Baletní legenda Alicia Alonso – dnes 90

Alicia Alonso, Prima Ballerina Assoluta

Kubánská prima balerina a choreografka Alicia Alonso je další z řady latinsko-amerických umělkyň s dlouhým a fascinujícím jménem, které si je tak těžké zapamatovat. Narodila se v Havaně 21. prosince 1920 jako Alicia Ernestina de la Caridad del Cobre Martínez Hoya a právě dnes oslavuje svoji devadesátku.

Alicia se narodila jako jedna ze dvou dcer do rodiny vojáka z povolání a matky v domácnosti, jak bylo tehdy na Kubě běžné. Rodina nikterak nestrádala a žila celkem pohodlným životem v dobré čtvrti Havany. Už v útlém věku se u Alicie projevil talent pro hudbu a tanec. Byla schopna strávit celé hodiny jen s fonografem, několika ohranými deskami a šátkem. Tančit začala v sedmi letech, o rok později již studovala balet na Sociedad Pro-Arte Musical v Havaně u bývalé ruské baletky z Bolshoi Sofie Fedorovy. Ve věku pouhých devět let se představila veřejnosti pod jménem Alicia Martínez v Čajkovského baletu Spící krasavice.

V roce 1937 se Alicia zamilovala do kolegy z baletní školy Fernanda Alonsa. Po sňatku přijala jeho jméno a mladý pár se přestěhoval do New Yorku, kde žili jejich příbuzní. To vše v naději na mezinárodní profesionální kariéru. Brzy nato se jim narodila dcera Laura. Alicia i přesto pokračovala ve studiu baletu ve School of American Ballet, kde byli jejími učiteli mj. Michel Fokine, Alexandra Fedorova, Enrico Zanfretta a Anatole Vilzak. Ve stejné době navštívila Londýn, kde brala hodiny u slavné tanečnice Very Volkovy.

Už ve věku pouhých devatenácti let poznamenala talentovanou Alicii tragédie, která jí provází dodnes – částečně oslepla. Situace se nelepšila a v roce 1941 ji byla diagnostikováno odchlípnutí sítnice. To vyžadovalo okamžitou operaci s následným tříměsíčním klidem na lůžku. Alicia však nebyla schopna ležet úplně v klidu a alespoň si procvičovala nohy, jak říkala “to keep my feet alive”. Když jí lékaři sundali obvazy, zjistilo se, že operace se ne zcela podařila. Následovala druhá a třetí, tentokrát v Havaně. Po té musela už nehybně ležet v posteli celý rok. Nesměla si hrát s dcerkou Laurou, kousat tvrdší sousta jídla, nesměla se smát ani plakat. Manžel Fernando u ní seděl každý den a za pomocí prstů na rukou jí učil velké role klasického baletu. Jak později Alici přiznala: “I danced in my mind. Blinded, motionless, flat on my back, I taught myself to dance Giselle.” (Tančila jsem ve své mysli. Oslepena, neschopna se hýbat, v leže na zádech. Sama jsem se naučila tančit Giselle.)

Po roce na lůžku už se zdálo, že se život vrátí do normálních kolejí i přes oslabený zrak. Alicia se procházela po New Yorku se svými psy a přes výslovný zákaz lékařů tajně každý den navštěvovala baletní studio poblíž místa svého bydliště, aby získala zpět svou ztracenou taneční formu. Pomalu se jí vracela sebedůvěra i naděje, že bude moci znovu tančit. Osud jí ale připravil další překvapení: Silný hurikán rozbil dveře jejího domu a těžce jí poranil hlavu, včetně obličeje. Oči byly tentokrát jako zázrakem ušetřeny. Ošetřující lékař dal nakonec Alicii povolení začít s tancem, s tím, že když přežila vzduchem létající kusy skla, tanec jí uškodit už nemůže.

Přišla její životní šance – asi odměnou za vytrvalost a všechno překonané utrpení. V roce 1943 byla Alicia požádána v New Yorku o náhlý záskok v Giselle, protože původní představitelka se zranila. Výzvu Alicia přijala a podala takový výkon, že jí kritici okamžitě označili za novou hvězdu. Brzo jí byl udělen titul principal dancer a získala přístup k dalším vysněným rolím (třeba v Labutím jezeru). Vytvořila si pověst dramatické tanečnice s naprosto bezvadnou technikou, jako nadprůměrně zkušená interpretka klasického a romantického repertoáru. Kvůli její částečné slepotě museli vždy její partneři být přesně tam, kde je čekala, řídila se také speciálním jevištním osvětlením. Mezi jevištěm a orchestrem měla často v úrovni pasu natažený tenoučký drát, kterého si diváci jen stěží všimli.

V roce 1948 se Alicia Alonso vrátila na Kubu a založila vlastní taneční skupinu Alicia Alonso Ballet Company, která se v roce 1955 přejmenovala na Ballet de Cuba. Peněz bylo málo. Manžel Fernando se stal ředitelem souboru a tanečníci pocházeli z řad těch, kteří neměli momentálně práci v New Yorku. Fernandův bratr Alberto, choreograf, se stal uměleckým šéfem. Po krátkém debutu na Kubě se tato baletní skupina vydala na velmi úspěšné baletní turné do Jižní Ameriky, což přineslo dary od bohatých patronů i subvence kubánského Ministerstva školství. Alicia kromě toho sháněla na Kubě i v New Yorku pro své tanečníky nejlepší baletní mistry. V roce 1952 sama dvakrát vystoupila v tehdejším Sovětském svazu. V roce 1953 vytvořila Giselle pro Paris Opéra Ballet a zatančila si v ní hlavní roli.

V letech 1955 az 1959 hostovala Alicia Alonso každý rok u Ballet Russe de Monte Carlo. Její baletní mistrovství tak měli možnost obdivovat na celém světě – v Opera de Paris, Royal Danish Ballet, Bolshoi… Pro Vídeňskou státní operu vytvořila Giselle, pro Teatro alla Scala Spící krasavici. Rčení “všude dobře, doma nejlépe” ovšem pro ni platilo naopak. V polovině padesátých let minulého století kubánský diktátor Fulgencio Batista utvrdil kontrolu v zemi, prohlásil všechny umělce za levicové sympatizátory a odřízl jim veškerou státní finanční podporu. Členové baletního souboru Alicie Alonso si museli vydělávat po nočních klubech, třeba v dodnes existující La Tropicana a často jim tak na klasický balet už nezbývalo sil. Alicia Alonso nešetřila kritikou na Batistovu adresu. Ten ji nabídl 500 dolarů měsíčně za to, když bude mlčet. Úpně znechucená Alonso skupinu v roce 1956 rozpustila a přijala trvalé nagažmá u Ballet Russe de Monte Carlo.

Když se 1. ledna 1959 dostal na Kubě k moci Fidel Castro, situace se opět změnila. Ačkoli Západ v době začínající studené války začal na ni pohlížet skrz prsty, rozhodla se vrátit na Kubu, která jí pochopitelně jako každému Kubánci chyběla. V březnu 1959 dostala od nové vlády 200 tisíc dolarů a v roce 1960 představila novou baletní skupinu s názvem Ballet Nacional de Cuba. Během následujicich let její tanečníci začali vyhrávat hlavní ceny v baletních soutěžích po celém světě, zejména však v Evropě a v Kanadě. Po skončení Vietnamské války Castro povolil Alicii Alonso hostovat v USA (1975 a 1976). Turné se setkalo s úspěchem, ale americké baletní kruhy už Alonso mezi sebe nepřijaly.

Za zmínku stojí také hostování souboru v pražském Národním divadle v září 1972 a nastudování Hertelovy Marné opatrnosti v tehdejším Smetanově divadle v Praze v roce 1980. V roce 1976 byla Alicia Alonso pozvána na první Světový Baletní Festival v Tokiu. Na fotografii jsou také legendární Maya Plisetskaya, Margot Fonteyn a Carla Fracci.

Téměř osmdesátiletá vystupovala občas sólově ve světě i na Kubě (sám jsem ji zažil v Teatro Nacional de la Habana o vánocich 1991 a 1992). V roce 1995 Alicia a jeji stárnoucí kolegové z Ballet Nacional de Cuba předvedli v San Francisku balet pod názvem Middle of the Sunset (Uprostřed západu slunce).

S příchodem nového tisíciletí Alicia Alonso pokračuje v roli ředitelky Ballet Nacional de Cuba, kde údajně “vládne železnou rukou”. Napadá mě souvislost se Soňou Červenou a jejím nedávném vyjádření o režii Roberta Wilsona: „Ví, co chce“. Po tolika letech na scéně to Alicia Alonso ví nepochybně také. Od roku 1960 každý druhý rok pořádá Havana International Ballet Festival v Teatro Nacional de la Habana a v Teatro America, kde se naposledy letos na podzim sešli nejlepší baletní umělci z celého světa. Byly o ní napsány mnohé knihy a vytvořeno spousta dokumentů. Obdržela už nespočet prestižních cen, jako třeba titul UNESCO Goodwill Ambassador v roce 2002.

Před několika lety prohlásila Alicia Alonso v San Diegu v Kalifornii: “I’m so happy to be here. And I’m happy whenever I’m on the stage. The stage is where a dancer should be, even if it’s only to walk or sit. I am at home on the stage.” (Jsem tak šťastná, že tady můžu být. A jsem šťastná na každém jebišti. Každý tanečník patří na jeviště, i kdyby se tam měl jenom procházet nebo si sednout. Na jevišti jsem doma.)