Baletní panorama Pavla Juráše (66)

Tentoraz:
– Baletná premiéra v Prahe: Kylián, Zuska, Konvalinka
– „Žádnou jistotu v životě nehledejme“, nielen o Stabat Mater s Petrom Zuskom
***

Dnešný i budúci diel bude venovaný veľkej premiére Baletu Národního divadla v Prahe. Už na konci týždňa pred Veľkou nocou (17. apríla) sa koná premiéra České baletní symfonie II. Čo sa skrýva za názvom? Večer spojuje tri choreografie. Polní mše Bohuslava Martinů od Jiřího Kyliána, Stabat Mater – premiéra od Petra Zusku a ďalšia premiéra – Guru na hudbu Jana Jiráska od Viktora Konvalinku. Premiéra je dedikovaná k Roku českej hudby 2014. V prípade Kyliána sa bohužiaľ jedná len o remake, české publikum malo možnosť toto dielo vidieť v repertoári Baletu Národního divadla už v roku 1992 až do derniéry 1996. Faktom pozitívnym je, že všetky balety zaznejú s živým orchestrom, operným zborom i sólistami. To v prípade priestorového umiestnenia zborov v postranných lóžach proscénia určite vytvorí sugestívny zvukový zážitok. Dramaturgická línia je pochopiteľná. Všetky tri diela spája vnútorná emócia vzťahujúca sa k autentickým ľudským pocitom v živote i s kontextom k duchovnosti a veciam človeka presahujúcim. Vojaci čakajúci na rozhodujúci boj, spomínajúci na vzdialený domov u Kyliána. Vzrušujúca hudobná skladba Bohuslava Martinů oscilujúca medzi geniálnou poéziou Jiřího Muchu, citátmi z Biblie včlenenými do vnútorných monológov zboru a barytónového sóla. Geniálna úvodná pasáž Dvořákovej Stabat Mater, kde matka stojí pri umierajúcom synovi ako archetyp matiek prichádzajúcich o svoje dieťa až po novodobý duchovný modus, novodobého duchovného vodcu, možno skôr radcu u Viktora Konvalinku. Tomu Jirásek vytvára zvukovo zaujímavú hudobnú partitúru, kde účinkuje i zbor, ktorý spieva napríklad abecedu a vytvára zaujímavé zvukové vzorce.

A ako predstavujú svoje práce dvaja tvorcovia? Prvý Petr Zuska a jeho vždy múdro vyslovené názory i myšlienky. Len máloktorý tvorca dokáže skutočne tak premýšľavo a i čitateľsky vďačne odpovedať. Nato, že Zuska okrem tvorcu je i šéf s nespočetnými povinnosťami riaditeľského aparátu, si vždy nájde čas a rozhovor nikdy neodmietne. A je vzrušujúce viesť s ním rozhovor. Posúďte sami.
Trochu provokačne hneď na úvod. Nemyslíte, že jedna veľká premiéra pre šéfa v sezóne stačí? Navyše po takom zásadnom diele. Cítite tvorivý potenciál?

Jedna premiéra by klidně stačila, ale nějak se to tak holt sešlo. Snažím se balancovat sezony žánrově a stylově, ale já, jako tvůrce, ten rovnoměrný balanc někdy nemám. Často rok a půl pro můj soubor nedělám nic, teď mám dvě věci za sebou. I když Romeo mě vysál dost, věděl jsem, že Stabat chci dělat v dost odlišném pohybovém slovníku a zkoušet začat až více než dva a půl měsíce po premiéře Romea. Takže to není žádná katastrofa.

Keď opadol ten popremiérový stres Romea, vyšlo mnoho recenzií. Urobili ste si aj vy ako tvorca nejakú bilanciu? Ako domovský choreograf máte šancu vlastne aj niečo pozmeniť, vylepšiť, vraciate sa takto k dielu?

Většinu kritik a recenzí jsem asi četl a vůbec nic mne nepřekvapilo. Jako vždy tady v Praze – pár oslavných, pár přemýšlivých a většina zabedněných. Kritiky a recenze tedy nemají s mým bilancováním vůbec co do činění. Spíše čerpám z vnitřního pocitu a ten je i teď z odstupu velice pozitivní. Při vší skromnosti se můj Romeo a Julie bezesporu řadí k nejlepším inscenacím tohoto titulu napříč všemi žánry, které byly kdy ve světě udělány. Někdo s tím může nesouhlasit, ale to je tak asi všechno, co proti tomu může dělat.

Jsem typ choreografa, který se nikdy nevrací ke starším dílům. I když po čase zjistím, že to či to už bych dnes dělal jinak, nesahám na to. Bylo by to jako snažit se změnit či vylepšit svou minulost a to je nesmysl.

Mám taký pocit, že vám sedí iný typ hudby k baletu, aspoň podľa iných diel. Cítite aj v rámci hudobnej dramaturgie posun, robiť balet na vokálne inštrumentálne dielo?

Nevím, jaký typ hudby, který mi sedí, máte na mysli. Když namátkou sáhnu do historie mé choreografie, vytáhnu Mahlera, Mozarta, Stravinského, Hradišťan, Brela, Vysockého, Kryla, Čechomor, Janáčka, Dvořáka, Prokofjeva, hip – hop, Tiersena, Arvö Pärta,… Takže fakt slušný pelmel. Na vokálně instrumentální dílo rovněž netvořím poprvé, takže nějaký konkrétní speciální posun necítím. Posun se děje s tvorbou každého nového díla – posun v napojení na hudbu a poetiku toho kterého kusu.

Stabat Mater je nádherné duchovné dielo. U vás sa má jednať o stratu dieťaťa v živote ženy v inej súvislosti než biblickej. Ide vaše libreto s hudbou k sebe?

Představte si, že Antonín Dvořák pochoval všechny své tři malé děti právě v období dvou let, kdy oratorium komponoval. Myslíte si, že on nepociťoval „jiné souvislosti“? Je jisté, že ano a je dost pravděpodobné, že bez této strašné a bolestné zkušenosti by celá skladba byla ve výsledku úplně jiná. A stejně tak přistupuji k tématu i já, jelikož malý střípek zmíněné zkušenosti mám jako otec taky za sebou.

Takže jde o kombinaci duchovna a liturgična s osobní lidskou emocí – ženskou tragédií.

Duchovný, či spirituálny rozmer večera je evidentný, i keď v názve obsiahnutý nie je. Vy ako skúsený tvorca, dlhoročný šéf, neúnavný agitátor pre zlepšenie podmienok vašich tanečníkov a tak ďalej (smiech)… Teraz vážne, bilancujete aj vy sám, máte nejakú istotu vo viere, v pozitívnom vnímaní života, čo vám pomáha?

Prečo „smiech“?! To sú vážne veci!! (smiech) Žádnou jistotu v životě nehledejme. Právě v tom je náš život jedinečný a vzrušující. Radostný i bolestný. A často to nemůžeme vůbec ovlivnit. Jsme součástí něčeho, co je větší než my, ale co naopak svou existencí také utváříme. A proto jsou důležité pojmy jako etika, morálka, kulturnost, motivace, energie, inspirace…láska. To jsou mé aspekty „víry“. V Boha jako nějakého pána na obláčku nevěřme. Ten není a nikdy nebyl. Ani Ježíš na kříži se ho nedovolal. Víru a Boha hledejme každý sám v sobě. Nic zvenčí nám nepomůže.

V Romeovi akoby ste zmenili s veľkým celovečerným dejovým baletom svoj štýl. Choreografovali ste veľké duetá, zbory, veľké plochy, početný zbor, choreografia dostala obrovskú horizontálu. Cítite aj vy niečo také? Je teraz pri komornej Dvořákovej hudbe váš pocit iný?

Ano, Romeo a Julie je můj první tak zvaný „baletní“ titul. Ne však první celovečerní, ani dějový. Velké duety, sbory a plány jsou často přítomny i v mých starších, i kratších dílech, takže to pro mne neznamenalo nějaké přelomové novum choreografické.

Ani nemám pocit, že bych změnil svůj styl. Romea a Julii jsem se rozhodl pojmout stylově na rozhraní neoklasiky a moderny, některá z mých předchozích děl jsou ještě daleko klasičtější, jiné zase modernější. Ale jistě mám svůj určitě poznatelný slovník, který to často hodně propojuje a snaží se ctít hudbu, poetiku toho kterého díla a můj osobní pohybový výraz a expresi, které intuitivně cítím.

Prokofjevův Romeo a Julie a Dvořákova Stabat Mater je pochopitelně „nebe a dudy“, tudíž i pocit je úplně jiný. Není však možné nazývat „komorní hudbou“ něco, kde participuje zhruba šedesáti členný orchestr a ve srovnatelném počtu i pěvecký sbor a sólisté. V rámci těchto konkrétních dvou děl jsou Prokofjev i Dvořák velké plány.

Nemáte predsa len pocit, že tá jedna veta je málo, že time-ing je krátky na to sa vyjadriť? Napríklad vedľa uzavretej Kyliánovej Poľnej omši, ktorá má jasnú štruktúru a strieda inštrumentálne pasáže, zbor i barytónove sólo v zovretej hudobnej dramaturgii…

Ano, máte pravdu, Polní mše je v šestadvaceti minutách strukturálně uzavřená a celistvá věc.

Já dělám úvodní a nejdelší větu Stabat Mater, která má sice také více než dvacet minut, ale v rámci celého oratoria je „startem“. Pokud bych se rozhodl dělat celé Stabat Mater, byl by to celovečerák. A samozřejmě bych to v tom případě asi nahlédl dost odlišně. Nemyslím si však, že samotná první věta je „málo“. Je však velice těžké s ní „vyjít“ v rámci její, do určité míry podobné a neměnné energie. Z hlediska struktury toho, co se děje na jevišti, je potřeba ji (v dobrém) občas trochu „rozbít“. Jinak by s určitým nadhledem hrozilo, že diváci „usnou“ a budou poslouchat jen hudbu. Já však musím vytvořit divadlo, které se nebude s Dvořákem prát a zároveň přinese osobitou dynamickou výpověď. K první větě – Stabat Mater dolorosa – přistupuji ne-příběhově, snažím se o impresi, emoci, náladu… Obraz. Snad je to tak správně.

V Romeovi som mal silný pocit, že ste našli ideálnych interpretov, ktorí vám rozumejú: Marta Drastíková, Alexandre Katsapov, Ondřej Vinklát, Matěj Šust… Čo potvrdzujú aj ocenenia pre nich. Máte to podobne aj teraz? Cítite rovnaké naladenie, keď teraz máte samé dámy?

Uvedl jste pár jmen napříč obsazeními. Dovolte mi to v tomto duchu doplnit i o Mathiase Deneuxe, Viktora Konvalinku, Nikolu Márovou, Miho Ogimoto, Giovanni Rotola, Marka Svobodníka, Franceska Scarpata, Andreu Kramešovou a další.

U některých z těch všech to bylo od začátku o přirozeném napojení, pochopení a navíc interpretačně-osobitém vkladu, u jiných zase dlouhou kalvárií k tomu, co jsem chtěl. Takže „ideální interpreti“ – jak říkáte na Slovensku – áno aj…

A teď jen se ženami u Stabat je to podobné. Vždy je to tak. V mém souboru i v zahraničí. A v rámci každé věci.

Petra Lebdušková je nová posila vášho inscenačného tímu vedľa tradičných, nie v zlom zmysle no „profláklých“, mien kostýmových výtvarníkov. Našli ste spriaznenú dušu na kostýmy?

Petra Lebdušková není úplně nová tvář. Dělala mi už kostýmy pro Smrt a dívku v roce 2011 v Baletu Monte-Carlo a posléze v rámci stejného opusu i pro Balet Národního divadla pro festival Petr Zuska Gala X. Je to u ní o výrazně jiném pohledu než u Romana Šolce, se kterým jsem spolupracoval už mnohokrát. „Spřízněnou duší“ jsou oba dva. Každý úplně jinak a jsem si jist, že do mých příštích inscenačních týmů v rámci výtvarníků kostýmů v budoucnu zavítají i další „spřízněné duše“.

Je pravda, že dámy sú v šoku, že majú byť v rámci koncepcie čiastočne nahé? (smiech)

No koukám, jak tamtamy bijí!! Kde jste se o tom dozvěděl? Když jsem měl na začátku února tak zvanou explikaci – tedy přiblížení mé invence a charakteru díla tanečníkům (tedy tanečnicím), řekl jsem jim o tom a žádná s tím tehdy neměla problém. Pochopitelně, jak se přibližujeme k premiéře a k onomu momentu „M“, začaly to se mnou řešit. Je to přirozené, jedná se o poměrně intimní věc. Na druhou stranu všechny vědí, že to není světově nic nového a že k tomu mám své důvody, které jsem jim několikrát vysvětlil. V šoku tedy rozhodně nejsou, jen to „zkoušejí“ – omezit to na minimum. V rámci světla, doby, po kterou budou nahoře bez, a tak dále. Také vědí, že pokud z mého pohledu toto „gesto“ bude příliš a mohlo by odvést pozornost někam jinam, nedám to tam. Ale teď jsem přesvědčen, že ano.

Nakoniec k šéfovaniu. Nedá mi neopýtať sa vás. Často sa od nástupu riaditeľa Buriana píše v médiách i hovorí, že keď vám vyprší zmluva, skončíte. Ako ďaleko môžete plánovať program súboru a myslíte si úprimne, že sa to stane? Nelimituje vás tá neistota? Alebo je to len umelo vyvolané… Koniec vášho tvorivého obdobia s prvou scénou?

Žádnou řádnou smlouvu jako šéf nemám. Mám jen „jmenování“, které ale ve výsledku nemá žádnou relevantní právní validitu. To znamená, že mohu být odvolán ze dne na den a i bez udání důvodu jakýmkoli ředitelem či ministrem. To už jsme během posledních let několikrát bohužel zažili. V rámci ředitelů i šéfů. To je zoufalý stav, který je nutno do budoucna přehodnotit. Teď k Janu Burianovi. Uměle vyvolané to rozhodně není. Ano, stran jeho, došlo během doby k určitým jednáním s některými lidmi, kteří by se z jeho pohledu mohli stát do budoucna šéfy a tudíž mne vystřídat. Sám zvažuji, kdy odejdu a kdo mě nahradí. Necítím, že bych se měl stát někým jako je John Neumeier, být tu třicet let a na tomto postu zemřít.

Nicméně, něco neoddiskutovatelného jsem tu vybudoval a tudíž za to vše přirozeně cítím odpovědnost. Dle posledního hovoru s Janem Burianem je konsenzus mezi námi v tom, že já jsem ten, který nastíní budoucí fungování Baletu Národního divadla ať už v rámci mého šéfování nebo někoho jiného, koho navrhnu řediteli a Radě Národního divadla. V tuto chvíli tedy ještě nemohu potvrdit ani vyvrátit své šéfování po roce 2015. Potřebuji trochu času i sám, pro své osobní pocity.
***

Ďakujem Petrovi Zuskovi za odpovede k zamysleniu a v budúcom diele dostane priestor druhý tvorca – tanečník a choreograf Viktor Konvalinka. Samozrejme tvorcom premiéry i tanečníkom v Prahe prajem úspešnú premiéru a veľký divácky záujem a všetkým čitateľom Panorámy pokojné veľkonočné sviatky. Nezabudnite si k duchovným témam sviatkov, ak nestihnete premiéru či reprízu s pražským Národním divadlem, vybrať niečo, čo máte radi a uspokojuje vás. Od duchovných baletov Neumeiera, napríklad na DVD dostupné Matúšove pašie, či niektoré sakrálne dielo Uwe Scholza, alebo viacej nejednoznačné diela. Napríklad Angelina Preljocaja a jeho úchvatný balet MC 14/22. Názov priamo odkazuje k veršu Markovho evanjelia: „To je moje telo…“. Samozrejme duchovný rozmer nemožno uprieť ani mnohým spracovaniam priamo k sviatkom jari vlani jubilujúceho Stravinského Svätenia jari. A ak nemáte radi premiéry v „zlatej kapličce“ čo tak premiéra Pražského komorního baletu? 16. apríla: Uri Ivgi a Johan Greben: BEAT.

Foto Pavel Hejný, Diana Zehetner, Hana Smejkalová