Vídeňská státní opera má nového Lohengrina

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Výběr z ohlasů v zahraničním tisku

Bučení pro Lohengrina v hospodě
Wagnerova opera ve Vídni je revue klišé a kýče, obsazení je nevyvážené (noční kritika) 

Produkce Lohengrina v režii Barrie Koskyho z roku 2005 byla obrovský propadák. Ale tou nynější ji, přinejmenším z optických důvodů, nebylo nutné nahrazovat. Od soboty je ve Vídeňské státní opeře možno vidět romantickou operu Richarda Wagnera v režii Andrease Homokiho.Lohengrin se odehrává v hostinci, v čemsi jako mnichovský Dvorní pivovar. Všichni protagonisté i sbor jsou v krojích. Zřejmě to má představovat předfašistickou společnost, nakloněnou svému „vůdci“ – opět jednou klišé, a navíc pro kroj jako oděv vlastně urážka. Lohengrin je předveden jako kýčovitá opera, aniž by se šlo do hloubky. Bylo naprosto pochopitelné, že režie sklidila hlasité bučení.

Co se týče dirigenta, předcházely v obsazení dvě změny. Původně se počítalo s Christianem Thielemannem, ten však musel vzhledem ke kolizi s Velikonočním festivalem v Salcburku odříct. A pak kvůli nedostatečné podpoře při prosazení kompletní verze odstoupil Bertrand de Billy. U pultu se tedy objevil Mikko Franck, řídil představení s obětavým vkladem a energicky, orchestr inspiroval k nádhernému zvuku, leccos však dynamicky překrýval. Klaus Florian Vogt zpívá Lohengrina nezaměnitelně lyricky, v některých okamžicích postrádáme v hlase hrdinský tón. Camilla Nylund je Elsou se silným vibratem, Michaela Martens dramatickou, ne vždy precizní Ortrudou. Wolfgang Koch se jako výrazný Telramund dokáže prosadit a je ze všech nejlepší, následovaný Güntherem Groisböckem (král Heinrich). Neakceptovatelný je Hlasatel Detlefa Rotha.

(Der Kurier – 13. dubna 2014 – Gert Korentschnig)***

Sundejte Bavorům kalhoty!

Jednu přednost oproti předchůdci, Lohengrinovi Barrie Koskyho z roku 2005, tato inscenace má: zatímco tehdy se chytré momenty režie postupem doby při dalších obsazení vytratily, dotěrně nepodařená scénická výprava zůstala. To nové inscenaci Andrease Homokiho nehrozí už proto, že zvlášť chytrá není. Wolfgangem Gussmannem minimalisticky nábytkem vybavenému hospodskému sálu se dá prorokovat spíše neutrální kariéra a každý nově příchozí se v něm bude chovat po svém. Když si přece jen zvykneme na jednotné kostýmování – kožené kalhoty a salonní dirndl – zbyde pravděpodobně jen použitelné „nic“.

Homokiho problém upomíná na chmurnou paušální obžalobu Hanse Krankla, že jsou „všichni pitomci“ (pozn. překladatelky: narážka na fotbalistu a trenéra Hanse Krankla, který téměř v každém rozhovoru označí někoho za „pitomce“ – fotbalisty všech národů, Rakušany, Vídeňany – a to včetně sebe). V mytologické nebo filozofické podtexty nedoufejme, Lohengrin zůstává roztržkou předfašistických bavorských koženek podle estetiky Ludwiga Thomy (Thoma byl oblíbený autor Adolfa Hitlera). Obecně je zvolená metaforičnost hrubého zrna. Když je Telramund poražen v souboji, je doslova vysvlečen z kalhot, jako to dělávají nepřátelské týmy fanouškům fotbalového klubu Bayern Mnichov: Wolfgang Koch pak hraje v plátěných spodkách. Souboj sám se děje podle principu Old Shatterhanda: Lohengrin vyřídí to nemehlo, šermující kapesním nožem, holou rukou. Když se objeví, má představovat právě vylíhlé labutí mládě, což dvoumetrového titulního hrdinu Klause Floriana Vogta staví před problém, nejen herecký.

Homoki má přitom lecjaké dobré nápady: Jindy staticky vyřvávající sbory jsou dobře aranžovány, scéna ve svatební ložnici, považovaná za neinscenovatelnou, získává jakožto hospodská hádka mezi novomanželi notně na dynamičnosti.

Podíl finského dirigenta Mikko Francka, který převzal taktovku po nemilém odstoupení Bertranda de Billyho příliš pozdě, je částečně z hodnocení osvobozen. Po hutně a netransparentně zahrané předehře následoval hlučný a nudný první akt, v průběhu času se však Filharmonikové vzchopili a dosáhli impozantních výšin. Fyzicky podobný mladému Horstu Steinovi s toupé je Franck mužem hrozivých efektů, nikoli subtilního nuancování. K tomu však občas přispějí velcí sólisté jako Ernst Ottensamer (klarinet), Martin Gabriel (hoboj) a Michael Werba (fagot). Vcelku vzato, už jsme slyšeli hůře zahraného Lohengrina.

Pěvecky jsme se ne vždy pohybovali na úrovni premiéry Státní opery. Katastrofa začíná u třaslavě slabého Hlasatele Detlefa Rotha – jeho debut na této scéně je záhadou. O něco lépe si vedl astenický král Heinrich Günthera Groisböcka, ve výškách je však slabý a bez hloubek. Camillu Nylund (Elsa) jsme už zažili v přesvědčivější kondici, hlas zní úzce, tremolo prozrazuje přepětí. Wolfgang Koch, coby Telramund, robustní řvoun, zvládá úlohu bez námahy, a už to stačí, aby sklidil ovace publika. Michaela Martens potěší alespoň báječným druhým dějstvím. Tato Ortrud má kromě průbojnosti krásný, ohebný hlas a je také schopna jakési vokální erotičnosti. Lohengrin Klause Floriana Vogta kritikovy názory polarizuje: krásný, bezpříkladně světlý hlas občas dosahuje těžko snesitelné míry ženskosti, až má člověk pocit, že se octl v jakési neznámé verzi pro mezzosoprán. Na druhé straně má, je-li potřeba, k dispozici kov a objem a srozumitelná dikce a zajímavá hlasová barva ho nesou přes všechno hřmění orchestru. Protagonistou je však tentokrát sbor, s nímž se vokálně i herecky tohoto večera mohlo měřit jen máloco.

(www.news.at – 13. dubna 2014 – Heinz Sichrovsky)***

Vídeňský Lohengrin jako komedie omylů

Každá nová produkce Lohengrina je problematická, protože režiséři nevědí, co s labutí, ani co s politickým kontextem. Wagner si přece o ideologické interpretace přímo říkal, když Ortrudu vykreslil jako reakcionářku a domníval se, že teprve prostřednictvím čisté Elsy může dojít k revoluci. Barrie Kosky, který inscenoval Lohengrina ve Státní opeře ve Vídni roku 2005, od této otázky utekl a předvedl scénu se stožáry a jako skládku rozbitých hraček. Byl to propadák.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Lohengrin (Wiener Staatsoper Vídeň)

[yasr_visitor_votes postid="102806" size="small"]

Mohlo by vás zajímat