BalletBoyz, věrni svému jménu, dávají příležitost k uplatnění tanečníkům mužům. Analogicky se pak i choreografie z jejich repertoáru zabývají právě rolí muže na jevišti, jeho potenciálem, rozvojem, šíří emocí, možnostmi témat a vzájemných vztahů, podobami ztvárnění a pochopení nejrůznějších uměleckých aspektů napříč tanečními technikami. Pohybový základ souboru tkví v jazyku současného tance, členové však pocházeli a pocházejí z nejrůznějších odvětví a škol od konzervatoří zaměřených na klasický tanec, přes Rambert School of Ballet and Contemporary Dance či Trinity Laban Conservatoir až po kontinuálním, profesionálním tréninkem netknuté jedince. Obdobně výběr choreografických spolupracovníků zabírá značnou šíři tanečního spektra – Russell Maliphat, Iván Pérez, Pontus Lidberg, Javier de Frutos za scénu současného tance, Craig Revel Horwood rekrutující se z prostředí jazzového a muzikálového, Liam Scarlett, Christopher Wheeldon vycházející ve své práci z estetiky tance klasického.
Nejnovější premiérou souboru je představení složené ze dvou samostatných, sotva půlhodinových choreografií, které se tematicky zaobírají skupinou, její identifikací a vymezováním vzhledem k okolí, vzhledem k jejím členům i vůči jednotlivcům navzájem.
První dílo – Them (Oni), si choreograficky vytvořili samotní tanečníci v rámci postupně se rozvíjejících workshopů, pohybových brainstormingů, tanečních laboratoří, valných hromad a pokus-omylů. Když něco takového vidíte na papíře, po právu se domníváte, že to z logiky věci nikdy nemůže pořádně fungovat. Jenomže ono funguje. A ještě navíc je výsledek, odpusťte mi, zatraceně cool. Šestice tanečníků v devadesátkových, výrazně barevných sportovních soupravách, které jsou svou retro obskurností funkční i kouzelně vtipné zároveň, vystupuje ze tmy do otevřeného prostoru šálami neohraničené scény, kde se mísí v propletencích mezi sebou a současně jako funkčního partnera přibírá vysokou konstrukci z trubek sestaveného kvádru sloužícího coby fyzická opora, gymnastické náčiní, prostředek k akrobatickému vyřádění i určitý ohraničený prostor nabízející ochranu před vnějším světem stejně jako díky absenci stěn osmózu s okolím.
Za dynamického, rytmického doprovodu hudby Charlotte Harding, která stojí zejména na bicích nástrojích, doplněných ostrou kakofonií smyčců, se pohyb valí prostorem s přirozenou energií, přelévá se ze skupinových scén do sól i náhodně kombinovaných duetů bez snahy tvořit významnější pouta, pracuje tu s pečlivým unisonem, tu s kánonem, nebo s výbuchem organizovaného chaosu a v atmosféře se často dotýká odlehčeného, tak nějak neprožívajícího se humoru. Taneční slovník je dostatečně konzistentní, přesto je v jednotlivě vydělených sólech možné vypozorovat rukopisy jednotlivých interpretů – tvůrců, které se však následně spojují v celek bez viditelných hrubých spojů. Lehkost, vtip a živost celé choreografie vysílá primárně zprávu o radosti z pohybu, o možnosti jím bavit jak sebe, tak diváka, nutně za každým gestem a krokem nehledat převratné významy a filosofické hloubky, možnost na minutu vypnout nad vším hloubající intelekt a předávat si vzájemně pouze jedinečnou energii. Nevypnete-li ovšem úplně, můžete zjistit, že uprostřed všeho nadhledu a vzájemnosti kontakt mezi tanečníky občas působí zvláštně odosobněně a zauvažujete-li nad tím, nedává to nakonec dokonalý smysl? Protože dílo jsme sice tvořili my, ale není o nás. Je o nich…
Druhou polovinu představení tvoří choreografie Us (My), kterou si u Christophera Wheeldona vyžádali umělečtí šéfové souboru po úspěchu kratičkého duetu téhož jména, jenž vznikl pro předchozí program Fourteen Days. Wheeldon proto rozpracoval téma a pokud se u Them mohlo zdát, že i chtěně klouže po povrchu, Us jde emočně cíleně na dřeň. Od počátku je zřejmá jasná vnitřní dramaturgie, směřování celého díla a jeho účinek. Vztahy mezi tanečníky jsou citelnější a čitelnější, kdy z šestice už během první skupinové části nenápadně krystalizuje finální dvojice.
Pohybová estetika v sobě nese tušené neoklasické linie, oproti svým choreografiím pro baletní soubory velkých divadel se zde Wheeldon však může naplno opřít o jiné kvality interpretů – přirozený kontakt s podlahou, měkkou rozpohybovanost celého těla, kterou spouští i ten nejmenší z impulzů, odlišnou práci s těžištěm. Křehkost a niternost prožitku, který jednoho ze svých vrcholů dosahuje v sóle Benjamina Knappera, je podporována jednoduchými kostýmy, jejichž barevná nevýraznost zesiluje pozornost upíranou k emoci, podtržené úpěnlivě tesknými smyčci minimalistické partitury Keatona Hensona. Vrcholem zůstává již známý závěrečný duet (Liam Riddick, Benjamin Knapper) plný drobných, nepostřehnutelných gest, která mají sílu desítky na Richterově škále, a jehož intimita tkví v těch nejobyčejnějších, nejcivilnějších momentech, u nichž byste potenciál až bolestivě stisknout bývali byli nečekali.
BalletBoyz jako soubor očividně vědí, co dělají, a dělají to dobře. Jejich dramaturgie je za poslední roky ještě nikterak významně nezradila, interpretační úroveň se drží na vrcholu, a k tomu všemu, mohu-li soudit dle demografie publika, dovedou k tanci přitáhnout a promluvit k lidem do té doby nedotčeným, aniž by rezignovali na umělecké kvality a sklouzli k laciné podbízivosti. Takže kdyby se chtěl ještě v 21. století někdo ptát, zda mohou kluci tančit, tak mohou. Třeba právě takto.
Them/Us
Them
choreografie: tanečníci (spolupráce Charlotte Pook, Michael Nunn, William Trevitt)
hudba: Charlotte Harding
světelný design: Andrew Ellis, Michael Nunn, William Trevitt
kostýmy: Katherine Watt
Us
choreografie: Christopher Wheeldon
hudba: Keaton Henson (aranžmá Ben Foskett)
světelný design: Andrew Ellis, Michael Nunn, William Trevitt
kostýmy: Katherine Watt
Tančí: Edward Arnold, Benjamin Knapper, Harry Price, Liam Riddick, Dominic Rocca, Matthew Sandiford, Bradley Waller
Premiéra 5. března 2019, Sadler’s Wells
Psáno z představení 15. června 2019, Vaudeville Theatre, Londýn
