dostupné jsou. Baletní inspirace by mohly být vítanou příležitostí, jak na tato díla upozornit a jak využít také pravou taneční hudbu. Pak by přinesly skutečnou inspiraci taneční i hudební. Tvůrcům i publiku.

Baletní inspirace 04

Reflected Fragments
Choreografie: Giacomo Mori
Hudba: Samuele Rizzuto
Tančí: Isabel de la Cruz, Margarida Gonçalves, Luisa Isenring, Mami Mołoniewicz, Shiori Nirasawa, Novella Petrucci, Afroditi Vasilakopoulou, Simone Carosso, Pablo Dorado, Marius Mathieu, Justin Rimke, Karel Roubíček

Nikki deník
Choreografie: Mami Mołoniewicz
Hudba: Mami Mołoniewicz / TAKAX
Tančí: Sara Antikainen, Margarida Gonçalves, Aneta Pašková, Riccardo Gregolin, Miroslav Hradil

Reflections
Choreografie: Riccardo Gregolin
Hudba: Edvard Grieg
Tančí: Shiori Nirasawa, Simone Carosso

Tragic Impulse
Choreografie: Riccardo Gregolin
Hudba: Sergei Bortkiewicz
Tančí: Isabel de la Cruz, Pablo Dorado, Anton Troshchenko

The Pursuit of Perfection
Choreografie: Aneta Pašková, Luisa Isenring
Hudba: Matyáš Vonz
Tančí Aneta Pašková, Luisa Isenring

Traces of Us
Choreografie: Marius Mathieu, Mackenna Wilson
Hudba: Georg Friedrich Händel, Sergej Prokofjev, Johann Sebastian bach
Autor básně: Andrew Norris
Hlas: Matyáš Darnady
Tančí: Isabel de la Cruz, Shiori Nirasawa, Mackenna Wilson, Giacomo Mori, Justin Rimke

Sedm zvonů pro život
Choreografie: Karel Audy
Hudba: Byron Riveiro
Tančí: Luisa Isenring, Karel Audy

In the in-Between
Choreografie: Giacomo Mori
Hudba: Samuele Rizzuto
Tančí: Isabel de la Cruz, Novella Petrucci, Afroditi Vasilakopoulou, Marius Mathieu, Justin Rimke, Karel Roubíček

Uvedeno 9. 5. 2025, Divadlo J. K. Tyla, malá scéna Nového divadla