Barokní noc oživila Dobrotivého derviše

Vystoupáte do vršku k prvnímu nádvoří zámku a uvědomíte si, že vstupujete do druhého největšího šlechtického sídla v Čechách, větší jsou pouze Hradčany. Zámek v Českém Krumlově je silná stopa Rožmberků a Schwarzenbergů, kteří dali lokalitám Jižních Čech originální punc architektonické krásy. Projdeme Medvědím příkopem, potěší pohled na medvědí hravost a už nás fanfáry a zámecký ceremoniář slavnostně vítají. Hosty provázejí bohyně spravedlnosti Diké i bohyně práva Eunomia, bohyně oslav Aglaia a Eufrosyné, múza umění Thalia, nechybí Eiréné, bohyně míru. Vstup na zámecká nádvoří startuje nástup dětské Zámecké gardy a The Hadr, dva chůdaři.

Nádvoří jsou plná hudby a her, hraje výborný dětský soubor Krumlovští pištci i veselá píšťalka Jiřího Stivína, zažíváme umné atrakce Wagabundus Collective, kejklíře a žongléře s bičem, Harlekýn tančí s Colombinou a když z ochozu na čtvrtém nádvoří zahraje a zatroubí CK Brass Quintet, je to pozvání do zámeckých komnat. Vstoupili jsme do času representační výstavby Josefa Adama Schwarzenberga (1722–1782), který vybudoval unikátní Zrcadlový sál i Maškarní sál, přestavěl barokní divadlo i Plášťový most spojující IV. a V. nádvoří. Z Maškarního sálu tak projdeme přímo do divadla a pak i do zahrady, o jejíž architektonicky dokonalé rozvržení se kníže Josef Adam rovněž postaral. To vše jsou lokality Barokní noci.

Zrcadlový sál zdobený hudebními motivy nabízí občerstvení i zábavu, stylově aranžované mísy s ovocem i jiné pochoutky, ke hře zvou vrhcáby i karty. Maškarní sál je oživen barokní zábavou naplno, v roce 1748 zde malíř Josef Lederer zvěčnil postavy commedie dell´arte a znalci vědí, které historické postavy zde zpodobnil a které jejich kostýmy a reálie se v zámeckých depozitářích dokonce dochovaly. Zde je koncert barokní hudby a barokního tance. Je plně v gesci souboru Ludus musicus, jeho umělecký vedoucí František Běhounek má zásadní podíl na dramaturgii programu, tradičně spolupracují s Alla Danza Brno Baroque (choreograf František Dofek) a Baroque Balance (Hana Slačálková). Vtáhli nás naplno do volné zámecké zábavy, lze přicházet i odcházet. Kdo sledoval, žasl. Dokonalé kostýmy, dokonalý tanec, v některých dotváří výraz i zvuk kroků, třeba jako rytmizovaný doprovod k sólové flétně. Přijíždí zlatý Apollón, tančí sám i se svými Múzami, podle atributů soudím, že svůj půvab předvedly Euterpé, Erató a Thalia, každá měla hudbu silně výstižnou pro svůj charakter. Byly tance, ke kterým se přidalo i publikum, byly kusy jen koncertní, kapelník samozřejmě diriguje s holí, zazněly části Händlova Ohňostroje i Gigue Johanna Heinricha Schmelzera.

Schmelzerův podíl na atraktivnosti večera je nezvratný, na jeho Arii per il baletto à cavallo přijeli tančit lipicáni. Neodolatelná čtveřice tanečníků a dokonalá drezura koníků sklidila snad největší odezvu. Lipicáni patřili i do dalších tanců, do oživení vídeňských dějin na hudbu Turcaria Johanna Josefa Fuxe. Do tohoto tance janičářů vstoupil i báječný ceremoniář večera Vladimír Kočí, ukázal tak i další svůj um, tančil Sultána v tanci námluv kávy se šlehačkou. Celé to sborové vystoupení ztvárnilo happyend – vídeňskou kávu.

CK Brass Quintet zahlaholil opět fanfáry, tentokrát z balkónu Maškarního sálu, hlásaly odchod do barokního divadla. Impozantní cesta Plášťovou chodbou s úchvatnými pohledy na město vede do nejstaršího barokního divadla na světě, zcela unikátního ve své autentické dochovanosti. Originálně zdobený sál, opona s portrétem Thalie, v orchestřišti v kostýmech a při svíčkách Capella Regia. Dirigent Robert Hugo otevřel kus, který má pro Český Krumlov velkou autenticitu. Zábavná taškařice Der wohltätige Derwisch, oder die Schellenkappe – Lust und Zauberspiel mit Maschinen, Arien und Chören / Dobrotivý derviš, aneb Kouzelná čapka – Veselohra s kouzly, mašinérií, áriemi a sbory na libreto Emanuela Schikanedera (1751–1812). Hudba je kolektivní dílo Franze Xavera Gerla, Johanna Baptisty Henneberga a Benedikta Schacka. Dramaturg Festivalu komorní hudby Martin Voříšek v programu navýsost znalecky komentuje význam Dobrotivého derviše pro českokrumlovské zámecké divadlo, k inscenaci uvedené na podzim roku 1795 se totiž dochovalo nebývalé množství archiválií. O představení se nejvíce zasadil milovník hudby kníže Arnošt ze Schwarzenbergu (1773–1821), tehdy student teologie, pořídil z Theater auf der Wieden, kde byla fraška uváděna, opis partitury, dokonce i kopie rekvizit a kostýmů. Kníže sám pak zpíval Prince Sofrana, v dalších rolích vystoupili zámečtí zaměstnanci, kteří ostatně vždy měli hudební vzdělání.

Příběh se odehrává v Orientu, tak situoval Emanuel Schikaneder v těch letech i další své kusy pro své divadlo. Děj a postavy jsou jasně rozvržené, strůjce všech nesnází je Šejch Abukaf (tenor, Ondřej Šmíd), ochrannou rukou vládne Kníže z Banna (bas, Ivo Hrachovec), onen Dobrotivý derviš, který ději vydobývá zasloužený happyend, když naivní Sofrano, jeho syn, (Jan Maria Hájek) usiluje získat lásku Šejchovy dcery Zenomidy. Kouzla a čáry, ba i zlý drak hrotí situaci, vše má svou symboliku, Derviš/Kníže je z Banna, tedy z ostrova kouzel, Šejk z ostrova Basora (slovo basora je synonymum pro odpad).

Ve svižné předehře převládají lákavé melodie dřev, smyčce jsou v doprovodné jednoduchosti. Je čas zažít originalitu barokní scény, jsme na ostrově, v pozadí vlny moře narážejí do pobřeží. Kníže se převléká za Derviše, loučí se s Princem Sofranem: „Hier müssen wir uns beide trennen/Teď se musíme rozloučit“ a Sofranův smutek tlumí zprávou, že mu otec v hrobce zanechal poklad. S klíčem v ruce a s árií „Welche nie empfund´ne Freude/Jaká nepoznáná radost“ si jej Sofrano odchází vyzvednout.

Zpoza boku, což na této scéně znamená za atraktivním stromovím, ozývá se Mandolino s Mandolinou v humorném duetu Liebes Weib/ Milá ženo, Mandolina přitom svého muže pořádně tluče. Derviš si přeje, aby rybář Mandolino (bas, Štěpán Pokorný) doprovázel Sofrana, odkáže mu tedy také poklad. Obdarovaní projeví jen malý vděk, Princ dostal malý bubínek a pytlík, otce dokonce proklíná, to zaburácí hrom, Mandolino si svůj poklad vyzvedá v místě střeženém drakem. Nastupuje další ohromující rekvizita divadla, drak s ohromnou tlamou. Požírá jen ženy, Mandolino vyvázne a ztvrdí to árií „Der Drache ist den armen Männer gut/Drak je dobrý k chudým mužům.“ Dar jej zklamal, kouzelnou čapku špatně použil a vykouzlení dervišové jej zbijí.

Sofrano už ví, že pytlík, co dostal, kouzlí zlaťáky a bubínek přivolává ochranné vojsko, je tedy boháč a s Mandolinem a Mandolinou odplouvá do Basory. Odehrává se další efektní scéna, plavba po moři. Proměny scén jsou rychlé, důmyslná divadelní mašinerie, funkční táhla, kladky, rumpály a efektní práce mašinistů. Rázem jsme v zahradě Šejcha Abukafa. Princezna Zenomide s přítelkyněmi zpívá „Die Männer zu fesseln/Muže svázat“ a životní přesvědčení muže ponižovat také jasně předvádí, otroci ji na houpačce houpají zapřažení v kleče. Přicházejí Sofrano s Mandolinem a Zenomide otci slibuje, že se synu nepřítele z Banna pomstí. Cembalo a pizzicato smyčců barví emocionalitu půvabné árie „Sofrano, fühltest du mein Leiden/Sofrano, cítil jsi mé utrpení“, Zenomide opět lstivě láká Sofranovu přízeň, omdlévá a Princ ji oživuje v dojemné naivitě – „Žij jen pro mne samotného!“ V tom vpadne Abukaf zajmout Sofrana s Mandolinem, ovšem správně použitá kouzelná čapka přivolá záchranu dervišů.

Jelikož Mandolina prozradila Abukafovi kouzlo Sofranova měšce, dochází na další kolo boje o moc. Zenomide opět v předstírané lásce měšec Princi ukradne, Sofrano trik odhalí a pomocí kouzelného bubínku přivolá vojsko. Tato vítězná námořní bitva, v moři dokonale inscenovaná, je další skvělou podívanou barokního divadelního kouzla. Abukafci, byť poraženi, v intrikách pokračují, Zenomide v árii a duetu „Ach die Teure liebet mich/Ach ten drahý mne miluje“ ukradne Sofranovi kouzelný buben.

Na scéně jeskyně a v novém zahřmění nabádá Derviš k odvetě. Sofrano poznává hlas otce, uposlechne. Mandolino čapkou přivolá derviše, ti za zpěvu „Vino, pani, Turka Kani“ přinesou jídlo, víno a ovoce. Derviš zakáže ovoce jíst, je pro ženy v Basoře, ale Mandolino neodolá a ovoce jej zpitvoří, naroste mu dlouhý nos a převeliké břicho. V převlečení za derviše vracejí se Sofrano s Mandolinem do Basory, nabízejí ovoce a všichni, otrok, Zenomide, Mandolina i Šejch s chutí pojedí. Znetvořeni pronásledují dárce, ti se uchýlí do pevnosti Derviše (další proměna scény) a jsou zachráněni. Derviš jim dá lék, který láme kouzlo ovoce a v přestrojení za rolníky je posílá zpět k Šejchovi. Představují se árií „Wir sind die zwei lustigen Bauern/My jsme dva veselí farmáři“, na otrokovi prokáží mocnou sílu lektvaru a upozorňují, že nepomůže tomu, kdo má neprávem nabyté předměty. Okamžitě Zenomide vrací pytlík i buben, obě ženy slibují dát zachráncům i svou lásku a Sofrano je tak ze své zamilovanosti vyléčen. Ve finální rozřešení vstoupí Kníže, Sofranův otec, bez přestrojení a ve sborovém loučení „Ihr Undankbaren lebet wohl/Sbohem vy nevděčníci“ nechávají všechny tři znetvořence svému osudu.

Dobrotivý derviš není singspiel, jakému jsme uvyklí, nemá recitativy, střídá mluvené slovo rovnou s áriemi, překlad dialogů s jemnou aktualizací pořídili Adam Born a Robert Hugo, árie zůstávají v německém originále. Zejména ženské role Zenomide (soprán, Hana Holodňáková) a Mandolina (mezzosoprán, Sylvie Čmugrová) jsou velmi plastické a obě pěvkyně jak zpěvem s nádechem ironie, tak recitací a hrou využily svůj um naplno. Sborové výstupy obstarali výborně zpěváci souboru Capella Regia Praga. Režisér Adam Born využívá možností barokní scény poučeně a decentně, pěvcům, už jsme na půdě klasicismu, nechává přirozeně sdělná gesta.

Dobrotivý derviš dal zábavné a velmi poučné nahlédnutí do času krumlovské zábavy a zároveň do času vídeňské divadelní společnosti Emanuela Schikanedera, která bavila široké spektrum společnosti. V provozu Schikanederových děl byla samozřejmá kolektivní spolupráce tak, jako je tomu v Dobrotivém derviši, všichni jeho tvůrci byli blízcí přátelé a spolupracovníci Wolfganga Amadea Mozarta. Tak blízkých, že například Benedikt Emanuel Schack (1758–1826, Benedikt Žák, pocházel z jihočeských Mirotic) byl ten, kdo Mozartovi na smrtelném loži předzpíval ukázky rozpracovaného Requiem, zpíval sopránový part, kolega Franz Xaver Gerl bas, třetím byl Franz Hofer, Mozartův švagr. Mozartovi příbuzní označovali Schacka za Mozartova nejbližšího přítele, kterému byl Mozart nejvíce oddán. Stejně tak Franz Xaver Gerl (1764–1827) basista, skladatel, za studií v Salzburku žák Leopolda Mozarta, byl blízký spolupracovník a přítel Wolfganga Amadea. V čase spolupráce s divadlem Emanuela Schikanedera byl velmi oblíbeným pěvcem i hercem, jeho tvorba je plně provázaná s tvorbou Benedikta Schacka. V podstatě nelze určit kdo kterou část těch žertovných, divadelně atraktivních singspielů komponoval. Johann Baptist Hennenberg (1768–1822) je třetí spoluautor, možná nejdůležitější, dirigent a skladatel, jeho komické opery pro Schikanederovu společnost čítaly i stovky repríz.

Schikanederův Kámen mudrců, zhudebněný kolektivem těchto tří autorů Henneberga, Schacka a Gerla, nese prokazatelně kompoziční spolupráci též Wolfganga Amadea Mozarta. Do stejného času patří též Dobrotivý derviš, dílo premiérované v Schikanederově divadle Theater auf der Wieden počátkem roku 1791. Bylo tam úspěšně uváděné plných osm let, hrálo se v Čechách, Uhrách i Rusku. Českokrumlovské oživení tohoto opusu připomíná fakt, že Dobrotivý derviš předcházel Mozartovu Kouzelnou flétnu, která čáry a kouzla jeho příběhu teprve následovala.

Emanuel Schikaneder také zde, stejně jako pro Kámen mudrců, zpracoval námět z pohádkové sbírky Dschinnistan/Džinitán od velmi vlivného německého spisovatele Christopha Martina Wielenda (1733–1813). Kdo ví, zda příběh Princezny s dlouhým nosem, kde zlo je potrestáno, se neobjeví dalším bádáním i autorský podíl Mozartův, stejně jako je v Kameni mudrců. Ten svým vznikem nechává nahlédnout do Mozartova života posledních let, vede k obrazu Mozarta i jako kolektivního autora v produkcích Schikanederovy společnosti v Theater auf der Wieden, nejen výlučného mistra na piedestalu exkluzivity. Každopádně zapomenutý Dobrotivý derviš a trojice jeho komponistů vstoupila do záře života.

Operu, opus magnum Barokní noci, následuje opulentní hostina a zábava v Zámecké zahradě, krášlené množstvím svíček, hudbou i žonglérskými výstupy s ohněm, příjezdem Apollóna a lipicánů. Originální půlnoční závěr patří záři pravého barokního ohňostroje. Letos po čtyřiadvacáté. Za originální Barokní noc na zámku Český Krumlov děkujme ředitelce Festivalu komorní hudby Český Krumlov Haně Pelzové. Bez její iniciativy a následné spolupráce odborníků a nadšenců by tento skvost neexistoval.

38. Festival komorní hudby Český Krumlov 2024: Barokní noc na zámku Český Krumlov
Pátek 28. a sobota 29. června 2024, 19:30 hodin
Český Krumlov

Program
Franz Xaver Gerl, Johann Baptist Henneberg, Benedikt Schack: Dobrotivý derviš aneb Kouzelná čapka 

Účinkující
Šejch Abukaf: Ondřej Šmíd
Kníže z Banna: Ivo Hrachovec
Sofrano, jeho syn: Jan Maria Hájek
Zenomide: Hana Holodňáková
Mandolina: Sylvie Čmugrová
Mandolino: Štěpán Pokorný
Capella Regia
Dirigent: Robert Hugo