Opera bohemica de Camino a caementariis luride aedificato, seu Pugna inter Patrem Familias et Murarios – tedy Česká opera o komínku od kameníků špatně vystavěném aneb Boj pantátův se zedníky, je žákovskou taškařicí. Jan Karel Loos, autor hudby a snad i textu, byl varhaníkem staroměstských jezuitů v kostele sv. Víta v Tuchoměřicích a vedle chrámových skladeb složil údajně mnoho zábavných produkcí pro pobavení kapituly.
Opera o komínku je tedy rozpustilou hříčkou, údajně nejkratší operou na světě, parodující jak školní prostředí, tak nedbalé řemeslníky. Dílko prokazuje, že autor rozuměl životu i žákům a orientoval se v lidové hudbě i prostředí. Patnáctiminutové dílko využili inscenátoři pro produkci vhodnou k internetovému provozování.
Duší akce je šéf opery Slezského divadla a dirigent Vojtěch Spurný a Jana Andělová Pletichová, režisérka, která se ujala i scény a celkové výpravy. Obsazení je velmi komorní, orchestr představují dvoje housle a violoncello (Yelyzaveta Pruska, Julie Ester Černá a Jan Zlámal) spolu s cembalem, na které hraje dirigent Vojtěch Spurný. Ten je zde také v roli kantora a současně i autora dílka, Jana Karla Loose, v rokokové paruce a kostýmu. Dirigentskou taktovku užívá i jako rákosku ke krocení nezbedných žáků, kteří o přestávce dělají z učebny kůlničku na dříví. Projevuje přitom svůj komediální talent a velmi si to užívá.
Vedle orchestru je tu kvarteto pěvců představujících dvojici zedníků, viditelně mistra a tovaryše, kteří staví v titulu proklamovaný „komínek“. Z jejich úvodního duetu je jasný děj dílka. Staví z nekvalitního materiálu a bojí se, že jim dílo rychle spadne. Už jejich jména je charakterizují. Murorius (Vít Šantora, tenor) a Cementarius (Vojtěch Pelka, kontratenor) jsou skvěle sehraní a hlasy jim barevně dobře ladí. Dominus, zadavatel stavby (Jaromír Nosek, baryton), zaplatí, ale komín se vzápětí zřítí, což je příležitost pro množství situační komiky a potyček. Situaci komplikuje Puella (Eva Benett, soprán), dívka, která komín zboří a plete se mezi znesvářené strany.
Pěvecky i herecky nejde o náročné party, je tu znát jak ohlas lidových písní, tak vliv opery buffy, proud hudby je svěží a taneční, má jiskru, kterou se interpretům daří celou dobu udržet. Režisérka dala průchod rozpustilosti a umožnila hercům rozehrávat akce, které postupně gradují, až vrcholí roztrženou peřinou s létajícím peřím, po kterém uklouzne dirigent/kantor zbytečně se snažící sjednat pořádek. Tempo rozpustilých bojových akcí zvyšuje zrychlení přehrávání, které vše i trochu karikuje. Přes veškerou rozpustilou taškařici ale dokáží mladí hudebníci i herci udržet tempo a řád inscenace, takže vše vyzní jak má a nerozsype se hudební provedení jako roztržená peřina.
