Přestože jste častým hostem na nejvýznamnějších světových pódiích, vaše minulost v České republice je poměrně krátká. Jaké jsou vaše vzpomínky na předchozí vystupování u nás?
Toto je vlastně teprve moje druhá návštěva. Přijela jsem jednou, někdy kolem roku 2012 nebo 2013, abych v Praze provedla Ligetiho. Pamatuji si, že jsem zpívala dvě jeho různé skladby a možná nějakou Haydnovu symfonii. Už je to dávno.
A co český repertoár? Měla jste již šanci ho nějak blížeji prozkoumat?
Jediný český skladatel, kterého jsem kdy interpretovala, je Janáček. Před mnoha lety jsem zpívala titulní roli v Příhodách lišky Bystroušky. Musela jsem ji zpívat v češtině – neměla jsem na vybranou! Je to krásný, ale velmi těžký jazyk. Dalo mi to hodně práce, i když to možná nebylo tak komplikované jako zpívat v polštině.
Často popisujete dvojroli zpěvačky a dirigentky jako „chůzi na visutém laně“. Jak zvládáte fyzický rozpor mezi ostrými, přesnými gesty potřebnými pro dirigování a hlasovým uvolněním nezbytným pro sopránový zpěv?
Musela jsem uzavřít dohodu sama se sebou a umožnit oběma částem mého já, té dirigentské i té pěvecké, vyjednávat. Mé „pěvecké já“ potřebuje pevný trup pro dýchání a uvolněný krk, zatímco mé „dirigentské já“ musí být ve stavu neustálého očekávání, o krok napřed před vším ostatním. V podstatě samu sebe klonuji. Existuje část dirigentky a část zpěvačky, ale obě se nacházejí v neustálém procesu výměny. Od chvíle, kdy jsem to zkusila poprvé, mi to připadalo jako přirozené vyjádření mého způsobu práce. Vlastně je pro mě někdy snazší spolehnout se na sebe než mít vedle sebe externího dirigenta.
V dílech jako Poulencův Lidský hlas (La Voix Humaine) řídíte celý orchestr a zároveň ztvárňujete postavu na pokraji nervového zhroucení. Pomáhá akt dirigování onomu pocitu zranitelnosti, nebo mu spíše překáží?
V Lidském hlasu to dává toto spojení dokonalý smysl. Hlavní postava se zde potýká s otázkami kontroly a fantazie; snaží se znovu získat kontrolu, protože se cítí bezmocná a má zlomené srdce. Dirigent situaci koriguje, což dodává jejímu boji další významové vrstvy. Obecně je však zranitelnost na pódiu nezbytná. Jako dirigent zvuk sami nevytváříte – vy s ním manipulujete. Pokud si nedovolíte být zranitelní, zatuhnete a přestanete dýchat. Obě disciplíny vyžadují spíše puštění otěží či odevzdání se než křečovitou snahu o kontrolu.
Jste neúnavnou propagátorkou soudobé hudby už od své první premiéry v sedmnácti letech. Jak se změnila vaše definice krásy při pohybu v disonantních a komplexních krajinách moderních partitur?
Ztotožňuji se s tím, co řekl Pierre Boulez o složitosti přírody. Květina nebo divoká krajina jsou složité, ale právě v tom spočívá jejich krása. Miluji divoké, nekultivované věci – proto žiji v severní Francii, kde zažíváme velké bouře a „krásný chaos“. Stejnou komplexnost považuji za krásnou i v hudbě. Dokud je záměr skladatele autentický, vychází-li z jeho duše a není-li napsán s cílem manipulovat nebo se prodat, jdu do toho. Ať už jde o lyrickou tonální linku nebo drsnou disonanci, jde mi o autenticitu výrazu.
Často interpretujete hudbu, která zní jako z jiného světa. Máte někdy pocit, že se avantgarda stala vaším domovem, nebo se stále cítíte být průzkumnicí?
Vyhovuje mi být tak trochu mimo tento svět, jako E.T., trochu jako mimozemšťan. Tuto polohu v sobě záměrně pěstuji, abych zůstala otevřená a zvědavá. Lidé se mě ptají, zda je pro skladatele vůbec ještě možné být originální, a já věřím, že ano. Nedávno jsem premiérovala skladbu Laury Bowler s názvem The White Book. Když jsem partituru ukázala Simonu Rattlovi, potvrdil mi, že nic podobného v životě neviděl. Bylo to napsané dokonale mně na míru, a přitom naprosto původní. Takže ano, stále existují neprobádaná území, která lze objevovat.
Někteří tuto hudbu, hudbu soudobých partitur vnímají jako intelektuální nebo chladnou, vy v ní však nacházíte hlubokou spiritualitu. Odkud toto duchovní spojení pramení?
Soudobá hudba mi nepřipadá více intelektuální než hudba jiných období. Vnímám ji jako niternou, živočišnou. Spiritualitu v hudbě nacházím v hledání onoho jiného. Když interpretuji dílo Clauda Viviera, Oliviera Messiaena nebo uvádím světovou premiéru, vstupuji do posvátného prostoru, kde se čas nechová běžným způsobem. Nová hudba je modlitbou za přítomný okamžik. Nutí nás naslouchat bez zátěže toho, jak by skladba měla znít na základě stoletých tradic. Právě toto „nevědění“ je pro mě definicí duchovního prožitku.
Už v minulosti jste v několika rozhovorech zmínila, že dramaturgové by měli publiku více důvěřovat. Je vaše rezidence na Pražském jaru pokusem o posunutí této hranice důvěry?
K publiku přistupuji s úctou a předpokládám, že lidé jsou zvědaví. Nechci jim předkládat totéž každý týden. Jsme sice tvorové zvyklí na stereotypy, ale zároveň chceme mozek stimulovat věcmi, které neznáme. Pro svou pražskou rezidenci jsem propojila díla jako Schönbergova Zjasněná noc s Gershwinovým Girl Crazy. Zdají se být odlišná, ale sdílejí svěží orchestraci a podobnou trajektorii hledání lásky a extáze. Do aranže Gershwina jsem dokonce skryla tónové řady z Bergovy Lulu. Nečekám, že to posluchači pochopí intelektuálně, ale lidský organismus si to spojení najde sám.
Cítíte určitou povinnost zajistit přežití avantgardy?
Nevnímám to ani tak jako povinnost, jako spíše vášeň, kterou nedokážu potlačit. Tuto hudbu prosazuji proto, že odráží to, kým jsme dnes – naše úzkosti, naši krásu i náš chaos. Jde o to dát hlas živým, dopřát jim sluchu. Na Pražském jaru jsme obklopeni duchy Smetany a Dvořáka a jsou to nádherní duchové. Musíme ale vytvořit prostor i pro hlasy, které stále dýchají. Pokud nebudeme bojovat za hudbu naší doby, v podstatě tím říkáme, že naše vlastní životy nejsou dost důležité na to, aby byly zhudebněny.
Tato vaše snaha o „zpřítomnění“ nové hudby se však neodehrává ve vzduchoprázdnu, ale často v kulisách s obrovskou historickou tíhou. Kromě technické stránky je ve vaší práci patrná hluboká linie spirituality. Jak se to projevuje, když vystupujete v historickém „chrámu“ hudby, jakým je Rudolfinum?
Spiritualita je pro mě nesmírně důležitá. Během studií jsem měla jako vedlejší obor náboženství a teologii. Vždy mě zajímala filozofie a komparativní náboženská etika. Když vstupuji na pódium Rudolfina, necítím tlak, ale velkou poctu. Přemýšlím o všech těch zvukových stopách, které se do těch zdí za celá desetiletí vryly. Přicházím tvořit zvuk do tohoto prostoru s obrovským respektem.
S těmito slovy, v nichž se pokora k tradici potkává s neúprosnou přítomností, se naše setkání uzavírá. Barbara Hannigan odchází z rozhovoru stejně, jako vstupuje na pódium: s nekompromisní soustředěností a hlubokým vnitřním klidem. Její pražská rezidence není jen přehlídkou technických limitů lidského hlasu a dirigentského gesta, ale především pozváním k odvaze. V jejím podání se Rudolfinum na několik večerů přestává ptát, co bylo, a začíná dýchat tím, co je. Až tato „kněžka nového“ nakonec utichne, nezůstane po ní jen dozvuk moderních partitur, ale především vědomí, které nám v rozhovoru vštípila, a sice, že hudba naší doby je modlitbou, kterou si zasloužíme vyslechnout.
