Barnaul: Nový festival soudobé hudby na západní Sibiři

  1. 1
  2. 2
Festivaly soudobé vážné hudby vznikají i v takových destinacích, kde by si to našinec jen stěží představil. Řeč bude o nově vzniklém festivalu ve vzdálené západosibiřské oblasti, jejíž hudební kulturu si většina z nás představuje převážně folklórní. Skutečnost však poněkud překvapí.

Olga Ďužina (zdroj Jiří Bezděk)
Olga Ďužina (zdroj Jiří Bezděk)

I sem zasahuje vzdělávání univerzitního typu pro mladé adepty euroamerické artificiální tvorby (například na konzervatořích v Novosibirsku či Krasnojarsku), i zde působí mezinárodní organizace s hudebním zaměřením – kupříkladu také jedna specializovaná pro vzdělávání mladých skladatelů, která nese název MolOt. Dnes je tato instituce odbornou platformou pro mladé skladatele z celého světa a pořádá své semináře na Východě i Západě a její prezident Jaroslav Sudzilovskij je svým původem přímo světoobčan. A tak jedna z nejlepších absolventek těchto seminářů Olga Ďužina zorganizovala první ročník festivalu soudobé hudební tvorby v Barnaulu a sama se ujala vedení nově založené altajské skladatelské sekce Svazu ruských skladatelů.

Barnaul leží u veletoku Ob a žije zde přibližně 633 000 obyvatel. Je také známý jako výzkumnické centrum Sibiře. Má pět univerzit a pětatřicet knihoven. Od Prahy je vzdálen asi pět a půl tisíce kilometrů. Pro lepší představu – je to asi tak daleko jako z Prahy do středu Afriky. Festivalové koncerty zdejšího prvního ročníku Dnů Svazu ruských skladatelů v Altajském kraji pokrývaly většinu žánrů moderní profesionální skladatelské tvorby – od komorních instrumentálních a vokálních skladeb po symfonická díla a velká sborová plátna, od písní, romansů a vokálních světských cyklů až po skladby moderní duchovní hudby. Dramaturgie festivalu dala prostor především domácím skladatelům a autorům žijícím poblíž (z Krasnojarsku a Novosibirsku), též však byly zařazeny kompozice skladatelů z Moskvy a Petrohradu. Jak hlavní manažerka festivalu prezentovala ve svých plánech, měl být otevřen i mezinárodní konfrontaci. Pandemie Covid-19 však změnila podmínky, a tak zahraničních skladatelů bylo provedeno minimálně. Na festivalu zazněla vlastně jen 4. klavírní sonáta Jiřího Bezděka, kterou energicky zahrál Sergej Čajkin, vysokoškolský profesor klavíru z Novosibirsku, dále byl do programu zařazen také skladatel Vladimír Rosinskij ze Španělska, který zde měl vést mistrovské kurzy, ale akce podobného typu byly zrušeny. 

Do festivalu byl vložen i koncert souborů ruské lidové hudby, což je obvyklé pro podobné akce konající se mimo Moskvu a Petrohrad. Skladatelé pro tato nástrojová složení píší nejen aranžmá lidových písní, ale využívají i klasické formy. Na takových koncertech lze často slyšet mimořádné instrumentální výkony. Vraťme se však k hlavnímu programu festivalu. Celkově byly vybrány takové skladby, které těžily především z aktualizovaných slohových návratů a navazovaly na velkou ruskou klasiku. V písňových skladbách je stále velmi oblíbený romans, ve kterém i soudobí skladatelé hledají sentiment ruských romantických básníků. Celkově lze charakterizovat hrané autory jako tvůrce s rozvinutou melodikou i s bohatostí harmonického a instrumentačního myšlení.

Díla evropských skladatelů Ruska lze alespoň z dálky mapovat (hrály se zde skladby nedávno zemřelého Alexandra Něstěrova, dále Vladimíra Pešňaka, Rašida Kalimullina a Pavla Levadného), o sibiřských skladatelích již u nás není povědomí žádné, a proto se jim budu věnovat ve své recenzi více. Oporou dnešního hudebního života oblasti je Vladimír Ponomarjov (narozen 1960). Tento skladatel věnuje mnoho času a energie pravoslavnému liturgickému chrámovému zpěvu – řídí sborový soubor v krasnojarském chrámu Nejsvětější Trojice a také studuje dědictví starých sibiřských církevních skladatelů. Působí jako vysokoškolský profesor na hudební vysoké škole. Jeho kompoziční záběr je velmi bohatý a na festivalu zazněla jeho orchestrální, komorní i vokálních díla. Z orchestrální tvorby byla provedena jeho Asinfonia a vytvořila jeden z vrcholů festivalu. Skladatel se zde cíleně vyhýbá tematismu a jde debussyovskou cestou, která nerezignuje na harmonii ani na kontrasty, ale obrací se především ke zvukovosti a kinetické pulsaci. Takto skladatel pravděpodobně chápe popření podstaty symfonie, které vyjadřuje už v názvu skladby. Z vokální hudby zazněla mimo jiné jeho kantáta pro sbor Cesta ke světlu (Дорога к свету) s vlastními texty – zpěvné dílo, které zapůsobilo velmi emotivně. I z dalších provedených sborových skladeb je cítit, že tato součást tvorby Ponomarjova nese známky tvůrčí jistoty, a tím i přesvědčivého zvuku.

Samotná hlavní organizátorka festivalu, komponistka Olga Ďužina, patří do mladé barnaulské skladatelské generace. Její rozšířeně tonální kompoziční technika je precizní v tematické práci i formě. Zvuk jejích skladeb se opírá o barvitou instrumentaci, do svých skladeb zavádí často také neobvyklé nástroje (například duduk). Na festivalu zazněly její orchestrální Pohádky s ruskými lidovými prvky či část z kantáty Oblaka na text Borise Ryžeho. V cembalové skladbě Ne, ne Scarlatti těžila efektivně z neobarokní imitační techniky a vytvořila vtipnou invenci. Ďužina se profiluje též jako úspěšná autorka hudebně pedagogické literatury. Její publikace Pěvecká cvičení využívající hudbu sibiřských autorů (Хрестоматия по сольфеджио на материале музыки сибирских композиторов) získala 1. cenu na celoruské soutěži hudebně pedagogických prací a vyšla i v angličtině.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments